Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 12. kalendářní týden roku 2020

 

UPOZORNĚNÍ: v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu v České republice a ve spojitosti s prevencí šíření onemocnění COVID-19 je od pátku 13. března 2020 od 8:00 hod. Ústavní soud uzavřen pro veřejnost. Nálezy Ústavního soudu budou vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu bude v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality.

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.03.2020 08:00 do: 17.03.2020 08:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 286/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. července 2019 č. j. 10 C 147/2019-42
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  J. S. N.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se návrhem na vydání platebního rozkazu u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhala na Českých aeroliniích a. s. (vedlejší účastník řízení) újmy ve výši 600 EUR s příslušenstvím. Požadovaná částka představuje nárok na kompenzaci za zpožděný let, v důsledku kterého stěžovatelka nestihla navazující let a cílové destinace tak dosáhla až následujícího dne. Vedlejší účastník uvedl, že nárok je v souladu s občanským zákoníkem promlčený, protože nebyl uplatněn v šestiměsíční lhůtě. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl, stěžovatelka následně neuspěla ani u odvolacího Městského soudu v Praze. Rozhodnutí obsahovalo poučení, že dovolání není přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se domnívá, že soudy založily svá rozhodnutí mj. na nesprávném výkladu občanského zákoníku, a to konkrétně v souvislosti s výkladem pojmu přepravní řád ve smyslu ustanovení § 2553 občanského zákoníku, v důsledku čehož nedůvodně zbavily vedlejšího účastníka odpovědnosti za újmu, která stěžovatelce vznikla v souvislosti se zpožděným letem.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.03.2020 08:30 do: 17.03.2020 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2877/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2019 č. j. 1 To 346/2019-294 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 5. června 2019 č. j. 19 Dt 4/2016-279
Stručná charakteristika:  ochrana osobní svobody, právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  R. T. L.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku a zároveň mu bylo uloženo ochranné sexuologické a protialkoholní léčení v ústavní formě. Při stanovení trestu a formy ochranného opatření vycházel okresní soud zejména ze skutečnosti, že stěžovatel spáchal daný skutek ve zkušební době stanovené mu dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Lounech. Důležitým podkladem pak byl rovněž znalecký posudek (z oboru psychiatrie a sexuologie). Po vykonání trestu odnětí svobody nastoupil stěžovatel k ochrannému léčení v psychiatrické nemocnici. V červenci 2014 podal Okresnímu soudu v Litoměřicích návrh, ve kterém požaduje změnu ochranného ústavního léčení (resp. upuštění od něj). Soud v rámci tohoto řízení nechal vypracovat další znalecký posudek z oboru psychiatrie a sexuologie. Znalec v něm dospěl k závěru, že u stěžovatele je přítomna sexuální deviace (agresivní chování). Dále znalec u stěžovatele zjistil smíšenou poruchu osobnosti a závislost na alkoholu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani se znalcem, ani s léčebnou příliš nespolupracuje (vinu popírá a terapeutické procedury odmítá), navrhl znalec stěžovatelovo umístění do zabezpečovací detence. Stěžovatel však v tomto řízení vzal svoji původní žádost zpět a soud tedy meritorně nerozhodl. Následně Okresní soud v Litoměřicích na návrh léčebny usnesením změnil ve stěžovatelově případě ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci. Stěžovatel se poté opakovaně bezvýsledně pokoušel zvrátit rozhodnutí o ponechání v detenci (věc řešil i Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 2206/16 a sp. zn. II. ÚS 2802/17). Dne 7. 2. 2019 byl stěžovatelem podán návrh na změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení, eventuálně na ukončení zabezpečovací detence. V tomto návrhu stěžovatel předkládá nově zpracovaný znalecký posudek. Znalec v závěru tohoto posudku konstatoval, že stěžovatel netrpí duševní poruchou chorobného charakteru. Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Opavě rozhodl o trvání zabezpečovací detence. Svůj postup odůvodnil trvající nutností ochrany společnosti. Původní diagnóza byla sice významně zpochybněna a nově prezentované závěry bude nutno ověřit prostředky vězeňské služby nebo novým znaleckým posudkem, k čemuž bude nezbytná spolupráce stěžovatele. Ve stěžovatelově minulém chování však soud neshledává dostatečné záruky, že takové vyšetření bude úspěšně provedeno. Krajský soud v Ostravě následně toto rozhodnutí potvrdil. V srpnu 2019 podal obhájce stěžovatele žádost o předvedení chovance ke znaleckému vyšetření v sexuologické laboratoři za účelem vypracování doplnění posudku. Soud přípisem stěžovateli sdělil, že neuděluje souhlas s eskortou na uvedené vyšetření. Svůj postup odůvodnil tím, že soudem bude zadáno zpracování nového znaleckého posudku bezprostředně po vyřízení ústavní stížnosti. Doplněk znaleckého posudku by tak byl z pohledu soudu nadbytečný.

Stěžovatel především namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s novými tvrzeními, které do věci přináší znalecký posudek. V září 2019 pak byla Ústavnímu soudu doručena další stěžovatelova ústavní stížnost, v níž namítal protiústavnost neudělení souhlasu k eskortě stěžovatele za účelem provedení obdobného vyšetření. Takový postup je dle stěžovatele nepřípustným zásahem do práva obhajoby obstarat si nutné důkazy.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.03.2020 09:00 do: 17.03.2020 09:10
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3539/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2019 č. j. 57 Co 278/2019-52
Eventuální akcesorické návrhy:  žádost o přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem
Stručná charakteristika:  rovnost účastníků řízení, náklady řízení
Označení navrhovatelů:  Společenství vlastníků V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je právnickou osobou založenou za účelem správy domu a pozemku, v němž vedlejší účastník vlastní bytovou jednotku a je členem daného společenství vlastníků jednotek. V souvislosti s vlastnictvím bytové jednotky vznikly vedlejšímu účastníkovi vůči stěžovateli dluhy, které přes řádné upomenutí po splatnosti neplnil, a proto stěžovatel podal žalobu o zaplacení dluhu. Vedlejší účastník po podání žaloby dluh dobrovolně uhradil prostřednictvím svého opatrovníka, jenž mu byl v mezidobí soudem ustanoven. Stěžovatel proto podal návrh na zastavení řízení, přičemž požadoval, aby mu byly nahrazeny účelně vynaložené náklady řízení podle § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Okresní soud v Ostravě usnesením řízení o zaplacení částky 53 256,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení 13 992,80 Kč a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku zpět stěžovateli (výrok III.). Proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání. Na jeho základě Krajský soud v Ostravě usnesením změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.), a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud bez nařízení jednání změnil v neprospěch stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, aniž by odvolání vedlejšího účastníka doručil stěžovateli k seznámení a vyjádření. Zároveň aplikoval moderační právo soudu podle § 150 občanského soudního řádu, aniž by umožnil stěžovateli se k důvodům jeho použití vyjádřit.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě o náhradě nákladů řízení s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že mu bylo bezdůvodně odňato jeho procesní právo se vyjádřit k obsahu odvolání, na základě něhož bylo rozhodnuto v jeho neprospěch poté, co byl u soudu prvního stupně ohledně práva na náhradu nákladů řízení úspěšný. Mimo to odvolací soud aplikoval moderační právo soudu podle § 150 občanského soudního řádu, aniž by měl stěžovatel možnost se k tomuto postupu vyjádřit a uplatnit své argumenty a nesouhlasné stanovisko, neboť je přesvědčen, že důvody zvláštního zřetele hodné nebyly naplněny.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.03.2020 09:00 do: 17.03.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: 4 ÚS 2352/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2198/2018-602 ze dne 25. 4. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 242/2013-431 ze dne 22. 10. 2014
Stručná charakteristika: Spravedlivý proces; důkazní břemeno; přípustnost dovolání; opomenuté důkazy; přezkoumatelnost rozsudku
Označení navrhovatelů:  1. Nemocnice Boskovice, s.r.o. 2. Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje, p. o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem je nezletilé dítě, které se narodilo po velmi těžkém a komplikovaném porodu v lednu 2009. Po prvních příznacích počínajícího urgentního porodu byla rodička přivezena do Nemocnice Boskovice (dále jen první stěžovatelka), kde však porod nebyl dokončen, a rodička byla Zdravotnickou záchrannou službou (dále jen druhá stěžovatelka) transportována do Fakultní nemocnice Brno; tam se dítě narodilo císařským řezem, s těžkým hypoxickým poškozením mozku s celoživotními následky. Vedlejší účastník se civilní žalobou po obou stěžovatelkách coby žalovaných neúspěšně domáhal v řízení před obecnými soudy náhrady škody na zdraví, resp. jednorázového odškodnění bolesti a snížení společenského uplatnění ve výši 198 000 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník tvrdil, že podstatnou příčinou nepříznivého následku – poškození zdraví - byl vadný postup obou žalovaných zdravotnických zařízení.

Soudy však nejprve dospěly k závěru, že vedlejší účastník neprokázal, že protiprávní jednání první stěžovatelky bylo v příčinné souvislosti se škodou na zdraví, resp. že bylo její rozhodující příčinou. Poté se vedlejší účastník obrátil na Ústavní soud, neboť obecné soudy podle jeho názoru nereflektovaly zásadu, podle níž nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Ústavní soud ústavní stížnosti vedlejšího účastníka vyhověl a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí (tisková zpráva a text nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018 jsou dostupné zde: https://bit.ly/2TEvLlm External link icon). Zároveň ho zavázal k tomu, aby za daných skutkových okolností a protiprávního jednání první stěžovatelky [porušení povinnosti řádného vedení zdravotnické dokumentace spočívající mj. ve ztrátě záznamu z KTG - kardiotokografie (přístrojové monitorování srdeční činnosti plodu a děložních kontrakcí rodičky)] zvážil možnost obrácení důkazního břemene o zdravotním stavu plodu, rodičky a novorozence v době pobytu v nemocnici, a své úvahy v tomto směru uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud pak nově rozhodl tak, že důkazní břemeno leží na stěžovatelkách, které je neunesly. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelek odmítl. Stěžovatelky se poté obrátily na Ústavní soud. Ve svých ústavních stížnostech namítaly, že obecné soudy svým postupem porušily jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.03.2020 09:10 do: 17.03.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2929/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 3 Tdo 506/2018-30, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 8 To 103/2017 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 16 T 12/2017
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, procesní zásada in dubio pro reo
Označení navrhovatelů:  A.K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl Krajským soudem v Českých Budějovicích shledán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 8 let a k trestu vyhoštění z území České republiky v trvání 7 let. Pokusu vraždy se měl dopustit tím, že – stručně řečeno – dne 30. 10. 2016 v době od 00:00 hod. do 05:25 hod. na břehu rybníka ve stavu těžké komplikované opilosti fyzicky napadl poškozeného a nejméně šestkrát ho bodl nezjištěným nožem do oblasti zad a jednou do oblasti levého podžebří, čímž mu způsobil několik bodnořezných zranění vedoucích mj. k zavzdušnění a zakrvácení hrudní dutiny. Stěžovatel následně neuspěl u Vrchního soudu v Praze ani u Nejvyššího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí porušují princip in dubio pro reo a jsou zatížena vadou deformace provedených důkazů a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.03.2020 09:00 do: 18.03.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 4029/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 10. 2019, č. j. 16 C 237/2017 - 137.
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Zemědělské družstvo Němčičky
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi se stěžovatel neúspěšně domáhal zaplacení částky 3 300 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání investic za vysazené trvalé porosty na pozemku ve vlastnictví žalované vedlejší účastnice. Stěžovatel s žalovanou uzavřeli na počátku roku 2004 nájemní smlouvu na specifikované zemědělské pozemky, které žalovaná jako vlastník pozemků pronajala stěžovateli k užívání za sjednané nájemné na dobu 10 let s automatickou prolongací smlouvy vždy o dalších 10 let. V této nájemní smlouvě si strany dohodly, že „v případě ukončení nájmu je pronajímatel povinen uhradit nájemci hodnotu trvalých porostů, a to podle znaleckého posudku vyhotoveného v době ukončení nájemního vztahu“. Současně v daném katastrálním území proběhla pozemková úprava, která skončila rozhodnutím Státního pozemkového úřadu. Podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, ve znění pozdějších předpisů, došlo ze zákona k zániku nájemní smlouvy. Tuto skutečnost ve sporu ani jedna ze stran nerozporovala. Na základě ukončení nájemní smlouvy a v souladu s výše citovaným smluvním ujednáním tak stěžovatel po žalované požadoval úhradu částky 3 300 Kč, která odpovídala hodnotě trvalých porostů. Žalobu stěžovatele však okresní soud napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovatel jako nájemce nemůže po pronajímateli požadovat náhradu za něco, co již existovalo v době počátku nájmu a co patřilo pronajímateli a vlastně bylo součástí předmětu nájmu. Okresní soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že není co „nahrazovat“, jestliže stěžovatel jako nájemce sám žádné trvalé porosty v době trvání nájmu na pronajatém pozemku nevysadil. Proti rozhodnutí nebylo přípustné odvolání, proto proti němu nyní stěžovatel brojí touto ústavní stížností.

Stěžovatel poukazuje na okolnost, že ačkoliv se v této konkrétní věci jedná o bagatelní částku, typově nejde o ojedinělou věc, neboť stěžovatel zahájil několik skutkově obdobných – ne-li dokonce totožných - řízení, přičemž některá z nich byla již meritorně rozhodnuta a jsou v právní moci. Přitom řada těchto rozhodnutí (naproti nyní ústavní stížností napadenému rozhodnutí okresního soudu) byla vydána ve prospěch stěžovatele a potvrdila jeho nárok na náhradu za trvalé porosty. S ohledem na tuto skutečnost pak stěžovatel i v nyní projednávané věci důvodně očekával, že bude jeho žalobě vyhověno. Nadto je třeba zmínit, že stěžovatel okresní soud v daném řízení upozorňoval na rozhodnutí jiných soudů, které stěžovateli vyhověly, okresní soud však tato rozhodnutí bez jakéhokoliv odůvodnění odmítl provést jako nadbytečný důkaz.

Stěžovatel namítá, že argumentace okresního soudu v napadeném rozhodnutí je nepřesvědčivá. Okresní soud se snaží vytvořit konstrukci, na podkladě níž bylo možné rozhodnout v rozporu s jednou ze základních zásad soukromého práva, a sice zásadou pacta sunt servanda. Soud se totiž nepřípustně omezil na výklad nájemní smlouvy, jako by byla izolována od ostatních souvislostí, dohod a ujednání smluvních stran.


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.03.2020 09:00 do: 18.03.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 4047/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 č. j. 27 Cdo 5454/2017-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2017 č. j. 62 Co 22/2017-166, ve znění opravného usnesení ze dne 19. července 2017 č. j. 62 Co 22/2017-189, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. září 2016 č. j. 34 C 354/2015-122
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu, právo na ochranu vlastnictví
Označení navrhovatelů:  A., s.r.o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vedlejší účastnice (obchodní společnost) se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitým věcem v kat. území Lochkov. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že vlastnicí předmětných pozemků je vedlejší účastnice s odůvodněním, že kupní smlouva uzavřená dne 17. 6. 2005 byla uzavřena v rozporu s § 196a odst. 1 a 3 obchodního zákoníku, tudíž byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a převod nebyl platný. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatelky poté Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti mj. namítá, že konstatováním absolutní neplatnosti smlouvy a následných převodů   byla popřena aktuální judikatura Nejvyššího soudu i  Ústavního soudu, přičemž všechny zúčastněné strany projevily vůli převést předmětné pozemky z vedlejší účastnice na stěžovatelku, a to včetně osob jednajících za vedlejší účastnici. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká obecným soudům, že neaplikovaly výkladová ustanovení § 2 obč. zákoníku, které bylo třeba použít podle § 3030 téhož zákoníku i na právní vztahy vzniklé před jeho účinností. Podle jejího názoru měly dospět v případě, kdy společnost převede majetek na své jediné jednatele a společníky a dále ti jej převedou na třetí osobu, k závěru, že zásada závazku daného slibu a splnění smlouvy převáží nad výkladem a závěrem o absolutní neplatnosti, když evidentní vůlí vedlejší účastnice, jejích jediných jednatelů a společníků, bylo dát slib převodu nemovitostí a tuto vůli projevili svými podpisy na kupních smlouvách.


III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.03.2020 09:30 do: 18.03.2020 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1251/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2019 č. j. 7 To 35/2019-1141
Stručná charakteristika:  rovnost účastníků řízení
Označení navrhovatelů:  Z. G.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel – advokát byl ustanoven opatrovníkem právnické osoby odsouzené k trestu zrušení právnické osoby a podle § 34 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Za těchto okolností okresní soud usnesením přiznal stěžovateli jako advokátu ve funkci opatrovníka odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 16 819 Kč a naopak mu nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 15 301 Kč, protože – na rozdíl od stěžovatele, který požadoval odměnu jako za obhajobu v trestní věci – při výpočtu vyšel z  § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Ústí nad Labem pak následnou stížnost stěžovatele podanou podle § 141 a násl. trestního řádu zamítl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že místo odměny za 1 úkon právní služby podle § 10 odst. 3 advokátního tarifu (tedy částky 1 000 Kč až 3 100 Kč) obdržel odměnu jen ve výši 250 Kč za 1 úkon právní služby, což je podle něho zcela nedostatečné, neboť jako opatrovník právnické osoby vykonával fakticky její obhajobu.

Při posuzování ústavní stížnosti III. senát Ústavního soudu v návaznosti na plenární nález ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 dovodil, že ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu v části hypotézy, a to ve slovech „ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob“, je protiústavní. Plénum Ústavního soudu následně nálezem ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 23/19, zrušilo ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu v uvedených slovech, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/39VZ1cO External link icon).