Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.03.2018 10:00 do: 05.03.2018 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 15/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na vyslovení neústavnosti části § 35ca zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2017
Označení navrhovatelů:  Ing. K. H.
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 2. 2017, neboť má zato, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve svém důsledku také princip rovnosti podle čl. 1 Listiny. Svou ústavní stížnost dále stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení § 35ca zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění účinném do 30. 6. 2017).

Napadeným rozhodnutím zamítlo Odvolací finanční ředitelství odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Středočeský kraj, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2015 ve výši 6 045 Kč, ačkoliv stěžovatelka ve svém daňovém přiznání vykazovala přeplatek ve výši 43 995 Kč. Důvodem tohoto rozdílu byla zákonem stanovená nemožnost uplatnění daňového zvýhodnění na děti poplatníkem, který uplatnil u příjmů podle § 7 nebo podle § 9 zákona 586/1992 Sb. výdaje tzv. paušální sazbou.

Stěžovatelka zastává názor, že neexistuje ospravedlnitelný důvod, proč by některé děti měly být ochuzeny o podporu státu jen proto, že jejich rodič (některý z rodičů) neuplatňuje prokazatelně vynaložené výdaje na dosažení příjmů, ale využívá zákonem dané možnosti odečítat výdaje procentuální (paušální) sazbou. Celou úpravu omezující možnost uplatnit slevu na manžela podle § 35ba odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, respektive daňové zvýhodnění na vyživované dítě podle § 35c zákona o daních z příjmů hodnotí jako neslučitelnou s ústavními principy mimo jiné i pro absurdní padesátiprocentní hranici rozlišující druhy základů daně. Není tak zohledněna faktická výše příjmů poplatníka – poplatník s vysokým příjmem, byť nikoliv ze samostatné výdělečné činnosti – zvýhodnění dostane, poplatník s mnohem nižším příjmem však žádnou z těchto výhod čerpat nemůže jen proto, že jeho dílčí základ daně ze samotné výdělečné činnosti je poměrově příliš vysoký, byť nominálně vysoký není. Tím je konečně založena jen těžko tolerovatelná nerovnost, kdy poplatníci ve srovnatelné sociální situaci mají kvůli nepřiměřeně ostře nastavené hranici struktury příjmů výsledný příjem nižší, v některých případech dokonce o desítky procent. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka ještě upozorňuje, že nedávno byl podle jejích informací přijat zákon, kterým by mělo být ústavní stížností napadené ustanovení zákona o dani z příjmu zrušeno, proto navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil neústavnost předmětného ustanovení.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.03.2018 10:30 do: 05.03.2018 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 11/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na zrušení některých ustanovení zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích
Stručná charakteristika:  návrh na zrušení některých ustanovení zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích
Označení navrhovatelů:  Senátoři Parlamentu ČR
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 18 senátorů se prostřednictvím návrhu domáhá, aby Ústavní soud zrušil následující ustanovení zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 424/1991 Sb.“):
a) ustanovení § 17 odst. 8 písm. i) ve slovech „poskytnuté bankou, platební institucí nebo institucí elektronických peněz nebo pobočkou zahraniční banky, platební instituce nebo instituce elektronických peněz na území České republiky“, ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů;
b)  ustanovení § 18 odst. 2, ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů;
c)  ustanovení § 20 odst. 3 a § 20 odst. 7 ve slovech „na mandát poslance nebo senátora činí ročně 900 000 Kč a“, dnem 1. ledna 2019;
d)  ustanovení § 17 odst. 4 až 7, § 17 odst. 8 písm. j), § 17a ve slovech „a politické instituty“ a „a politickému institutu“, § 17b ve slovech „a politický institut“, „nebo politického institutu“ a „a politické instituty“, § 18 ve slovech „, politického institutu“, § 19f ve slovech „a politických institutů“, § 19h odst. 1 písm. k), § 19k, § 19l ve slovech „nebo politického institutu“, § 20 odst. 1 písm. b), § 20 odst. 5 a 8, § 20 odst. 10 ve slovech „a příspěvek na podporu činnosti politického institutu“, § 20 odst. 11 a 12 ve slovech „nebo na příspěvek na podporu činnosti politického institutu“, „nebo příspěvku na podporu politického institutu“ a „a příspěvek na podporu činnosti politického institutu“ a § 20a odst. 3, ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Protiústavnost právní úpravy výše hranice pro přiznání stálého příspěvku a výše příspěvku na mandát poslance nebo senátora navrhovatelka shledává rozpornými s čl. 21 a 22 Listiny základních práv a svobod a s principem volné soutěže politických stran podle čl. 5 Ústavy České republiky. Napadené ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb. zakazuje politickým stranám přijmout dar nebo jiné bezúplatné plnění od jedné a téže osoby, pokud by celkový součet takových peněžitých darů, popřípadě peněžních částek odpovídajících obvyklé ceně daru nebo jiného bezúplatného plnění, přesáhl v kalendářním roce částku 3 000 000 Kč. Podle navrhovatelky je tato částka nedostatečná a omezuje politické strany v možnostech spolupráce. Úprava dopadá především na menší subjekty, protože právě pro ně je možnost poskytnutí daru od jiné politické strany jednou z forem spolupráce, kterou využívají. Napadené ustanovení § 17 odst. 8 písm. i) zákona č. 424/1991 Sb. zužuje okruh subjektů, s nimiž jsou politické strany oprávněny uzavřít smlouvu o poskytnutí zápůjček nebo úvěrů jen na banky, platební instituce nebo instituce elektronických peněz nebo pobočky zahraniční banky, platební instituce nebo instituce elektronických peněz na území České republiky. Toto ustanovení podle navrhovatelky znevýhodňuje hospodářsky méně silné politické strany oproti stranám hospodářsky silným, resp. těm, které pobírají státní finanční podporu. Podle navrhovatelky pak aplikací příslušného ustanovení dochází k nepřímé diskriminaci hospodářsky méně silných politických stran, která je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny. A konečně právní úpravu politických institutů v napadených ustanoveních § 17 odst. 4 až 7 zákona č. 424/1991 Sb. považuje navrhovatelka za rozpornou s čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť podle ní vede k diskriminaci menších a nových politických stran.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.03.2018 14:00 do: 05.03.2018 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2545/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu a na osobní svobodu
Označení navrhovatelů:  J. H., zastoupený Mgr. Tomášem Maxou, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením obvodního soudu bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu vedlejší účastnice. Pozdějším usnesením obvodního soudu bylo řízení zastaveno, protože stěžovatel byl ze zdravotního ústavu propuštěn. Stěžovatel však svým podáním prohlásil, že na projednání věci trvá, neboť má za to, že pro jeho nedobrovolné umístění ve zdravotním ústavu nebyly naplněny zákonné důvody. Dalším usnesením obvodní soud vyslovil, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu bylo v souladu se zákonnými důvody. K odvolání stěžovatele bylo citované usnesení usnesením Městského soudu v Praze zrušeno a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v době přijetí do zdravotnického zařízení jevil stěžovatel známky duševní poruchy, která byla diagnostikována jako porucha s bludy, hrozilo riziko autoagrese, bezprostřední hrozba nebezpečnosti v době přijetí byla dána jeho poruchou myšlení. Obvodní soud měl proto podmínky stanovené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách za splněné. Proto opětovně rozhodl, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu bylo v souladu se zákonnými důvody. Městský soud, který shodně s obvodním soudem vycházel zejména z výslechu přijímajícího lékaře, usnesení obvodního soudu potvrdil. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.     

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl zbaven osobní svobody svou nedobrovolnou hospitalizací ve zdravotním ústavu v době od 11. do 17. 7. 2014. Mimo nesplnění zákonných podmínek pro převzetí do zdravotního ústavu stěžovatel namítá i porušení svého práva na soudní ochranu v následném řízení před soudy. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání s odůvodněním, že v něm není konkrétně a jednoznačně uvedena otázka právního posouzení.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.03.2018 09:00 do: 06.03.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2299/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. května 2017 č. j. 12 C 290/2016-42, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníka řízení, a obchodní korporace GRIMAX, s. r. o., sídlem Kratochvílova 2659, Roudnice nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Obchodní korporace Synergent, s. r. o., zastoupená Mgr. Filipem Petrášem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici řízení - obchodní korporace GRIMAX, s. r. o. (žalované) - zaplacení částky ve výši 6 038 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil jí povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení (výrok II.). Žalovaná částka měla představovat sjednanou smluvní cenu ze Smlouvy o zveřejnění firmy a poskytnutí souvisejících služeb, jejímž předmětem měl být zápis prezentace vedlejší účastnice řízení na webových stránkách na dobu jednoho roku. Okresní soud žalobu zamítl, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy, když jediný jí navržený důkaz k prokázání jejího tvrzení ohledně uzavření smlouvy – záznam telefonního hovoru, z něhož mělo vyplynout uzavření smlouvy – vyhodnotil jako nezákonný. Ohledně přípustnosti navrženého důkazu poukázal okresní soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4007/2008 a nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05, jejichž podstatou je podmínka souhlasu účastníka hovoru s provedením takového důkazu. Okresní soud na základě uvedeného vyslovil názor, že souhlas vedlejší účastnice řízení s monitorováním telefonního hovoru umožňuje pouze legální hlasitý odposlech (popř. i skrytý příposlech) v reálném čase, avšak nelze již pod něj zahrnout pořizování zvukového záznamu, jehož smyslem není pouze zobrazování, sledování či dohlížení (monitoring), ale je zachycením a uchováním zvuku pro jeho pozdější použití, tedy zcela odlišná činnost, která podstatně zasahuje do práv volajícího. Souhlasem s monitorováním hovoru nelze nahradit souhlas s pořizováním a použitím zvukového záznamu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka k otázce uzavření smlouvy i po poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nenavrhla žádné další důkazy (ostatní jí navrhované důkazy se nevztahovaly k předmětné smlouvě), musela být žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene.

Stěžovatelka v  ústavní stížnosti namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí se závěry okresního soudu o neunesení důkazního břemene. Domnívá se, že monitorováním se rozumí také uchovávání zvukového záznamu, které má sloužit zejména k prokázání platného uzavření smlouvy.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.03.2018 13:30 do: 06.03.2018 14:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1226/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 1061/2016-445, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2015 č. j. 28 Co 400/2015-418 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. května 2015 č. j. 5 C 67/2012-378
Stručná charakteristika:  Zákonem stanovené náležitosti dovolání
Označení navrhovatelů:  O. N., J. N., ing. V. N., všichni zastoupeni JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rakovník bylo rozhodnuto, že žádný ze stěžovatelů není vlastníkem ideální třetiny pozemku o výměře 1,0830 ha v katastrálním území Rakovník. Důvodem byla skutečnost, že nebyly naplněny restituční důvody podle § 6 odst. 1 písm. m), n) a r) zákona o půdě. Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé žalobou podle části páté občanského soudního řádu, kterou se domáhali jeho nahrazení tak, aby bylo uznáno jejich právo na náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro jeho vady spočívající v absenci některých povinných náležitostí podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Podle dovolacího soudu stěžovatelé nedostatečně vymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že dovolací soud posoudil jejich dovolání formalisticky, čímž znemožnil jeho věcné projednání. Podle jejich názoru dovolání obsahovalo veškeré obligatorní náležitosti. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.03.2018 14:00 do: 06.03.2018 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3237/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 464/2015-139 ze dne 8. 8. 2017
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces Překvapivé rozhodnutí
Označení navrhovatelů:  Ing. P. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Se stěžovatelem bylo vedeno přestupkové řízení kvůli překročení rychlosti v obci. Nejprve byl městským a posléze i krajským úřadem uznán vinným ze spáchání přestupku a byla mu uložena pokuta a zákaz činnosti. Stěžovatel se však se žalobou obrátil na krajský soud, který správní rozhodnutí kvůli vadám zrušil a vrátil věc krajskému úřadu k dalšímu řízení. Krajský úřad pak rozhodnutí městského úřadu zrušil a řízení o přestupku stěžovatele zastavil, neboť od spáchání přestupku již uplynul jeden rok, a odpovědnost za něj proto zanikla. Stěžovatel se následně soudně domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v tehdy platném znění. Vzniklá škoda podle něj odpovídá výši jím vynaložených nákladů na své právní zastoupení v přestupkovém řízení. V řízení před obvodním a městským soudem však stěžovatel neuspěl. Stěžovatel poté podal proti rozhodnutím ústavní stížnost a Ústavní soud mu vyhověl. V novém řízení před obecnými soudy však opět neuspěl. Stěžovatel tedy podal další úspěšnou ústavní stížnost. Ústavní soud městskému soudu vytkl, že se dopustil pochybení v tom, že „povýšil“ obiter dictum o případném obstrukčním jednání jako důvodu pro nepřiznání náhrady škody na jedinou závaznou část předchozího nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud ve svém novém rozhodnutí konstatoval, že prakticky všechny úkony stěžovatele, v nichž městský soud spatřoval obstrukce, byly koncentrovány do období necelých tří měsíců od zahájení přestupkového řízení do prvostupňového rozhodnutí městského úřadu. K tomu doplnil, že by muselo jít o zásadní obstrukce, které reálně blokují rozhodnutí ve věci. Městský soud však neodůvodnil, proč podle jeho názoru k uplynutí prekluzivní lhůty došlo právě a jen v důsledku obstrukčního jednání stěžovatele. Poté znovu rozhodl Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem, jímž změnil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobě vyhověl a stát zavázal zaplatit stěžovateli 14.685,54 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů před soudy obou stupňů ale stěžovateli odepřel výrokem pod bodem II., a to s odkazem na moderační právo dle § 150 občanského soudního řádu. Městský soud odůvodnil tento svůj postup tím, že z důvodu obecně sdílené představy o spravedlnosti není přijatelné, aby se osobě, která v zastavěné části obce opakovaně „s pravděpodobností blížící se jistotě“ jezdí rychlostí téměř 100 km/h, dostalo jen z důvodu marného uplynutí lhůty k projednání přestupku i náhrady nákladů vynaložených v odškodňovacím řízení. Podle mínění městského soudu by přiznání práva na náhradu nákladů řízení vyslalo místním občanům negativní signál, že se „měří dvojím metrem“ a při dalším obdobném (nijak nepotrestaném) jednání stěžovatele by již mohlo dojít k tragickým následkům.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze při svém rozhodování pominul základní zásadu trestního i přestupkového řízení, dle níž každý, proti němuž je vedeno trestní, resp. přestupkové řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozhodnutím nebyla jeho vina vyslovena. Soud byl dle jeho názoru povinen na něj pohlížet bez dalšího tak, že se přestupku nedopustil, neměl vůbec pravomoc ho prakticky uznat vinným a „potrestat“ pokutou v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení, když prakticky se o nic jiného než o skrytý, kabinetně uložený trest nejedná. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že mu nevytvořil procesní prostor k reakci na soudem zamýšlené použití moderačního práva, takže neměl možnost jakékoli účinné obrany.