Nelze vést exekuci na společné jmění manželů, jestliže k jeho vzniku na základě tzv. předmanželské smlouvy vůbec nedošlo

14.05.2019

see Ústavní soud, Brno, TZ 55/2019

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo stěžovatelky na ochranu rodičovství a rodiny (čl. 32 odst. 1 Listiny).

source link Obvodním soudem pro Prahu 4 byl soudní exekutor pověřen vedením exekuce na majetek
manžela stěžovatelky (vedlejší účastník) pro vymožení pohledávky pojišťovny (druhé vedlejší účastnice) ve výši 572 Kč, a to na základě vykonatelného rozsudku obvodního soudu.

Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce, v němž uvedla, že mají s manželem z doby před vznikem manželství uzavřenou smlouvu o manželském majetkovém režimu, na jejímž základě nevzniklo společné jmění manželů, právě protože věděla o jeho velkých dluzích. Její účet byl přesto po uzavření manželství exekučně postižen a došlo k nastoupení účinků zákazu dispozice s finančními prostředky. Usnesením obvodního soudu byl návrh stěžovatelky zamítnut s odůvodněním, že smlouva
o manželském majetkovém režimu byla zapsána do veřejného seznamu až skoro rok poté, co vymáhaná pohledávka a jí odpovídající dluh vznikly. Z obsahu takové listiny proto nelze vycházet.

Proti tomuto usnesení se stěžovatelka odvolala s tím, že nelze vést exekuci na společné jmění manželů, jestliže k jeho vzniku vůbec nedošlo. Argument ochrany třetích osob by podle ní bylo možné použít pouze tehdy, pokud by společné jmění manželů existovalo alespoň nějakou dobu.

Usnesením Městského soudu v Praze bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno, přičemž městský soud uvedl, že je nutno aplikovat ustanovení § 719 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle nějž uzavřená dohoda se svým obsahem nesmí dotknout práv třetích osob a platí vyvratitelná domněnka, že peněžní prostředky na účtu manžela povinného náleží do společného jmění manželů.

Stěžovatelka podanou ústavní stížností navrhla zrušení usnesení městského i obvodního soudu s tím, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejího ústavně garantovaného práva na soudní ochranu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a čl. 36 odst. 1 Listiny, do práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), práva nebýt nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny) a práva na účinné prostředky nápravy zaručeného čl. 13 Úmluvy.

Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je důvodná. Jejím předmětem je tvrzení stěžovatelky, že ač před vznikem manželství učinila všechny v úvahu přicházející kroky k ochraně svého majetku před dluhy budoucího manžela, nebyla jí ze strany exekutora ani obecných soudů tato ochrana poskytnuta.

enter site Ústavní soud v této souvislosti připomněl, že podle ustanovení § 710 občanského zákoníku platí, že součástí společného jmění jsou zásadně dluhy převzaté za trvání manželství. Argumentací a contrario lze tedy dospět k závěru, že předmětný dluh by součástí společného jmění manželů nebyl. Pro tyto případy občanský zákoník v § 732 stanoví, že i pro dluhy vzniklé jednomu z manželů před uzavřením manželství může být postiženo společné jmění, avšak jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno. V této věci je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že mezi stěžovatelkou a jejím manželem byla ještě před uzavřením manželství uzavřena smlouva o manželském majetkovém režimu odlišném od režimu zákonného.

Ústavní soud v posuzované věci souhlasí se stěžovatelkou, že hlavním účelem manželství podle § 655 občanského zákoníku je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Podle § 3 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. S přihlédnutím k principu racionálního zákonodárce i k povinnosti zakotvené v § 2 odst. 2 občanského zákoníku opírat se při aplikaci a interpretaci soukromoprávních ustanovení nejen o vlastní smysl slov, nýbrž zejména o zjevný úmysl zákonodárce, lze konstatovat, že účelem manželství v žádném případě nemůže být placení dluhů druhého manžela vzniklých před uzavřením manželství.

Ústavně chráněnou hodnotou je zde právo na soudní ochranu a právo manžela i po uzavření manželství vlastnit majetek. A právě tato pravidla je třeba užít i při výkladu citovaných ustanovení, zejména § 719 odst. 2 a § 732 občanského zákoníku. Podle § 719 odst. 2 občanského zákoníku platí, že smlouva o majetkovém režimu se nesmí svým obsahem nebo účelem dotknout práv třetí osoby. Jde-li o účel dohody, ten je v dané věci zřejmý, nicméně obecné soudy se mu v odůvodnění napadených usnesení nevěnovaly a preferovaly zcela formalistický, či dokonce až mechanický, výklad. Ze smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a jejím manželem lze jednoznačně dovodit vůli zejména stěžovatelky nebýt po uzavření manželství negativně dotčena již existujícími dluhy svého nového manžela. Takto vymezený účel smluvní úpravy je zcela legitimní a legální, plně vyhovující právu člověka brát se o vlastní štěstí zakotvenému v § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Exekutor a obecné soudy preferovaly výklad o účelovém krácení práv vedlejší účastnice (tedy třetí osoby), aniž by tento závěr či právě vybočení z mezí poctivosti jakkoliv odůvodnily. Nejen z teleologického, ale rovněž jazykového výkladu ustanovení § 719 odst. 2 občanského zákoníku, pro posuzovanou věc vyplývá další velmi významný závěr, a to, že takto uzavřenou smlouvou nesmí být dotčena práva třetí osoby. Je zřejmé, že třetí osoba, konkrétně vedlejší účastnice, v okamžiku uzavření smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (manželem stěžovatelky) vůči stěžovatelce neměla žádné hmotné subjektivní právo. Logickým výkladem je třeba dospět k závěru, že neměla-li vedlejší účastnice vůči stěžovatelce žádné právo, nemohlo být uzavřením dohody ani negativně dotčeno. Rovněž tuto argumentaci stěžovatelky exekutor i obecné soudy ignorovaly.

Nelze proto dovodit žádný racionální argument, proč by právě založení manželství mělo vést k možnosti třetí osoby vést exekuci i na majetek manžela nabytý před uzavřením manželství. Ústavní soud nevylučuje, že by na účtu stěžovatelky mohly být prostředky jejího manžela, nicméně povinností obecných soudů bylo řádně se vypořádat s argumentací stěžovatelky opírající se zejména o podstatu a účel manželství, smluv o majetkovém režimu a v neposlední řadě též ochrany třetích osob. Obecné soudy této povinnosti nedostály, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a navíc odporující základnímu poslání soukromého práva v podobě oprávnění každé osoby brát se o vlastní štěstí, a to např. i uzavřením manželství. Zásadním nedostatkem napadených rozhodnutí je rovněž předpoklad protiprávního jednání manželů namísto předpokladu jejich poctivosti.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1587/17 je dostupný PDF zde (260 KB, PDF).