Námitka promlčení vznesená státem a korektiv dobrých mravů v řízení o odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání

29.11.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 131/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 v částech, v nichž byla zamítnuta žaloba o náhradu nemajetkové újmy, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na náhradu škody. Ve zbytku byla ústavní stížnost zamítnuta.

Stěžovatel byl trestně stíhán od června roku 2005 do června roku 2007, kdy bylo trestní řízení skončeno usnesením Okresního soudu v Znojmě, a věc byla předána Městskému úřadu ve Znojmě, neboť se nejednalo o trestný čin, ale pouze o možný přestupek. Stěžovatel se v souvislosti s nezákonným trestním stíháním domáhal proti České republice podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zaplacení částky 135 364 343,70 Kč s úrokem z prodlení od 5. 6. 2009 do zaplacení. Tato částka měla představovat náhradu majetkové i nemajetkové újmy. Majetkovou újmu vyčíslil na 35 364 343,70 Kč a příčinnou souvislost mezi nezákonným stíháním a vzniklou škodou spatřoval ve skutečnosti, že v důsledku stíhání stěžovatele byly zabaveny společnosti LIBRA, a. s. náboje, s nimiž měla společnost obchodovat, nemohla je proto prodat, ani hradit své závazky a byl na ni prohlášen konkurz. Dále se domáhal nemajetkové újmy ve výši 100 000 000 Kč za psychickou a fyzickou újmu zejména z titulu úmrtí manželky v době projednání kauzy (spáchala sebevraždu) a za ztrátu dobré pověsti. Obvodní soud pro Prahu 2 neshledal příčinnou souvislost mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a stěžovatelem tvrzenou majetkovou škodou, neboť ta vznikla v souvislosti s platební neschopností společnosti, k níž došlo v důsledku zajištění střeliva již více než půl roku před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Ohledně nároku na nemajetkovou újmu soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná Česká republika. Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Stěžovatel se o ní dozvěděl dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí okresního soudu, kterým byla trestní věc postoupena do přestupkového řízení. Městský soud v Praze jako odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost částečně důvodná, a to v případě požadované náhrady škody za způsobenou nemajetkovou újmu. Ústavní soud spatřuje pochybení soudů v tom, že akceptovaly námitku promlčení ze strany státu, aniž by ji posoudily optikou dobrých mravů. Dobré mravy mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci. Zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Pokud jde o konkrétní okolnosti projednávaného případu, Ústavní soud při jeho posuzování nemohl odhlédnout zejména od neopodstatněnosti trestního stíhání stěžovatele, které vyústilo v postoupení věci správním orgánu a následné rozhodnutí o odložení věci. Trestní řízení bylo vedeno ve formální rovině a včetně přípravného řízení trvalo několik let. Po celou tuto dobu byl stěžovatel vystaven všem negativním důsledkům, jež trestní stíhání a jeho pokračování v přestupkovém řízení v jeho soukromém, profesním i podnikatelském životě způsobilo. Důvody, proč stěžovatel nakonec uplatnil svůj nárok u soudu po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty lze spatřovat již v procesní komplikovanosti řízení, v jehož průběhu navíc musel řešit nejen majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, ale rovněž se vypořádat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností, což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu.

Dopad skutečností vyvolávajících nemateriální újmu poškozeného nekončí takřka nikdy se zákonným momentem vědomosti o škodě a o osobě za ni odpovědné, ale přetrvává přes stanovenou promlčecí dobu daleko do budoucnosti. Zákon č. 82/1998 Sb. je jako speciální předpis k občanskému zákoníku postaven vůči poškozenému krajně náročně, a to včetně promlčecích lhůt, jejichž (ne)přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti (srov. tříletá subjektivní a desetiletá objektivní promlčecí lhůta v občanském zákoníku). Neznamená to nic jiného, než že poškozený musí být mimořádně bdělý, zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného jednoduše „odklidí“ formálně správně vznesenou námitkou promlčení.

Co se týče stěžovatelových námitek týkajících se jeho nároku na náhradu majetkové újmy, konstatuje Ústavní soud, že je neshledal důvodnými, rozhodnutí soudu lze v tomto směru považovat za dostatečným způsobem odůvodněná.

Ústavní soud uzavírá, že použití korektivu dobrých mravů je v případě stěžovatele zcela na místě a obecné soudy měly posoudit státem vznesenou námitku promlčení jako nemravnou. Co se týká výše stěžovatelem uplatněného nároku, zde je však třeba upozornit, že vyčíslení nemajetkové újmy v penězích musí být ze strany žalobce přiměřené, realistické a jakkoliv reflektující závažnost újmy, přece jen extrémním způsobem nevybočující z rozhodovací praxe obecných soudů.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15 je dostupný PDF zde (324 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu