Ústavní soud, Brno, TZ 122/2016
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Město Pelhřimov a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na samosprávu, zaručené čl. 8 ve spojení s čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky.
Na základě rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina bylo stěžovateli nařízeno odstranění zdroje ohrožení silnice I/19 v intravilánu místní části Starý Pelhřimov a provozu na ní, spočívající ve skácení dvou kusů stromů v těsné blízkosti silnice. Rozhodnutí bylo vydáno na návrh policie z důvodu hrozby pádu ulomených větví na vozovku a projíždějící vozidla. Stromy se nacházely na parcele ve vlastnictví státu s právem hospodaření zapsaným v katastru nemovitostí pro Ředitelství silnic a dálnic. Krajský úřad nařídil stěžovateli pokácení stromů s tím, že o silniční vegetaci v průjezdním úseku silnice je povinna pečovat obec, neboť se jedná o veřejnou zeleň, která je součástí veřejného prostranství (ve smyslu § 34 zákona o obcích), a to bez ohledu na to, kdo tyto pozemky vlastní. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasil a namítal, že neexistuje zákonná úprava, která by silniční správní úřad opravňovala k uložení předmětné povinnosti obci v samostatné působnosti. S následným odvoláním k Ministerstvu dopravy však neuspěl a správní rozhodnutí se mu nepodařilo zvrátit ani ve správním soudnictví. Krajský soud v Brně jeho žalobu jako nedůvodnou zamítl a stejně dopadla také následná kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský úřad postupoval správně, když stěžovateli uložil pokácení stromů ohrožujících silnici, neboť je dle § 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích subjektem zodpovědným za péči o veřejnou zeleň. Kasační soud přitom vycházel z argumentu, že správa silniční vegetace v průjezdním úseku silnice nepříslušní vlastníkovi silnice, protože podle zákona o pozemních komunikacích (ve znění účinném do 31. 5. 2015) silniční vegetace není součástí ani příslušenstvím průjezdního úseku silnice, což je speciální právní úprava k úpravě obecné v občanském zákoníku z roku 1964, dle něhož jsou dřeviny součástí pozemku. Ochrana veřejné zeleně tak spadá do samostatné působnosti obce, která je oprávněna veřejnou zeleň spravovat i na pozemku, který není v jejím vlastnictví.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, kterým aproboval postup silničního správního úřadu v právě projednávaném případě. Orgány státní správy nepřípustně, bez výslovné zákonné opory, vymezily a rozšířily činnost obce, spadající ovšem výlučně do její samostatné působnosti. Výklad zastávaný kasačním soudem by tak ve svém důsledku z obcí činil jakési „správce cizích nemovitostí“ (pozemků podléhajících režimu veřejného prostranství, nicméně ve vlastnictví odlišných subjektů), kdy by na vlastní náklady musely tyto nemovitosti spravovat a případně nést i odpovědnost za škodu způsobenou při nesplnění této povinnosti. Taková činnost obce by však byla ve zjevné kolizi s vlastnickým právem dotčených vlastníků pozemků. Lze však mít rovněž pochybnosti o tom, zda vůbec péči o silniční vegetaci lze vůbec podřadit pod místní záležitosti ve smyslu ust. § 35 odst. 1 zákona o obcích spadající do činnosti obce v samostatné působnosti. Správa na úseku silniční dopravy, včetně ochrany silnic a dohledu nad bezpečností silničního provozu, je svěřena příslušným silničním správním úřadům, jež jsou mimo jiné nadány i pravomocí nařizovat odstranění zdrojů jeho rušení vlastníkům či provozovatelům.
Toliko jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že si je vědom toho, že potřebu až judikatorně vymezit odpovědnost za péči o silniční vegetaci (§ 15 zákona o pozemních komunikacích) v průjezdním úseku silnice vyvolal primárně svou nedůsledností zákonodárce, který ji upravuje ne zcela jednoznačně a srozumitelně. Tato nejednoznačná úprava měla za následek i nejednotnost judikatury. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že v důsledku novelizace zákona o pozemních komunikacích, která byla přijata v reakci na novou právní úpravu v občanském zákoníku, doznalo změny i předmětné ustanovení, z něhož vyplývá, že silniční vegetace je součástí a příslušenstvím průjezdního úseku dálnice a silnice. Do budoucna by tato právní úprava již neměla vyvolávat spory o tom, kdo je vlastníkem silniční vegetace a primárně zodpovědným subjektem za péči o ni.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2200/15 je dostupný 
zde (324 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu