Obecné soudy budou muset objasnit, zda téměř nevidomá seniorka chtěla uzavřít smlouvu o půjčce

06.09.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 95/2017

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu.

V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník coby věřitel domáhal na stěžovatelce coby dlužnici úhrady částky 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Stěžovatelka namítala, že nikdy neměla vůli vstoupit s vedlejším účastníkem do smluvního vztahu z titulu smlouvy o půjčce, měla vystupovat pouze jako ručitel, resp. zástavce a popřela, že by jakékoliv finanční prostředky převzala.

Z dokazování před Obvodním soudem pro Prahu 4 vyplynulo, že stěžovatelka je osobou pokročilého věku, která je prakticky nevidomá. Iniciátory transakce a faktickými příjemci peněžních prostředků byla vnučka stěžovatelky a její tehdejší přítel, který se s vedlejším účastníkem osobně znal. S těmito osobami se stěžovatelka měla dostavit do advokátní kanceláře právního zástupce vedlejšího účastníka, kde měla podepsat několik listin, z nichž jednou byla i předmětná smlouva o půjčce. Obvodní soud žalobu vedlejšího účastníka zamítl, neboť dospěl k závěru, že ačkoliv i přes nevidomost stěžovatelky nebyla uvedená smlouva neplatná pro nedostatek formy (odkázal přitom na § 40 odst. 5 „starého“ občanského zákoníku, že stěžovatelka měla možnost seznámit se s obsahem právního úkonu prostřednictvím jí zvolené osoby), vedlejšímu účastníkovi se nepodařilo prokázat předání peněz.
Poté, co byl ale rozsudek soudu prvního stupně k odvolání vedlejšího účastníka zrušen Městským soudem v Praze, rozhodl obvodní soud nově tak, že na základě závazného právního názoru odvolacího soudu žalobě vedlejšího účastníka vyhověl. Stěžovatelka při projednávání odvolání navrhla opětovný výslech své vnučky, která svou předchozí výpověď změnila v tom směru, že peníze nebyly stěžovatelce předány v kanceláři, ale až následně v autě přímo jejímu tehdejšímu příteli, se kterým však již vztah ukončila. Soud tuto svědkyni považoval za nevěrohodnou a dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že peněžní prostředky nepřevzala. Odvolací městský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti především vytýká soudům, že se nezabývaly její námitkou vážnosti její vůle, když dle svého přesvědčení nedostatek vůle smlouvu o půjčce uzavřít rovněž prokázala.

Ústavní soud námitce stěžovatelky přisvědčil. Ačkoliv následně na základě zásahu odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že předání částky ve výši 400 000,- Kč stěžovatelce prokázáno bylo, namítaným nedostatkem vůle ze strany stěžovatelky se již soudy nezabývaly a v odůvodnění jejich rozhodnutí tato otázka není nijak vyřešena. Tímto postupem soudy založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu. S ohledem na specifické okolnosti případu (vysoký věk stěžovatelky – v době předmětného jednání 83 let, praktická nevidomost) nelze pominout možnost, že zde existoval rozpor mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem zachyceným v textu smlouvy o půjčce. Tento rozpor se pak mohl týkat nejenom samotné smlouvy o půjčce, například v postavení stěžovatelky jako ručitele namísto dlužníka nebo v předmětu půjčky a úroku, ale i potvrzení o převzetí finanční hotovosti, které bylo do textu smlouvy o půjčce vtělena a konečně i toho, zda byly či nebyly stěžovatelce peníze vůbec předány, či zda je převzal někdo jiný.

V dalším řízení tak soudy budou povinny řádně se zabývat otázkou, zda vůle stěžovatelky je ve shodě s projevem zachyceným v písemném vyhotovení smlouvy o půjčce, a to jak co do obsahu smlouvy o půjčce jako takové, tak co do prohlášení o převzetí finančních prostředků, když stěžovatelka toto popírá.

V souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2134/13 (nález je dostupný zde: https://goo.gl/oeVxfm ) pak bude nutné rovněž zvážit, zda výklad ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku se dle svého smyslu a účelu promítá do reálné ochrany stěžovatelky jakožto seniorky a osoby téměř nevidomé, která dle svého tvrzení měla jen velmi omezenou reálnou možnost seznámit se s obsahem právního úkonu prostřednictvím jí zvolené osoby.

Postup soudů v průběhu hodnocení provedených důkazů vztahujících se ke skutečnosti, zda došlo k předání částky ve výši 400 000,- Kč mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, nelze obecně označit za jednoznačný zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu. Stěžovatelka je však v nyní projednávané věci bezpochyby stranou slabší pro svůj zdravotní stav, věk a rodinnou vazbu k vnučce, jejíž přítel byl osobou iniciující celou transakci, a soudy by tak měly v dalším řízení vynaložit maximální úsilí pro spravedlivé řešení sporu, přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci a důsledně se vyvarovat formalistického postupu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 593/17 je dostupný PDF zde (187 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu