Ústavní soud, Brno, TZ 48/2017
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelů na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy neúspěšně vedli spor o vlastnictví bytové jednotce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako vadné, neboť řádně nevymezili, v čem spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání. Řádnému vymezení podle Nejvyššího soudu neodpovídala ani ta část dovolání, v níž stěžovatelé odkazovali na judikaturu Ústavního soudu v řešení právní otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí.
Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání, jsou souladné s ústavním pořádkem. Ústavní soud též konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Při posuzování obsahových náležitostí dovolání nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně.
Stěžovatelé v dovolání konstatují, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelé se následně zabývají svou dobrou vírou a vysvětlují, že odvolací soud vycházel při vyvažování principu dobré víry a principu ochrany vlastnického práva z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012, který byl ale údajně překonán nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014, podle něhož je nutno dát přednost dobré víře. Z tohoto důvodu se měl odvolací soud odchýlit od ustálené praxe. Takovéto vymezení je podle názoru Ústavního soudu dostačující.
Ústavní soud se rovněž v minulosti zabýval otázkou, zda lze za řádné vymezení podmínek přípustnosti považovat, pokud dovolatel ve svém dovolání pracuje s judikaturou Ústavního soudu namísto judikatury Nejvyššího soudu. Ačkoliv § 237 občanského soudního řádu v této souvislosti hovoří pouze o judikatuře dovolacího soudu, je nutno mít na paměti, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány a osoby. Navíc existují právní otázky, ke kterým se dosud podrobněji vyjadřoval pouze Ústavní soud, a právě jeho judikatura tak je skutečně pro věc významná. Konečně není možné přehlížet, že právě prostřednictvím judikatury Ústavního soudu dovolatelé často dostatečně specifikují i judikaturu Nejvyššího soudu, což platí právě např. i v otázce střetu dobré víry a vlastnického práva v případech nabytí od nevlastníka. V řešení této otázky se totiž Ústavní soud a Nejvyšší soud dlouhodobě lišily a tento názorový střet byl všeobecně znám. Pokud stěžovatelé citovali judikaturu Ústavního soudu k této věci, nemohly vzniknout pochybnosti o tom, jaká rozhodnutí Nejvyššího soudu byla dle stěžovatelů v otázce vymezení přípustnosti podstatná, byť nebyla konkrétně vyjmenována.
Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2135/16 je dostupný 
zde (237 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu