Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.03.2014 09:00 do: 24.03.2014 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: Pl. ÚS 46/13
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David, CSc.
Označení navrhovatelů:  Ing. Z. Č.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009 č. j. 36 Co 114/2008-137, ve výroku o nákladech řízení (III.)
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, překvapivé rozhodnutí, postup při rozhodování o nákladech řízení

Obvodní soud pro Prahu 1 platebním rozkazem uložil stěžovateli zaplatit žalobci dlužnou částku s příslušenstvím. Na základě odporu podaného stěžovatelem bylo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 ukončeno rozsudkem, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku s příslušenstvím, a dále zaplacení soudního poplatku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vyhovujícím výroku žalobu zamítl (z důvodu promlčení nároku), v nákladovém výroku povinnost k zaplacení soudního poplatku stěžovateli neuložil a konečně nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud o nákladech řízení rozhodl za použití § 150 občanského soudního řádu, tedy odchylně od obecného pravidla uvedeného v § 142 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Odvolací soud tak učinil tak bez toho, že by při jednání či snad před ním poučil účastníky o možnosti použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř. (Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.). Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ústavní stížnost, ve které se dovolával práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti stran a zpochybnil názor odvolacího soudu, pokud jde o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, III. ÚS 1378/07 a IV. ÚS 215/09 si výslovně stěžoval, že mu odvolací soud předem neumožnil vyjádřit se k použití ustanovení § 150 o. s. ř. a možnosti využít moderačního práva. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ve stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) stěžovatel namítal, že na něj byla podána žaloba ze strany státního orgánu, který ho označil za odpovědného za dluhy třetí osoby, i když tato žaloba byla od samého počátku odsouzena k neúspěchu z důvodu promlčení.  Dále se domníval, že odvolací soud neměl použít § 150 o. s. ř., jehož aplikace je podle něj omezena jen na výjimečné případy. ESLP rozhodl, že došlo k porušení základního práva stěžovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z odůvodnění vyplývá, že vzhledem k zákonným ustanovením k otázce nákladů řízení, k judikatuře Ústavního soudu v oblasti dodržování práva na spravedlivý proces, k povaze okolností, na jejichž základě odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a vzhledem k významu této věci pro stěžovatele se ESLP domnívá, že z práva na kontradiktorní řízení v této věci vyplývá, že stěžovatel měl právo být výslovně vyzván, aby ve vhodném okamžiku vyjádřil své stanovisko ohledně případného použití ustanovení § 150 o. s. ř. Na tomto základě s použitím ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu podal stěžovatel návrh na obnovu řízení.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.03.2014 08:30 do: 25.03.2014 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: I. ÚS 3026/10
Soudce zpravodaj: JUDr. Ivana Janů
Označení navrhovatelů:  P. a M. G., a M. a K. G.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 30.8.2010, sp.zn. 60 Co 297/2010, usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24.6.2010 sp.zn. 40 C 166/2010, usnesení Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně ze dne 29.9.2010, sp.zn. 59 Co 369/2010
Stručná charakteristika:  spor o zákonného soudce

Stěžovatelé se žalobami u okresního soudu domáhají vůči žalovanému vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich pozemků bez právního důvodu, kdy jako žalovaného označili ČR – Ředitelství silnic a dálnic ČR. Ve chronologicky dřívější věci vyzval okresního soud Ředitelství silnic a dálnic k vyjádření k žalobě, které nijak nezpochybnilo místní příslušnost okresního soudu, ani svoje oprávnění jednat za Českou republiku. Poté okresní soud vyslovil napadeným usnesením svoji místní nepříslušnost, protože dospěl k závěru, že za Českou republiku by mělo v soudním řízení jednat Ministerstvo dopravy. Prvostupňové usnesení napadli stěžovatelé odvoláním, krajský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. V pozdější věci bylo stěžovatelům sděleno, že jejich žaloba je neurčitá, na výzvu reagovali, okresní soud poté vydal usnesení, kterým vyslovil místní nepříslušnost na základě závěru, že za Českou republiku by mělo v soudním řízení jednat Ministerstvo dopravy.

Dle stěžovatelů oba soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení o vystupování za stát před soudem a o místní příslušnosti ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení za užívání cizí nemovitosti. Okresnímu soudu stěžovatelé vytýkají, že nemohli účinně oponovat zaujatému názoru na to, kdo má jednat za Českou republiku, neboť se ho dozvěděli až z usnesení, kterými byla vyslovena místní nepříslušnost a krajský soud se s jejich následnými námitkami v odvolání nijak nevypořádal. Dle názoru stěžovatelů měl jejich spory projednat místně příslušný Okresní soud ve Zlíně a za Českou republiku mělo vystupovat Ředitelství silnic a dálnic ČR. Stěžovatelé se domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, především právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.03.2014 12:30 do: 25.03.2014 13:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 1667/12
Soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
Označení navrhovatelů:  Ing. H. N.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2828/2011-126 ze dne 28. 2. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 396/2010-92 ze dne 6. 4. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 98/2010-65 ze dne 2. 9. 2010,
Stručná charakteristika:  odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím

Městský soud v Praze rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6. Stěžovatelka se konkrétně domáhala částky za nemajetkovou újmu vzniklou kvůli nepřiměřené délce řízení, a zbývající částky jako škody spočívající v úrocích z prodlení, jež byla nucena zaplatit v důsledku nezákonných rozhodnutí navíc, a dále nákladů vynaložených za celé soudní řízení. V rámci předběžného projednání nároku nebylo stěžovatelce vyhověno, Ministerstvo spravedlnosti dospělo k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení v posuzované věci nedošlo a ve vztahu k nároku na náhradu škody pak uvedlo, že sice došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, avšak to nebylo v příčinné souvislosti se škodou, která stěžovatelce v podobě povinnosti zaplatit úroky z prodlení vznikla. Jako nedůvodný shledalo rovněž nárok na náhradu vynaložených nákladů řízení. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba o odškodnění vzniklé nemajetkové újmy, jakož i v nákladovém výroku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení a ve zbývající části dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv zejména ve skutečnosti, že obecné soudy při posuzování nároku na náhradu škody způsobené stěžovatelce nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem postupovaly striktně formalisticky a argumentačně se dostatečně nevypořádaly s jejími podstatnými tvrzeními. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.03.2014 13:30 do: 25.03.2014 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 1457/13
Soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
Označení navrhovatelů:  V. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013 č. j. 1 Cm 116/2012-69
Stručná charakteristika:  spravedlivý proces

Stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném Bytovém družstvu Podlesí zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklého zaplacením žalované částky stěžovatelem žalovanému bez právního důvodu v souvislosti s převodem práv a povinností spojených s členstvím v družstvu na stěžovatele. Krajský soud v Brně rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel předložil žalovanému smlouvu o převodu členských práv a povinností, která byla neplatná z důvodu absence údaje, zda se jedná o úplatný nebo bezúplatný převod, a proto náklady, které žalovaný uhradil za posouzení platnosti této smlouvy ve výši 13 000 Kč advokátce na základě faktury, byly vynaloženy účelně, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby hradil veškeré náklady vzniklé předložením neplatné smlouvy stěžovatelem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěr krajského soudu o absenci ujednání o platnosti či bezúplatnosti smlouvy je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 271/2010 a sp. zn. 29 Cdo 2288/2010, podle kterého v případě ujednání, že účastníci provedli vzájemné majetkové vypořádání, je soud povinen zkoumat, zda dohoda o výši úplaty či způsobu jejího určení zakládající úplatnost smlouvy byla provedena ústně. Soud dle stěžovatele své rozhodnutí blíže neodůvodnil ohledně aplikované právní normy a nezabýval se zjištěním předpokladů pro vznik povinnosti stěžovatele k náhradě škody, tedy zejména vznikem škody, existencí jednání zakládajícího porušení právní povinnosti a příčinné souvislosti. Soud se nezabýval ani rozporem mezi žalovanou částkou a fakturovanou úplatou za právní rozbory v celkové výši 6 160 Kč, které byly výslovně uvedeny v usnesení představenstva žalovaného, na základě kterého žalovaný původně požadoval zaplacení žalované částky. Soudu také vytýká, že se nezabýval skutečností, že předložená smlouva byla sepsána na formuláři doporučeném na webových stránkách žalovaného a že pokyny žalovaného k převodu členských práv byly přijaty a publikovány až po předložení smlouvy. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.03.2014 14:00 do: 25.03.2014 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 148/13
Soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
Označení navrhovatelů:  F. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 1138/2012-66 ze dne 11. října 2012, a návrhem s ní spojeným
Stručná charakteristika:  spravedlivý proces

Stěžovatel prostřednictvím podané ústavní stížnosti usiluje o zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti Krajského soudu v Brně ve věci žaloby stěžovatele proti obci Znojmo – Městskému úřadu Znojmo o přiměřené zadostiučinění za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Toto rozhodnutí podle tvrzení stěžovatele zasáhlo do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku, práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. K porušení práv mělo dojít tím, že v rozporu s právní úpravou a bez náležitého odůvodnění byla věc stěžovatele postoupena nepříslušnému soudu, a tento postup založil zbytečné průtahy a zásah do majetkových práv stěžovatele, neboť odnětí věci Okresnímu soudu ve Znojmě, k němuž žalobu původně podal, s sebou přináší dodatečné finanční náklady pro stěžovatele, spočívající v povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení ve věci ochrany osobnosti a cestovních nákladech stěžovatele k soudnímu jednání do Brna. Stěžovatel obecnému soudu vytýká nesprávné posouzení předmětného nároku jako nároku uplatněného z titulu ochrany osobnosti s tím, že podle odborné literatury i judikatury Nejvyššího soudu lze nárok na přiměřené zadostiučinění formou omluvy a uveřejnění omluvy v tisku uplatňovat rovněž v řízení o odpovědnosti obce podle zákona č. 82/1998 Sb. Stran tvrzených průtahů stěžovatel připomněl svůj vysoký věk a v souvislosti s ním existenci zájmu na rychlém projednání podané žaloby. Vedle návrhu na zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel rovněž žádal, aby Ústavní soud nálezem určil, že věcně příslušným k projednání žaloby podané stěžovatelem je Okresní soud ve Znojmě.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.03.2014 14:30 do: 25.03.2014 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 2427/13
Soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
Označení navrhovatelů:  J. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 482/2013-38 ze dne 29. 5. 2013,
Stručná charakteristika: zpětvzetí dovolání obhájcem bez doložení výslovného souhlasu obviněného

Stěžovatel podal dne 3. 5. 2012 prostřednictvím svého právního zástupce dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým mu byl potvrzen trest odnětí svobody v délce trvání 12 let za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy. Dovolání bylo následně tímto zástupcem výslovně vzato zpět dne 13. 9. 2012. Dne 23. 10. 2012 byl stěžovatel zatčen a dodán do výkonu trestu odnětí svobody, přičemž mu bylo doručeno výše uvedené usnesení odvolacího soudu. V návaznosti na to předsedkyně senátu soudu I. stupně, rozhodující v předmětné věci, vyzvala právního zástupce stěžovatele ke sdělení, zda spolu se stěžovatelem nadále trvají na zpětvzetí dovolání učiněném dne 13. 9. 2012. Následně, dne 5. 11. 2012, byl prostřednictvím právního zástupce stěžovatele k soudu I. stupně podán přípis, jímž bylo soudu sděleno, že na zpětvzetí dovolání nadále právní zástupce spolu se stěžovatelem netrvají a žádají o řádné projednání dovolání podaného dne 3. 5. 2012. Z přípisů Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013 a 12. 4. 2013, jimiž reagoval na předkládací zprávy předsedkyně senátu prvostupňového soudu, je patrné, že o dovolání rozhodoval až po jeho třetím předložení. Nejvyšší soud tak zohlednil skutečnost, že v případě prvních dvou předložení dovolání nebyl splněn předpoklad pro tento postup, jelikož neuplynula lhůta k podání dovolání všem oprávněným osobám. Při třetím předložení dovolání Nejvyšší soud přistoupil k jeho odmítnutí ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podaného osobou, která je znovu podala, když je předtím výslovně vzala zpět. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je nezbytné trvat na tom, že úkon, jímž bylo podání vzato zpět, splňuje požadavek jednoznačné vůle oprávněné osoby s odkazem na generální plnou moc ze dne 10. 2. 2012, jež osvědčuje právní vztah zastoupení mezi stěžovatelem a jeho advokátem. Z předmětné plné moci dle dovolacího soudu výslovně plyne, že stěžovatel zmocnil advokáta k zastupování a výkonu veškerých úkonů, uplatňování opravných prostředků nebo námitek, jakož i ke vzdávání se jich. Na základě této plné moci odvodil Nejvyšší soud oprávnění právního zástupce stěžovatele nejen dovolání podat, ale také jej vzít zpět, a to bez zvláštního zmocnění. I když bylo dovolání opětovně podáno ve lhůtě, není dle jeho názoru s ohledem na neodvolatelnost takto kvalifikovaného zpětvzetí, přijatelné.

Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zejména v neoprávněném rozhodnutí o odmítnutí dovolání, kdy v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu (Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět), došlo k odepření projednání dovolání a rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolání bylo podáno toliko jednou prostřednictvím jeho právního zástupce, a sice dne 3. 5. 2012. Dále uvádí, že v důsledku počátku běhu nové dvouměsíční lhůty k podání dovolání od doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli nemohlo být prohlášení o zpětvzetí dovolání učiněné jeho zástupcem před tímto doručením vzato na vědomí. Stěžovatel prostřednictvím reakce na výzvu předsedkyně senátu soudu I. stupně využil možnosti nadále na zpětvzetí dovolání netrvat a žádat věcné projednání dovolání podaného dne 3. 5. 2012. Jestliže pak mělo být zpětvzetí dovolání stěžovatele bráno na vědomí, mělo tak být učiněno předsedkyní senátu soudu prvního stupně, jelikož do dne zpětvzetí dovolání nebyla věc Nejvyššímu soudu postoupena. Ve spojitosti s tím stěžovatel polemizuje s příslušností Nejvyššího soudu o zpětvzetí dovolání rozhodovat a odmítnout je na neveřejném zasedání dle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu.