II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.03.2018 08:30 do: 20.03.2018 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2175/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2015, č. j. 19 C 6/2012-138, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 54 Co 203/2015-156, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 493/2016-168.
Stručná charakteristika: náhrada škody
Označení navrhovatelů: JUDr. O. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl trestně stíhán pro pokus trestného činu poškozování věřitele, a to od 14. 1. 2002 do 25. 5. 2011. K ukončení trestního stíhání došlo v důsledku pravomocného zproštění obžaloby. Ke zproštění obžaloby přitom došlo proto, že skutek, jehož se stěžovatel dopustil, nebyl trestným činem. Stěžovatel se posléze v odškodňovacím řízení domáhal přiznání peněžitého zadostiučinění ve výši 1.000.000,- Kč, kterou odůvodnil odkazem na délku trestního stíhání (více než 9 let), jakož i na další specifické okolnosti případu, které intenzitu stěžovatelem utrpěné újmy zvyšovaly. Mezi takové okolnosti řadil stěžovatel mimo jiné to, že mu hrozil relativně vysoký trest, či skutečnost, že došlo k neodčinitelnému zásahu do jeho rodinného, osobního či profesního života (mj. pozastavení výkonu advokacie na dobu téměř dvou let).
Ministerstvo spravedlnosti vyplatilo stěžovateli v rámci předběžného projednání nároku částku 115.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 pak přiznal stěžovateli další zadostiučinění ve výši 71.680,- Kč (výrok I.). Tento výrok nebyl odvoláním napaden, a nabyl tudíž právní moci. Ve zbytku byl však tento rozsudek k odvolání stěžovatele zrušen odvolacím soudem a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Posléze již Obvodní soud pro Prahu 2 nyní napadeným rozsudkem přiznal stěžovateli další částku peněžitého zadostiučinění ve výši 13.320,- Kč (výrok I.) a co do částky 800.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Zároveň uložil Ministerstvu spravedlnosti, aby stěžovateli nahradilo náklady řízení. Celkem tedy bylo stěžovateli z požadované částky 1.000.000,- Kč přiznáno 200.000,- Kč (115.000 + 71.680 + 13.320). Odvolací soud poté napadeným rozsudkem potvrdil výroky II. a III., jež byly napadeny odvoláním. Konstatoval přitom, že částka 200.000,- je v této věci odpovídající satisfakcí za nezákonné trestní stíhání. Při tomto hodnocení vyšel především ze srovnání s obdobnými případy, které již byly v soudní praxi řešeny. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
Porušení těchto práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy nedostatečně zhodnotily všechny okolnosti daného případu, nedocenily závažnost újmy, jež byla neoprávněným trestním stěžovateli způsobena, a v důsledku toho mu přiznaly zadostiučinění v příliš nízké výši.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.03.2018 09:00 do: 20.03.2018 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1367/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Stručná charakteristika: vlastnické právo, právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: a)K. P. T., b)N. P. T. H.,c)T. S. S.,
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé prostřednictvím ústavních stížností napadají usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byly podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuty stížnosti stěžovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze. Tímto usnesením bylo rozhodnuto, že se podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu zamítají žádosti stěžovatelů o vrácení peněžních prostředků ve výši 400 USD, resp. 460 000 Kč, resp. 8 140 USD, 41 300 EUR a 3 001 000 Kč (všechny peněžní prostředky byly zajištěny při domovních prohlídkách dne 18. 1. 2005).
Stěžovatelé především namítají, že řízení je stiženo zásadními průtahy, jelikož trvá již od roku 2005 a nelze předvídat, kdy toto trestní řízení vedené proti stěžovatelům skončí. Otázku plynutí času soudy nevzaly dostatečně v úvahu, ačkoliv by mělo platit, že potřebu ochrany práva na nerušené užívání vlastnictví a na podnikání u déletrvajícího zajištění majetku je s postupujícím časem nutno mít stále více v patrnosti. Nelze podle nich přitom souhlasit ani s tvrzením, že řízení probíhá plynule při zohlednění počtu obviněných a rozsáhlosti spisového materiálu. Nyní se totiž řízení nachází ve fázi, kdy nejprve odvolací soud zrušil prvostupňové rozhodnutí z důvodů vad, pro které se mělo hlavní líčení z velké části opakovat. Na základě takto provedeného řízení před nalézacím soudem bylo i toto druhé rozhodnutí prvního stupně napadeno odvoláním a nyní se čeká na v pořadí již druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, kdy odvolací vrchní soud nařídil jednání na druhou polovinu března roku 2018, přičemž však nelze předvídat výsledek tohoto odvolacího řízení. Soudy opakovaně argumentují tím, že nyní se trestní řízení ve věci stěžovatelů chýlí ke konci a z toho důvodu nebylo důvodné zajištění finančních prostředků zabavených při domovních prohlídkách v roce 2005 v této fázi řízení rušit. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení vrchního soudu, neboť se domnívají, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.03.2018 09:30 do: 20.03.2018 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3359/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, č. j. 23 Cdo 4495/2016-419, Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 29 Co 73/2016-387, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 12. 2015, č. j. 17 C 145/2010-371
Stručná charakteristika: Právo na přístup k soudu; spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: Cashdirect alfa, s.r.o., Mníšek pod Brdy
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Spor před obecnými soudy je veden o zaplacení částky 229 693 736,60 Kč s příslušenstvím, která je součtem pojistného plnění ve výši 159 682 000 Kč z pojistné události (zničení tiskařského stroje), náhrady škody ve výši 65 433 009,90 Kč a ušlého zisku za odmítnuté zakázky ve výši 4 191 597,70 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení, protože původní žalobkyně zanikla ke dni 29. 5. 2013 a bylo třeba rozhodnout o jejím procesním nástupnictví ve smyslu § 107 občanského soudního řádu. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nenabyla oprávnění k vymáhání předmětné pohledávky v daném řízení, neboť byla jejím vlastníkem na základě smlouvy o postoupení pohledávky již ode dne 15. 4. 2009, tj. ještě před podáním žaloby. Původní žalobkyně soudně vymáhala pohledávku stěžovatelky pouze jako její nepřímý zástupce ve smyslu § 530 občanského zákoníku. Zmocnění k nepřímému zastoupení však stěžovatelka dne 7. 1. 2013 dobrovolně odvolala a žalobkyně poté zanikla, aniž by zpět pohledávku nabyla – dohoda o ukončení smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 5. 2013 je podle soudu neplatná. Nalézací soud proto následně nepřipustil, aby se stěžovatelka ocitla v postavení původní žalobkyně, protože pohledávku podle něj nezískala v důsledku vstupu do jejích práv (§ 107 o. s. ř.), nenabyla pohledávku po zahájení řízení (§ 107a o. s. ř.), původní žalobkyně nebyla v okamžiku svého zániku nositelkou hmotného práva k vymáhání pohledávky a nebyla ve sporu aktivně legitimována. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu stěžovatelka nezískala pohledávku v důsledku právního nástupnictví, a tak by byl nepřípustně (dodatečně) zhojen nedostatek věcné žalobní legitimace, který stíhal původní žalobkyni. Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Proti napadeným usnesením se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá porušení svých ústavních práv, zejména práva na ochranu vlastnictví ve spojení s nerespektováním principů demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelka tvrdí, že jí obecné soudy nepředvídatelně nepřiznaly postavení procesního nástupce původní žalobkyně, v důsledku čehož je dotčeno i její vlastnické právo, protože se předmětná pohledávka v mezidobí promlčela a je nevymahatelná.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.03.2018 14:00 do: 20.03.2018 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1470/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Policie ČR o zajištění majetku ze dne 25. 2. 2016, KRPL-47541-57/TČ/2015-180481-ČE, usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 16. 12. 2016 č. j. 2 ZT 27/2016-47 a unesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 3. 2017 č. j. 7 T 96/2016-480
Stručná charakteristika: 1. právo na spravedlivý proces 2. řádné odůvodnění zásahu do vlastnického práva
Označení navrhovatelů: PIXOMBU Consulting s.r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní stížností napadeným usnesením Policie ČR bylo ve smyslu § 79d trestního řádu rozhodnuto o zajištění blíže specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. O stěžovatelkou podané stížnosti rozhodlo Okresní státní zastupitelství v Liberci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se žádost na zrušení zajištění nemovitosti zamítá. O stížnosti proti uvedenému usnesení okresního zastupitelství rozhodl Okresní soud v Liberci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítl.
Stěžovatelka založila svoji právní argumentaci na tom, že nemovitost nabyla v dobré víře příklepem ve veřejné dražbě a vlastnické právo k nemovitosti nabyla originárním způsobem. Veřejná dražba se uskutečnila dne 14. 1. 2016, přičemž k zajištění nemovitosti usnesením Policie ČR došlo usnesením ze dne 25. 2. 2016. Stěžovatelka uhradila cenu, za níž byla nemovitost vydražena, příklepem se stala vlastnicí nemovitosti a je osobou odlišnou od jakéhokoliv účastníka trestního řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že úkony Policie ČR jsou směřovány vůči osobě, proti které není vedeno trestní stíhání a která nemovitost nabyla v dobré víře ve veřejné dražbě. Zpětné zajištění nemovitosti odporuje zákonu, ústavním principům a zásadám demokratického právního státu.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.03.2018 15:00 do: 20.03.2018 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3045/17
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 č. j. 22 Cdo 1044/2015-586 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2014 č. j. 9 Co 80/2012-444
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Ubytovnalitvinov s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Vedlejší účastnice - obchodní společnost UNIPETROL, a. s. - se žalobou domáhala určení vlastnického práva k individualizovaným nemovitostem v katastrálním území Horní Litvínov. Okresní soud v Mostě žalobu zamítl. Po provedení obsáhlého dokazování dospěl okresní soud k závěru, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyla tehdejší žalovaná (obchodní společnost ICB, a. s.) vkladem do jejího základního jmění, byť „výchozí“ kupní smlouva (sc. kupní smlouva mezi právní předchůdkyní vedlejší účastnice a kupující fyzickou osobou) byla shledána „podvodnou“ pro absenci projevu vůle prodávající, avšak kupující osoba jednala v omylu, který sama nevyvolala a o kterém ani nemohla ze všech okolností případu vědomost nabýt; kupní smlouva byla tedy relativně neplatnou, a protože vedlejší účastnice neprokázala neplatnost výchozí kupní smlouvy, není namístě tvrzení o neplatnosti navazujících kupních smluv a je třeba chránit dobrou víru dalších kupujících. Odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu změnil a určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí předmětného pozemku s objektem. Původní žalovaná obchodní společnost v průběhu odvolacího řízení předmětné nemovitosti převedla na obchodní společnost Jetmaster, a. s., která je posléze prodala stěžovatelce, tudíž v řízení bylo pokračováno s ní, jako se žalovanou. Krajský soud vyhodnotil závěr okresního soudu o relativní neplatnosti výchozí kupní smlouvy jako nesprávný, a protože šlo o padělanou kupní smlouvu, jde o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Posléze hodnotil dobrou víru dalších nabyvatelů, zkonstatoval sice dobrou víru obchodní společnosti AG real, spol. s r. o., avšak za více než problematickou považoval existenci dobré víry stěžovatelky a uzavřel, že poskytnutí větší ochrany tvrzené dobré víře stěžovatelky než ochraně vlastnického práva právního předchůdce vedlejší účastnice by bylo v rozporu s obecnou představou spravedlnosti. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením odmítl, shledav ho nepřípustným, neboť rozsudek krajského soudu je založen na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za protiústavní, protože nevydáním kasačního rozhodnutí, dokonce odmítnutím dovolání, tj. odepřením jeho meritorního přezkumu (byť se ho stejně dopustil), došlo k legitimizaci nezákonného rozhodnutí krajského soudu; závěry obou soudů o vlastnickém právu, jeho vzniku a převodu jsou zcela v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Zásah do základních práv rozsudkem krajského soudu spatřuje v jím provedeném hodnocení dobré víry stěžovatelky, ale i vzniku a přechodu vlastnického práva, když zcela rezignoval na svou povinnost chránit práva stěžovatelky nabytá v dobré víře, resp. přesto, že hodnotil dobrou víru právních předchůdců stěžovatelky, kdy ji některým přiznává, nevyvodil z ní zákonem a judikaturou předvídané důsledky. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.03.2018 15:30 do: 20.03.2018 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 427/18
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2018 č. j. Ncp 1167/2017-9
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu - možnost neodůvodňovat usnesení podle § 104a občanského soudního řádu
Označení navrhovatelů: Flanders Real Estate, spol. s r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze návrh na vydání předběžného opatření, kterým má být vedlejší účastnici uloženo, aby se zdržela nakládání – zřizování zástavního práva k nemovitostem stěžovatelky, jež jsou součástí jejího obchodního závodu [a to z důvodu tvrzené neplatnosti zástavní smlouvy, kterou mělo být zástavní právo k předmětným nemovitostem zřízeno ve prospěch vedlejší účastnice; zástavní smlouva má být dle stěžovatelky neplatná, protože k ní neudělila předchozí souhlas valná hromada stěžovatelky, jak to požaduje § 190 odst. 2 písm. i) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích]. Městský soud přípisem sdělil právní zástupkyni stěžovatelky, že spis s návrhem předběžného opatření byl odeslán Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou věcně příslušné okresní soudy, a že proto věc bude po právní moci usnesení postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že věcnou příslušnost v dané věci upravuje § 9 odst. 2 písm. n) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, podle kterého krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve sporech z nakládání s obchodním závodem nebo jeho částí. Předmětný spor, v němž má být předběžné opatření vydáno, je přitom dle stěžovatelky sporem z nakládání s obchodním závodem, pročež je v posuzované věci věcně příslušný městský soud. Jestliže tedy vrchní soud přesto rozhodl, že k projednání věci je příslušný obvodní soud, odňal tím stěžovatelce jejího zákonného soudce, čímž zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva, přičemž rozhodl ve zcela zjevném rozporu s výslovným a jednoznačným zákonným ustanovením. Nadto stěžovatelka namítá, že napadené usnesení vrchního soudu není vůbec odůvodněno.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.03.2018 09:30 do: 21.03.2018 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: I. ÚS 2937/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 č. j. 25 Cdo 107/2017-331, výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016 č. j. 17 Co 43/2016-290 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 6. 2016 č. j. 17 Co 43/2016-295 a výrokům III., IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2015 č. j. 38 C 16/2012-259
Stručná charakteristika: Právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: M. D. a Ľ. D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelky společně s třetím žalobcem, bratrem první stěžovatelky a synem druhé stěžovatelky, který byl v roce 2004 těžce zraněn při dopravní autonehodě a o nějž obě stěžovatelky pečují („poškozený žalobce“), po žalované Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, domáhaly zaplacení částky celkem ve výši 849.417 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu účelných nákladů spojených s léčením dle § 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nárokům obou stěžovatelek na náhradu za osobní péči poskytovanou poškozenému žalobci nebylo vyhověno s poukazem na nedostatek jejich aktivní legitimace, neboť podle konstantní judikatury je k uplatnění nároku na náhradu nákladů péče v takových případech aktivně legitimován sám poškozený, jemuž je péče poskytována, nikoli osoba o něj osobně pečující.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti jednak nesouhlasí se závěry obecných soudů v otázce své aktivní legitimace a jednak poukazují na nejednoznačnost rozhodovací praxe v této rozhodné právní otázce v době podání jejich žaloby i odvolání. Stěžovatelky se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.03.2018 10:00 do: 21.03.2018 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2860/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2017, č. j. 26 Cdo 6017/2016-255, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 91 Co 102, 103/2015-217
Stručná charakteristika: Výše smluvní pokuty v závazkových vztazích
Označení navrhovatelů: BESTGOLF TRADE, s. r. o. v likvidaci, zast. advokátem JUDr. Vladimírem Šmeralem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil vedlejší účastnici - obchodní společnosti SIT PRAGUE, a.s. - povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 2 000 000 Kč z titulu smluvní pokuty, která byla mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí sjednána v nájemní smlouvě ze dne 1. 4. 2008. Uvedla, že předmětem nájemní smlouvy byl nájem ve smlouvě blíže specifikovaných pozemků ve vlastnictví vedlejší účastnice, a to za účelem provozování golfového driving range a služeb s tím spojených. V této smlouvě se vedlejší účastnice zavázala, že po dobu dvou let od ukončení nájemního vztahu nebude na předmětných pozemcích sama provozovat činnost shodnou s předmětem činnosti stěžovatelky (tedy provozovat golfové driving range) a provozování takové činnosti neumožní ani třetí osobě. Pro případ porušení právě uvedené povinnosti byla stranami sjednána smluvní pokuta ve shora uvedené výši. K ukončení nájemního vztahu došlo dne 16. 8. 2010, přičemž od jara 2011 je na předmětných pozemcích třetí osobou provozován golfový driving range. Protože tedy vedlejší účastnice porušila svou povinnost dle nájemní smlouvy, domáhala se stěžovatelka vydání rozhodní, jak uvedeno shora.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté, co jeho původní rozhodnutí ve věci bylo usnesením Městského soudu v Praze zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, žalobě vyhověl. Městský soud však následně prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Městský soud však dospěl k závěru, že poměřováno s výší nájemného, které bylo dohodnuto ve výši 14 253 Kč měsíčně vždy za sedm měsíců v roce, tj. ve výši 99 771 Kč ročně, je smluvní pokuta sjednána v nepřiměřené výši, neboť tato představuje více než dvacetinásobek ročního příjmu vedlejší účastnice z předmětu nájmu. Městský soud konečně uvedl též to, že za přiměřenou výši smluvní pokuty považuje částku 200 000 Kč, která dle jeho názoru odpovídá významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že městský soud rozhodl o přiměřenosti smluvní pokuty v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a dovolání tak není přípustné.
Městský soud se dle tvrzení stěžovatelky vůbec nezabýval okolnostmi, které vedly ke sjednání smluvní pokuty, ačkoliv tyto okolnosti jsou jedinými, kterými se dle platné judikatury Nejvyššího soudu má soud při posuzování nepřiměřenosti výše smluvní pokuty zabývat. To však městský soud neučinil, když se omezil na pouhé poměření výše smluvní pokuty s výší nájemného, přestože smluvní pokuta neměla s výší nájemného žádnou souvislost. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví.