Ústavní soud, Brno, TZ 91/2016
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě a usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na právní pomoc.
Stěžovatelka je trestně stíhána pro přečin usmrcení z nedbalosti dle ustanovení § 143 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že zanedbala povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, když ponechala bez dozoru svoji nezletilou dceru venku před domem, aniž by zajistila její soustavné hlídání, následkem čehož došlo k pádu dcery do jímky a jejímu úmrtí. Stěžovatelka si zvolila k obhajobě advokáta, který se zároveň při hlavním líčení připojil k trestnímu řízení jako zmocněnec s nárokem na náhradu škody za poškozené (stěžovatelka a další členové její rodiny). Okresní soud následně vyzval obhájce i stěžovatelku k vyjádření ohledně vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce, neboť shledal, že postavení zmocněnce poškozených je neslučitelné s postavením obhájce stěžovatelky jako obžalované v témže trestním řízení. Obhájce zaslal soudu oznámení o ukončení zastupování poškozených s vyjádřením, že žádného z poškozených nezastupoval tak, že by byl uplatňován nárok vůči stěžovatelce, nýbrž proti druhému obžalovanému, dále soud informoval o zpětvzetí nároku poškozených na náhradu škody, neboť v té době stěžovatelka již vystupovala v řízení jako jediná obžalovaná. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením přesto rozhodl o vyloučení obhájce z obhajování stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že jsou naplněny důvody obsažené v ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu, kde sice není výslovně upravena kolize advokáta vystupujícího současně v pozici zmocněnce poškozených a obhájce obžalovaného, nicméně lze k tomu dospět analogicky, neboť z podstaty trestního řízení plyne, že postavení obžalovaného a poškozeného jsou zcela odlišné a jejich zájmy protichůdné. Stížnost stěžovatelky krajský soud zamítl, přičemž se plně ztotožnil s argumentací soudu I. stupně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu totiž sice lze dovodit možnost vyloučit obhájce z obhajování pro konflikt zájmů mezi obžalovaným a poškozeným, pokud oba zastupuje týž advokát, avšak tato kolize zájmů nemusí být dána vždy a je proto třeba pečlivě hodnotit okolnosti každého případu. Vyloučit advokáta lze totiž pouze tehdy, pokud budou zájmy jím zastupovaných osob skutečně v rozporu, což lze dovodit vždy právě jen z konkrétních okolností projednávané věci, neboť výše uvedené nelze chápat jako paušalizující nemožnost zastupování obžalovaného a poškozeného v trestním řízení týmž advokátem. Je třeba vzít v potaz stav vyšetřování, důkazní situaci, charakter trestné činnosti a především faktický vztah obžalovaného a poškozeného, kdy musí soudy pečlivě vážit, zda skutečně jsou jejich zájmy v rozporu, či zda usilují o tentýž výsledek trestního řízení, ačkoliv se ocitli v obecně odlišném a z hlediska jejich zájmů protikladném postavení.
V nyní projednávané věci je Ústavní soud toho názoru, že obecné soudy svým postupem nectily právo stěžovatelky na obhajobu a právní pomoc, neboť příliš striktně a formalisticky hodnotily faktické důvody pro vyloučení jejího obhájce z hlediska potenciálního střetu zájmů mezi ní a poškozenými. Z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že stěžovatelka jako obžalovaná a poškození, kteří jsou rodinnými příslušníky stěžovatelky, v průběhu trestního řízení vystupovali v souladu a jejich zájmy vzájemně nekolidovaly. Stěžovatelka v trestním řízení nevystupovala pouze jako obžalovaná, ale také jako poškozená a její postavení se od ostatních poškozených neodlišovalo, protože jejich nárok směřoval proti druhému spoluobžalovanému. O souladu jejich zájmů pak jednoznačně svědčí též řízení vedená u Okresního soudu v Ostravě o žalobě na ochranu osobnosti a o náhradu škody, kde všechny poškozené včetně stěžovatelky zastupuje tentýž advokát. Soudům byla tato skutečnost známa, ale nijak ji při svém rozhodování o vyloučení advokáta nezohlednily. Jakékoliv případné další pochybnosti o kolizi zájmů pak odpadly tím, že advokát stěžovatelky a poškozených ukončil zastupování všech poškozených a zároveň vzal uplatněný nárok na náhradu škody v trestním řízení v celém rozsahu zpět, čímž pominul důvod jeho zmocnění.
Z postupu stěžovatelky a jejího advokáta vyplývá, že činili veškeré možné procesní kroky, aby nedošlo k vyloučení advokáta z obhajoby, což však soudy ve svých rozhodnutích nijak nezohlednily a advokáta z obhajoby stěžovatelky vyloučily automaticky a nepřiměřeně formalisticky. Zcela tak opomenuly, že mezi stěžovatelkou a jejím obhájcem byl vytvořen již takový vztah důvěry, že intenzita jejich zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky dosáhla neakceptovatelné úrovně.
Věc se nyní vrací zpět k okresnímu soudu, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí řádně zohlednit, zda zde skutečně existuje střet zájmů, pro který by bylo nezbytné vyloučit obhájce stěžovatelky z obhajoby ve smyslu ust. § 37a odst. 2 trestního řádu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 863/16 je dostupný 
zde (314 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu