Nejvyšší soud se musí znovu zabývat sporem bývalého vedoucího zaměstnance Generálního finančního ředitelství o neplatnost výpovědi z pracovního poměru

28.01.2020

Ústavní soud, Brno, TZ 5/2020

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl od roku 2011 zaměstnán u České republiky – Generálního finančního ředitelství (dále jen Generální finanční ředitelství) na vedoucím místě ředitele odboru vymáhání. V červnu roku 2014 dostal výpověď z pracovního poměru. Ve sporu o neplatnost této výpovědi, který předcházel nynějšímu řízení, stěžovatel uspěl. Následně mu byla v březnu 2016 zaslána nabídka volného pracovního místa. Stěžovatel však nepovažoval tuto nabídku za řádný návrh na změnu pracovního místa a požadoval sdělení dalších informací. V reakci na to v dubnu 2016 následovala další výpověď z pracovního poměru za využití fikce nadbytečnosti po odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce pro odmítnutí nabídky volného pracovního místa. Stěžovatel se proti výpovědi opět bránil soudní cestou, tentokrát ovšem neúspěšně. Případ vyvrcholil dovoláním stěžovatele, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a odkázal na dvě předchozí rozhodnutí, která se týkají délky lhůty k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že Nejvyšší soud posoudil napadené rozhodnutí odvolacího soudu velmi formalistickým způsobem a nevypořádal stěžejní argumenty uplatněné v dovolání. Stěžovatel po celou dobu řízení tvrdil, že nabídka volného místa nebyla ze strany Generálního finančního ředitelství učiněna řádně a dostatečně určitě, neboť neobsahovala místo výkonu práce. Místo výkonu práce přitom tvoří podstatnou náležitost pracovní smlouvy podle § 34 zákoníku práce. Nejvyšší soud se však podle stěžovatele touto otázkou vůbec nezabýval a pouze odkázal na svá dřívější rozhodnutí, která se týkají zcela jiné problematiky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Nejvyšší soud ve stručném odůvodnění svého usnesení nereagoval na argumentaci stěžovatele, neboť dovolání odmítl s odkazem na rozhodnutí řešící otázku délky lhůty k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení, která však mezi stěžovatelem a Generálním finančním ředitelstvím nikdy nebyla předmětem sporu. Stručné odůvodnění odkazem na dřívější judikaturu je však možné využít pouze v případě, že se posuzovanou právní otázkou Nejvyšší soud v minulosti už věcně zabýval. V nynější věci dřívější rozhodnutí, které by přesvědčivě a v odpovídajícím rozsahu vypořádalo stěžovatelovu argumentaci, neexistuje. Požadavek stěžovatele, aby návrh jiného pracovního zařazení, jehož přijetím dochází ke změně pracovního poměru, obsahoval minimálně podstatné náležitosti pracovní smlouvy, se Ústavnímu soudu ostatně nejeví jako zjevně neodůvodněný.

Věc se nyní vrací k Nejvyššímu soudu, který v souladu s právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu, znovu posoudí dovolání stěžovatele.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4152/18 je dostupný PDF zde (147 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu