Policie při vyklízení vily Milada neporušila základní práva stěžovatelů

24.10.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 115/2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost čtyř stěžovatelů směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, protože neshledal, že by jimi byla porušena základní práva stěžovatelů.

Stěžovatelé se na přelomu června a července roku 2012 účastnili spolu s dalšími několika desítkami osob akce pořádané u příležitosti třetího výročí vystěhování squatu Milada. Akce nejprve probíhala v blízkosti objektu, poté se účastníci ve večerních hodinách rozhodli pokračovat v hudební produkci přímo uvnitř vily, do které po vypáčení mříže a vybourání zazděného okna vnikli žebříkem přes balkon v prvním patře. Nájemce vily požadoval, aby policie squattery vykázala. Poté, co s nimi policie o vyklizení objektu opakovaně marně vyjednávala, došlo k zásahu, jehož konkrétní průběh zůstává sporný. Stěžovatelé tvrdí, že je policie bila, zatímco policie toto tvrzení odmítá. Průběh zásahu ve vile nezachytil policejní kameraman, který z bezpečnostních důvodů do vily nevstupoval. Policie po zákroku předala několik lehce zraněných osob k ošetření. Zásah skončil až druhý den ráno, kdy poslední osoby (včetně dvou stěžovatelů) opustily střechu vily.

Stěžovatelé se proti policejnímu zákroku bránili u správních soudů tzv. zásahovou žalobou a domáhali se určení, že byl zásah nezákonný. Doložili lékařské zprávy dokumentující způsobená zranění a vytýkali policii, že chybí videozáznam policejního zákroku, ačkoliv byl na místě policejní kameraman. Městský soud v Praze žalobu zamítl, Nejvyšší správní soud však následně jeho rozsudek zrušil, když zdůraznil, že tvrzení o porušení práva nebýt podroben mučení a jinému nelidskému a ponižujícímu zacházení má dopad na rozložení důkazního břemene. Stěžovatelé musí prokázat, že došlo ke špatnému zacházení a policie pak musí prokázat, že si žalobci zranění způsobili sami, že k němu došlo jinak, nebo že jde o následek oprávněného použití donucovacích prostředků. Jinak je odpovědnost za zranění přičitatelná policii. Městský soud poté nařídil několik ústních jednání za účelem doplnění dokazování a žalobu opět zamítl. Dospěl k závěru, že policie důkazní břemeno unesla a ze žádného důkazu neplynulo, že by zranění stěžovatelů způsobila. Následnou kasační stížnost stěžovatelů Nejvyšší správní soud zamítl. Ve vztahu ke zranění stěžovatelů a přenosu důkazního břemene soud uvedl, že se stěžovatelům nepodařilo vyvolat důvodnou domněnku, že zranění vznikla v době, kdy již byli „v moci“ policistů a proto nemohlo ani dojít k přenosu důkazního břemene. Stěžovatelé se poté obrátili se stížností na Ústavní soud. Zejména namítají, že důkazní břemeno prokázání skutkových okolností zákroku uvnitř vily a především jeho části, během níž měla policie vůči stěžovatelům použít nepřiměřené násilí, mělo přejít na stát.

Ústavní soud v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že stěžovatelé naplnili minimální nutnou míru pravděpodobnosti tvrzení, že je policie podrobila špatnému zacházení, aby bylo možno považovat tato tvrzení za hájitelná – v tomto ohledu se neztotožnil s tím, jak věc posoudil Nejvyšší správní soud. Přes tento dílčí závěr však neshledal důvody pro zrušení napadených rozsudků. Po velmi detailním dokazování totiž městský soud zjistil, že ke zranění stěžovatelů mohlo dojít mnoha způsoby a nemusela nutně vzniknout v důsledku nepřiměřeného použití donucovacích prostředků. Mechanismus zranění přitom podle soudu neodpovídal tvrzenému bití obuškem. Ústavní soud proto s poukazem na závěry městského soudu shrnuje, že i přes existenci hájitelného tvrzení stěžovatelů poskytla policie dostatečné a přesvědčivé vysvětlení, jak byla zranění stěžovatelů způsobena. K absenci videozáznamu Ústavní soud uvádí, že ačkoliv by bývalo v zájmu dokazování nepochybně vhodné natáčet dění ve vile na kameru, v kontextu okolností této věci nejde o pochybení, které by způsobovalo protiústavnost postupu policie. Obavy policistů z možného nebezpečného průběhu zákroku pro kameramana se ostatně potvrdily, protože došlo ke zranění dvou policistů, kteří byli v důsledku poranění horních končetin v pracovní neschopnosti.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v projednávané věci šlo pouze o to, zda přešlo na policii důkazní břemeno a pokud ano, zda policie toto břemeno unesla. Stěžovatelé totiž nezpochybňovali přiměřenost a nutnost samotného zásahu a Ústavní soud se proto na tyto otázky zvlášť nezaměřoval.
Ústavní soud závěrem uvedl, že v případě podobných situací, kdy policie zasahuje proti porušování práva (neoprávněné vniknutí do vily Milada a následné nerespektování výzev k jejímu opuštění), je třeba mít rovněž na zřeteli, že svoboda každého jedince neznamená jen možnost činit vše, co považuje za dobré či správné, nýbrž také nést za svoje jednání odpovědnost. Pokud se tedy v nyní projednávaném případě osoby, které do vily Milada protiprávně vnikly, vědomě připravovaly na střet s policisty (barikáda a další překážky, použití hasicího přístroje a házení sutě proti zasahujícím policistům), který zjevně očekávaly, a odmítly na výzvy policie vilu pokojně opustit, takže nakonec došlo k násilnému vyklizení vily, a to včetně několika přesně nezjištěných lehkých zranění na obou stranách, je tato situace značně odlišná od případů, kdy se jednotlivec dostává do moci policie např. po jeho zadržení či jiném omezení osobní svobody, neboť v těchto případech žádnou možnost svobodné volby vyhnout se případnému zásahu do svých práv nemá.

K výroku a odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Ludvík David.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1398/17 včetně disentu je dostupný PDF zde (364 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu