Osoba postižená pracovním úrazem nesmí doplatit na nepřehlednou transformaci svého zaměstnavatele

01.10.2018

go to site Ústavní soud, Brno, TZ 108/2018

http://footballzaa.com/out.php?url=http://immensewise.com/story.php?title=porn-video

go to link IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatelka byla zdravotní sestrou zaměstnanou v letech 1979 – 1990 u Ústavu národního zdraví Národního výboru hlavního města Prahy, Fakultní nemocnice Praha 10 – Vinohrady. V roce 1983 utrpěla při noční směně pracovní úraz pádem na nemocniční chodbě, při němž si způsobila otřes mozku. Až do ukončení pracovního poměru byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti a poté v plném invalidním důchodu, neboť kvůli pracovnímu úrazu trpí povahovými změnami organického charakteru, depresivními stavy a úzkostnou poruchou. Stěžovatelce byly v letech 1983 – 1994 nejprve Ústavem národního zdraví, později příspěvkovou organizací Fakultní nemocnice Královské vinohrady (vedlejší účastnice řízení) dobrovolně poskytovány kompenzace ztráty příjmu, způsobené pracovním úrazem. V roce 1994 stěžovatelka vedlejší účastnici v rozporu s dohodou z roku 1991 nedoložila čestné prohlášení o neměnnosti svého stavu, a proto vedlejší účastnice přestala stěžovatelce vyplácet rentu dorovnávající rozdíl mezi výší invalidního důchodu a průměrné mzdy zdravotní sestry, na kterou by stěžovatelka dosahovala, kdyby se jí nestal pracovní úraz. K další úhradě renty stěžovatelka vedlejší účastnici vyzvala až dopisem z roku 2008. Stěžovatelka zažalovala v únoru 2011 vedlejší účastnici o zaplacení částky 432 000 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi výší invalidního důchodu a průměrné mzdy zdravotní sestry v rozhodném období za dobu tří let od podání žaloby zpětně, a dále o placení měsíční renty ve výši 12 000 Kč od 1. 3. 2011 z titulu náhrady ztráty na výdělku v důsledku pracovního úrazu.

Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu co do částky 144 000 Kč zamítl z důvodu promlčení nároku na jednotlivá plnění, potvrdil však existenci nepromlčitelného práva stěžovatelky na náhradu újmy způsobené pracovním úrazem, tedy že je nárok stěžovatelky za období od 1. 3. 2009 důvodný. K pasivní legitimaci vedlejší účastnice soud uvedl, že tato je právní nástupkyní Ústavu národního zdraví, který zanikl na počátku 90. let. Městský soud v Praze jako odvolací soud toto rozhodnutí zrušil s tím, že otázka pasivní legitimace vedlejší účastnice nebyla v řízení spolehlivě prokázána. Obvodní soud pak svým v pořadí druhým rozsudkem žalobu stěžovatelky v celém rozsahu zamítl. Po provedeném dokazování totiž uzavřel, že se po likvidaci zrušeného Ústavu národního zdraví nositelem práv a závazků tohoto ústavu stal ze zákona Magistrát hl. m. Prahy a nikoliv vedlejší účastnice. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl, nesouhlasil však s výkladem obou soudů, podle kterého přešla povinnost k uspokojení uplatněného nároku na magistrát jako zřizovatele Ústavu národního zdraví. Podle Nejvyššího soudu přešla tato povinnost podle právní úpravy dřívějšího zákoníku práce buď na pojišťovnu, nebo na stát (Ministerstvo práce a sociálních věcí). Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, které spočívá zejména v rozdílnosti právních závěrů obecných soudů ohledně pasivní legitimace subjektu povinného plnit její nárok.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost částečně důvodná. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou rovnosti účastníků řízení, která garantuje, že soud nesmí žádnému z účastníků stranit a je povinen poskytnout jim rovnocenný prostor k jejich procesním úkonům. Tomu odpovídá také rozsah poučovací povinnosti soudu, který jejím prostřednictvím koriguje směřování účastníků řízení pouze v otázkách procesního práva, nikoliv práva hmotného. Po soudech tak zásadně nelze chtít, aby žalobce „vedly za ruku“ a napovídaly mu, koho má žalovat, aby byl ve věci úspěšný, jelikož takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení. Uvedené obecné principy však v nyní projednávané věci pro specifické okolnosti případu nemohou nalézt uplatnění.

Není v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, poskytne-li soud zaměstnanci, který je v posuzovaném pracovněprávním vztahu v postavení slabší strany, jednoznačné vodítko k zodpovězení otázky, vůči jakému subjektu má uplatňovat své nepromlčitelné právo na náhradu škody z titulu pracovního úrazu, jestliže původní zaměstnavatel se v průběhu doby složitě transformoval. Ponechání této otázky, která je předmětem sporu, bez jednoznačně vyjádřeného právního názoru na to, jaká právní úprava měla být aplikována a jaké právní důsledky z toho pro další postup dovolatele vyplývají, je v takovém případě porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

see url Proto v situaci, kdy stěžovatelka žalovala toho, kdo jí v minulosti dobrovolně plnil, v řízení byla spolehlivě prokázána existence jejího nepromlčitelného práva na náhradu újmy způsobené pracovním úrazem (promlčují se pouze jednotlivá plnění plynoucí z jejího nároku) a na straně zaměstnavatele působil stát nebo od něj odvozený subjekt, byť v rovině soukromoprávního vztahu, bylo z pohledu Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené okolnosti namístě, aby Nejvyšší soud zodpověděl alespoň jednoznačně otázku, kdo je nositelem pracovněprávních závazků zaniklého Ústavu národního zdraví, a neomezil se poté, co závěr soudů nižších stupňů o pasivní legitimaci magistrátu označil za nesprávný, na relativizující úvahu, že na straně žalované by se napříště měl ocitnout stát, případně pojišťovna, podle toho, zda se na případ stěžovatelky vztahuje někdejší právní úprava stran zákonného či smluvního pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, aniž by tuto otázku sám uspokojivě vyřešil. K vyslovení jednoznačného závazného právního názoru o tom, jaká právní úprava měla být aplikována a jaké důsledky z toho pro případ stěžovatelky vyplývají, není povolanější nikdo jiný než právě Nejvyšší soud jakožto sjednocovatel judikatury a poskytovatel závazného výkladu právních norem podústavního práva.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka byla rozhodnutím Nejvyššího soudu v rozporu s ústavními principy demokratického právního státu uvržena do stavu právní nejistoty. Nejvyšší soud tak bude při svém dalším rozhodování povinen poskytnout stěžovatelce vodítko k orientaci v její složité právní situaci, zvláště, bude-li protistranou (zřejmě) buď stát, nebo pojišťovna, u které je stát pojištěn.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že námitku stěžovatelky směřující proti věcnému posouzení otázky, zda k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít na základě dobrovolného převzetí povinnosti k odškodnění pracovního úrazu zaměstnance jiným než povinným subjektem, shledal zjevně neopodstatněnou a v této části, jakož i v části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

source link Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3/18 je dostupný PDF zde (264 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu