Obecné soudy musí při ukládání trestu propadnutí věci zvážit také jeho přiměřenost vzhledem k ochraně soukromého života

19.12.2019

 

Ústavní soud, Brno, TZ 148/2019

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Vrchního soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na ochranu vlastnictví zaručeným čl. 11 odst. 1 Listiny a právem na ochranu soukromého života zaručeným čl. 10 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby omamné a psychotropní látky, kterého se měl, stručně řečeno, dopustit mj. tím, že v suterénu a v garáži svého rodinného domu a na zahradě vypěstoval nejméně 150 ks rostlin konopí, které usušil a zpracoval do stavu způsobilého ke spotřebě jako drogu marihuanu – zčásti v úmyslu užít pro vlastní spotřebu a zčásti ji prodat za účelem zisku. Byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody na dobu tří let s odkladem na pět let (soud přistoupil vzhledem k výrazným polehčujícím okolnostem k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody), peněžitý trest ve výši 210 000 Kč a trest propadnutí věci - zajištěných pěstebních pomůcek. K odvolání státního zástupce byl rozsudek zrušen ve výroku o peněžitém trestu a trestu propadnutí zajištěných věcí. Odvolací Vrchní soud v Praze nově uložil stěžovateli trest propadnutí věci, a to kromě pěstebních pomůcek rovněž jeho rodinného domu a přilehlých pozemků. Podle názoru soudu byl původní trest (včetně podmíněného trestu odnětí svobody, který však státní zástupce odvoláním nenapadl) nepřiměřeně mírný. Trest propadnutí domu odůvodnil soud tím, že nemovitost sloužila jako nelegální pěstírna a vzhledem k množství konopí je zřejmé, že s ním stěžovatel obchodoval. Stěžovatel podal proti rozhodnutí dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Poté se stěžovatel obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že trest propadnutí rodinného domu je nepřiměřeně přísný a z odůvodnění rozhodnutí přitom vůbec není zřejmé, jakými úvahami se soudy při jeho ukládání řídily. Uvedl, že se jedná o jeho jediný majetek, do kterého vložil všechny finanční prostředky i finanční prostředky svých rodičů, na domu vázne hypotéka a uložený trest jej nevyhnutelně uvrhává do exekuce.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V napadeném usnesení Nejvyšší soud pouze konstatoval splnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci, aniž by tento závěr blíže odůvodnil. Obdobně jako odvolací soud se zaměřil především na množství zajištěné sušiny a výši potenciálních zisků a závěrem pouze lakonicky konstatoval, že v předmětném domě i na přilehlém pozemku docházelo k pěstování omamné látky, přičemž pořízení nemovitosti dle Nejvyššího soudu jen mírně předcházelo páchání trestné činnosti. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nemovitost byla pořízena s vědomím, že zde bude k protiprávní činnosti docházet. Předně je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru, aniž by dané skutečnosti byly předmětem dokazování před nalézacím či odvolacím soudem. Nadto, uvedené jednověté konstatování Nejvyššího soudu nelze považovat za dostatečné odůvodnění; Nejvyšší soud se vůbec nevypořádal s významem předmětné nemovitosti pro naplnění skutkové podstaty sankcionované trestné činnosti. Konstatování Nejvyššího soudu je navíc značně zavádějící. Obdobnou logikou by obecný soud mohl ospravedlnit uložení propadnutí obydlí například v případě, že z něj jednotlivec prostřednictvím výpočetní techniky páchal trestný čin podvodu, nebezpečného vyhrožování či dalších, s danou nemovitostí zcela nesouvisejících, trestných činů. Nejvyšší soud se dále nevypořádal s ústavními aspekty uloženého trestu, zejména s přiměřeností trestu vzhledem k ochraně soukromého života stěžovatele. Neodůvodnil, proč uložení peněžitého trestu, který do soukromého života jednotlivce zasahuje výrazně méně, nebylo dostačující k naplnění sledovaného cíle. Nejvyšší soud naopak námitku stěžovatele v tomto směru označil za účelovou a pouze arbitrárně konstatoval, že v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by stěžovatel stejně o předmětnou nemovitost přišel, což Ústavní soud považuje za nepřijatelné.    

Věc se nyní vrací k Vrchnímu soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1624/19 je dostupný PDF zde (178 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu