Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 14. týden roku 2014

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 31.03.2014 14:00 do: 31.03.2014 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: I. ÚS 3109/13
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David, CSc.
Označení navrhovatelů:  N. X. Q.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2013 č. j. 11 To 113/2013-7621 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 4 T 13/2013
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces (existence vazebních důvodů) a právo na osobní svobodu

Stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, jejíž součástí byla žádost o nahrazení důvodu vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) peněžitou zárukou ve výši 1 mil. Kč, zárukou blízké osoby stěžovatele za jeho další chování, písemným slibem stěžovatele a dohledem probačního úředníka. Městské státní zastupitelství v Praze žádosti nevyhovělo a postoupilo ji Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který rozhodl, že přijetí peněžité záruky je přípustné. Stížnost státní zástupkyně proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta jako nedůvodná. Družka stěžovatele následně složila peněžitou záruku na bankovní účet obvodního soudu a soud vydal usnesení, jímž bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby za současného nahrazení vazby všemi stěžovatelem nabídnutými instituty. Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně stížnost. Odvolací senát Městského soudu v Praze však o stížnosti nerozhodl a vyrozuměl obhájce stěžovatele, že byla v mezičase u městského soudu podána na stěžovatele obžaloba a tudíž tento odvolací senát již v tu chvíli není příslušný o stížnosti rozhodovat. Spis byl proto postoupen prvostupňovému senátu městského soudu příslušnému k projednání obžaloby, a to s upozorněním, že peněžitá záruka již byla složena na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 a tuto situaci je nezbytné zohlednit při dalším rozhodování soudu o vazbě a s touto skutečností se vypořádat. Prvostupňový senát městského soudu v rámci vazebního zasedání rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnost stěžovatele proti ponechání ve vazbě byla Vrchním soudem v Praze v neveřejném zasedání zamítnuta jako nedůvodná. Vrchní soud v Praze mimo jiné konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že městský soud měl o stížnosti o propuštění stěžovatele z vazby rozhodnout jako soud stížnostní, na druhé straně však konstatoval, že řízení po podání obžaloby je řízením odlišným od řízení před podáním obžaloby, a tedy soud prvního stupně nepochybil, když sám rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů vazby dle § 67 písm. a), c) tr. řádu, kdy vazební důvod dle § 67 písm. c) tr. řádu (tzv. předstižná vazba – tedy je důvodná obava, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil), při právní kvalifikaci skutků, pro níž je stěžovatel stíhán, vylučuje nahrazení důvodu vazby peněžitou zárukou.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud, který fakticky posvětil postup městského soudu, přičemž mu zároveň vytkl procesní nedostatky, svým rozhodnutím postavil procesní postup v trestním řízení nad základní lidské právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces, kdy zcela jednoznačně nebyly v daném případě důvody ponechání stěžovatele ve vazbě hodnoceny restriktivním způsobem, jak zdůrazňuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře. Dle stěžovatele nebylo řízení o žádosti o propuštění z vazby na svobodu žádným zákonným způsobem ukončeno, Městský soud v Praze svým rozhodnutím po podání obžaloby ještě rozšířil důvody vazby o tzv. předstižnou vazbu, která při právní kvalifikaci skutku popsaného v obžalobě podané proti stěžovateli vylučuje procesní postup, se kterým se ztotožnil Obvodní soud pro Prahu 4 společně se stížnostním Městským soudem v Praze v řízení před podáním obžaloby (nahrazení důvodu vazby peněžitou zárukou). Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.04.2014 08:30 do: 01.04.2014 08:45
Spisová značka: III. ÚS 1489/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Označení navrhovatelů:  A. Ž.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2013 č. j. 20 Co 38/2013-139 a výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. prosince 2012 č. j. 22 C 207/2007-129
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces

Stěžovatel podal v rámci řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, písemné vyjádření, v němž namítal podjatost všech „úředníků - tzv. asistentů soudců“, přičemž některé z nich jmenovitě v demonstrativním výčtu uvedl a označil je mimo jiné jako „prokazatelné lháře“ a „státem zkorumpované úředníky“. Obvodní soud neshledal napadeným usnesením námitku podjatosti odůvodněnou a uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč za bezdůvodné opakování hrubě urážlivých výroků na adresu některých soudních úředníků. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze zamítl, když potvrdil závěry obvodního soudu v otázce uložené pořádkové pokuty jako správné. Přitom mimo jiné zdůraznil, že stanovená výše pokuty je přiměřená s ohledem na to, že za podobný delikt byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, která tak nesplnila předvídaný účinek, spočívající v odrazení stěžovatele od dalších urážek zaměstnanců soudu.

Stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je v některých odstavcích částečně shodné s jiným usnesením téhož soudu a očividně jej tedy psal konkrétní asistent soudce, a nikoliv podepsaný soudce. V důsledku této skutečnosti stěžovatel namítá, že odůvodnění takového rozhodnutí postrádá přesvědčivost ve smyslu § 157 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel rovněž upozorňuje na skutečnost, že pořádkovou pokutu může uložit pouze předseda senátu, a nikoliv asistent soudce. Dále stěžovatel namítá, že předmětné výroky, za které mu byla uložena pořádková pokuta, jsou pravdivé. Stěžovatel také zpochybnil závěr odvolacího soudu o přiměřenosti uložené pořádkové pokuty, která má podle obecných soudů plnit preventivní charakter a předejít tak budoucímu opakování nežádoucího chování ze strany účastníků řízení. Stěžovatel v tomto ohledu konstatoval, že pokuta sice byla shledána přiměřenou s ohledem na neefektivnost pořádkové pokuty uložené v jiném řízení u téhož soudu, nicméně časová kontinuita dle stěžovatele vylučuje úvahy městského soudu o přiměřenosti uložené pokuty, neboť městský soud posuzoval pořádkovou pokutu uloženou za výroky učiněné v podání ze dne 24. dubna 2012, a tudíž jeho argumentace, poukazující na neefektivnost jiné pořádkové pokuty uložené 20. srpna 2012, postrádá logiku. To potvrzuje i skutečnost, že stěžovatel se od uložení první pořádkové pokuty žádných dalších urážlivých výroků vůči soudu nedopustil. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů v záhlaví uvedených výrocích.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.04.2014 08:45 do: 01.04.2014 09:15
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 2264/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Označení navrhovatelů:  M. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. ledna 2010 č. j. 5 T 36/2009-2425, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. září 2010 č. j. 55 To 218/2010-2499 a sdělení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, podle kterého Nejvyšší soud nemůže o podání ze dne 9. ledna 2013 ve věci sp. zn. 7 Tdo 228/2013, nazvaném jako dovolání, rozhodovat, protože toto podání nebylo učiněno prostřednictví obhájce zvoleného v souladu s § 37 odst. 1 trestního řádu
Stručná charakteristika:  právo na přístup k soudu

Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, trest propadnutí věci a byl uznán povinným uhradit škodu. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné. V otevřené lhůtě k podání dovolání udělila bývalá manželka stěžovatele plnou moc advokátovi. Na jím podané dovolání reagoval Nejvyšší soud tak, že stěžovateli byl zaslán přípis předsedy senátu Nejvyššího soudu, ve kterém mu bylo sděleno, že mu bývalá manželka zvolila obhájce, který podal dovolání. Podle Nejvyššího soudu však nedošlo ke zvolení tohoto obhájce v souladu s § 37 odst. 1 trestního řádu a dovolání proto nebylo podáno prostřednictvím obhájce, jak to vyžaduje § 265d odst. 2 věta první trestního řádu. Stěžovatel a jeho bývalá manželka byli v době sepsání plné moci patrně pravomocně rozvedeni a stejně tak byl zřejmě vyloučen jejich druhovský poměr pro to, že stěžovatel v té době vykonával trest odnětí svobody. Nejvyšší soud okresnímu soudu uložil, aby mu znovu nepředkládal trestní spis s dovoláním, což okresní soud respektoval.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho bývalá manželka byla v době podání dovolání jeho družkou a stále jí je. Stěžovatel s ní udržoval blízký vztah i v době výkonu trestu odnětí svobody, byl jí a společnými dětmi často navštěvován a udržoval s nimi pravidelný korespondenční a telefonický styk. To ona zmocnila advokáta k podání dovolání se souhlasem stěžovatele, neboť nebylo možné ve lhůtě pro podání dovolání zajistit plnou moc přímo od stěžovatele. Stěžovatel se prostřednictvím podané ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, jimiž měly být porušeny základní svobody stěžovatele podle čl. 8, čl. čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces a přístup k soudu).

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.04.2014 09:15 do: 01.04.2014 09:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: III. ÚS 1570/13
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Označení navrhovatelů:  L. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. dubna 2013 č. j. Aprk 25/2013-51
Eventuální akcesorické návrhy:  návrh na náhradu nákladů řízení
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Tímto návrhem, podaným dne 30. ledna 2013, se stěžovatel domáhal vyhlášení konečného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Toto rozhodnutí bylo dne 6. února 2013 vydáno a stěžovatel podáním ze dne 11. března 2013, označeným jako „Prohlášení o trvání na návrhu a zpětvzetí návrhu“, dle názoru Nejvyššího správního soudu prohlásil, že na návrhu ze dne 30. ledna 2013 trvá. Nejvyšší správní soud jej tedy věcně projednal a po zvážení všech okolností tento návrh zamítl jako nedůvodný, pročež stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení (srov. § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích).

Napadené usnesení považuje stěžovatel v první řadě za nepřezkoumatelné, neboť Nejvyšší správní soud se nevypořádal se stěžovatelovými námitkami buď vůbec, anebo tak povšechně, že nelze zjistit konkrétní důvody neoprávněnosti stěžovatelova návrhu, a navíc z odůvodnění napadeného usnesení nelze rozlišit mezi úvahami Nejvyššího správního soudu a argumentací městského soudu. Nejvyšší správní soud se dle stěžovatele rovněž dopustil libovůle při hodnocení jeho podání nazvaného „Prohlášení o trvání na návrhu a zpětvzetí návrhu“, když tento úkon vyhodnotil i přes podrobnou stěžovatelovu argumentaci po svém, tedy nikoliv podle vůle stěžovatele, a neuvedl důvody, které jej k tomu vedly. V řízení došlo dle stěžovatele rovněž k porušení práva na zákonného soudce, neboť dle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu již od roku 2009 rozhoduje o všech návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu trojice stejných soudců. Dále pak bylo dle stěžovatele právo na zákonného soudce porušeno tím, že neměl faktickou možnost uplatnit námitku podjatosti. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že napadeným usnesením došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 3 odst. 3 Listiny.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.04.2014 13:15 do: 01.04.2014 13:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 3758/13
Soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
Označení navrhovatelů:  Ing. F. Š.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 896/2013-26 ze dne 17. 9. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, sp. zn. 42 To 341/2012 ze dne 17. 4. 2013 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 1 T 5/2011-1360 ze dne 21. 8. 2012
Stručná charakteristika:  způsobilost dovolání zásadně ovlivnit postavení obviněného

Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a dále mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel, státní zástupce a poškozená společnost. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2, 3 písm. a) trestního zákona a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a) a c) a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Odvolání obviněného a poškozené společnosti byla odvolacím soudem zamítnuta podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná. Rozsudek odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, když dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu.

Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména ve skutečnosti, že ačkoliv dovolací soud konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nesprávný co do právní kvalifikace, současně dovolání odmítl. Stěžovatel v této souvislosti zejména poukázal na to, že Nejvyšší soud přehlíží zákonem stanovená hlediska, k nimž jsou soudy při úvaze o druhu a výši ukládaného trestu povinny přihlédnout, konkrétně ustanovení § 23 a 31 trestního zákona. Závažnost a povaha spáchaného činu je dle názoru stěžovatele mimo jiné dána i právní kvalifikací jednání, a pakliže obecné soudy použily nesprávnou právní kvalifikaci, pro stěžovatele nepříznivou a přísnější, pak jde o skutečnost, která by měla být procesním a náležitým způsobem při úvaze o druhu a výši ukládaného trestu zohledněna, nikoliv jako nevýznamná pominuta dovolacím soudem. Odvolací soud dle stěžovatele svým postupem porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, neboť fakticky soud I. stupně jako soud nalézací a procesní byl vyřazen ze své zákonné role a v neposlední řadě, kdy byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces).

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.04.2014 13:45 do: 01.04.2014 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 885/13
Soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
Označení navrhovatelů:  obec Krabčice
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 1341/2012-37 ze dne 7. listopadu 2012
Stručná charakteristika:  spravedlivý proces

Stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala proti žalovanému M. M. zaplacení částky 1 375 000 Kč s příslušenstvím, představující doplatek ceny za převod obchodního podílu ve společnosti Místní podnik služeb, s. r. o.. Krajský soud v Ústí nad Labem přípisem účastníkům řízení sdělil, že se necítí být věcně příslušný k projednání případu s ohledem na skutečnost, že žalovaný je fyzická osoba a předmět sporu netkví v podnikatelské činnosti, tudíž nelze užít pro věcnou příslušnost soudu prvního stupně ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2013. Účastníci řízení byli vyzváni, aby se k tomuto postupu soudu, dříve než věc bude předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti, vyjádřili. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, což krajský soud při posuzování věcné příslušnosti pominul. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem předložil spis Vrchnímu soudu v Praze, který napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí předmětné věci jsou dle § 9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy a věc bude tedy postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Rozhodnutí neobsahuje odůvodnění. Vrchní soud v Praze rozhodoval o věcné příslušnosti soudu i ve věci žaloby M. M. proti stěžovatelce o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník se touto cestou domáhal vrácení již uhrazené části kupní ceny za převod obchodního podílu ve společnosti Místní podnik služeb, s. r. o., IČ: 27333582. I v tomto případě se Krajský soud v Ústí nad Labem nepovažoval za věcně příslušný k projednání věci s odvoláním na to, že předmětem řízení není spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, k čemuž stěžovatelka jako žalovaná strana ve svém vyjádření uplatnila ohledně věcné příslušnosti totožné argumenty. Vrchní soud v Praze poté rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. V připojeném odůvodnění soud odkázal na obsah žaloby, v níž se žalobce jako (bývalý) společník domáhá po žalované vypořádání po odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti Místní podnik služeb, s. r. o., uzavřené mezi žalobcem a žalovanou obcí (pozn. stěžovatelkou). Dále soud konstatoval, že ve sporech mezi společníky navzájem, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, přičemž není podstatné, zda společníci, tedy účastníci takovýchto sporů, jsou či nejsou podnikateli.

Dle přesvědčení stěžovatelky bylo postupem Vrchního soudu v Praze, který se nijak nevypořádal s její argumentací ohledně věcné příslušnosti a neodůvodněným usnesením vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a proto se domáhá zrušení tohoto rozhodnutí. Ve své ústavní stížnosti upozornila na skutečnost, že nyní nastala situace, kdy ve věci totožných účastníků řízení a prakticky stejného předmětu řízení v jednom případě rozhoduje v prvním stupni krajský soud a v případě druhém by měl rozhodovat podle ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze v prvním stupni okresní soud.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.04.2014 14:00 do: 01.04.2014 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: II. ÚS 3142/12
Soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
Označení navrhovatelů:  obec Skryje
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 275/2011-584 ze dne 10. listopadu 2011 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1162/2012-642 ze dne 31. května 2012,
Stručná charakteristika:  spravedlivý proces

Krajský soud v Praze v předmětné věci rozhodoval o odvolání žalobce – Hlavního města Prahy, o odvolání první žalované – stěžovatelky a o odvolání vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce – Domu dětí a mládeže, Hobby Centrum, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, jímž nalézací soud určil, že druhá žalovaná – Česká republika je vlastníkem budovy nacházející se v katastrálním území Skryje nad Berounkou, a že příslušnost hospodařit s touto budovou náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Druhým výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut návrh žalobce na určení jeho vlastnictví ke stavbám a pozemkům v katastrálním území Skryje nad Berounkou, včetně jejich součástí a příslušenství, jakož i vzájemný návrh stěžovatelky na určení vlastnictví ke stejným nemovitým věcem. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nově určil, že žalobce – Hlavní město Praha - je vlastníkem budovy v katastrálním území Skryje nad Berounkou. Krajský soud v Praze oproti soudu nalézacímu dospěl k závěru, že došlo k přechodu sporných nemovitých věcí do vlastnictví žalobce, a to na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 34008/2000-14 ze dne 1. ledna 2001, vydaného dle § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, ve znění rozhodném, jehož věcnou správnost nebyl odvolací soud dle svého názoru příslušen přezkoumávat.  Krajský soud v Praze se současně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nebyly splněny předpoklady podle § 1 či § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění rozhodném, pro přechod sporných nemovitostí na stěžovatelku. Následně podané dovolání stěžovatelky (vedle ní i České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu. Dovolací soud shledal dovolání stěžovatelky přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nicméně nedůvodným.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu, který své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž založil jeho nepřezkoumatelnost. Nejvyšší soud se věcně nezabýval žádnou z námitek stěžovatelky a pouze vágně konstatoval absenci vad v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Krajský soud v Praze dle názoru stěžovatelky porušil její právo vlastnit majetek, neboť ji zbavil vlastnického práva k předmětu řízení, aniž by pro to existovala jakákoliv opora v zákoně. Z těchto důvodů se domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.04.2014 08:30 do: 02.04.2014 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: I. ÚS 2310/13
Soudce zpravodaj: JUDr. Ivana Janů
Označení navrhovatelů:  Ing. J. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24.10.2011, sp.zn. 12 C 24/2008, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2012, sp.znl. 70 Co 142/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2013, sp.zn. 25 Cdo 3381/2012
Stručná charakteristika:  ochrana majetku a spravedlivý proces

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 300 000 Kč a bolestného v částce 700 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nevyhovujícího stavu bytu, jehož je nájemcem.  Soud dále rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 118 560 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem zrušil rozsudek prvního stupně v rozsahu, v němž vzal stěžovatel v rámci podaného odvolání žalobu zpět, a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé, a změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že se vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladu řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Soud dále rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 69 480 Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před soudem prvního stupně byla porušena jeho procesní práva, zejména právo klást otázky svědkovi a pořizovat si zvukový záznam z jednání soudu. Soud prvního stupně se taktéž náležitě nevypořádal s návrhem stěžovatele na opravu protokolace. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že závěry soudu ohledně zdravotního stavu stěžovatele jsou v rozporu se závěry znalce, jehož výpověď soud  dle stěžovatele deformoval a nevypořádal se s otázkou neustáleného zdravotního stavu stěžovatele, jak byl zachycen ve znaleckém posudku. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že mu odvolací soud uložil nahradit Městské části Praha 3 náklady odvolacího řízení spočívající v nákladech jejího právního zastoupení. Stěžovatel má za to, že tyto náklady vedlejšímu účastníkovi přiznány být neměly, neboť vedlejší účastník má vlastní právní aparát, a proto nelze náklady na externí právní zastoupení považovat v dané věci za účelně vynaložené. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.04.2014 15:00 do: 02.04.2014 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: Pl. ÚS 43/13
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský
Označení navrhovatelů:  skupina 21 senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupených JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem se sídlem v Ostravě – Porubě, Hlavní třída 1196,
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Návrh na přezkoumávané akty:  Návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 267/2012 Sb., o stanovení Indikačního seznamu pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost, eventuálně na zrušení § 2 odst. 2 uvedené vyhlášky
Stručná charakteristika:  návrh na zrušení tzv. lázeňské vyhlášky

Navrhovatel – skupina 21 senátorů – v návrhu namítá, že Indikační seznam pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost měl být upraven zákonem, resp. formou přílohy zákona a nikoliv vyhláškou Ministerstva zdravotnictví (tzv. lázeňská vyhláška). Poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče totiž spadá do rámce práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění ve smyslu čl. 31 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá, že stanovení rozsahu, v jakém je tato péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění, je vyhrazeno zákonu, schvalovanému v rámci parlamentní demokratické debaty, a nemůže být předmětem pouhého podzákonného právního předpisu. Ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 2 napadené vyhlášky, podle které se poslední léčebný pobyt ve vymezeném období před nabytím účinnosti této vyhlášky považuje za základní léčebný pobyt, a tudíž všechny další léčebné pobyty odpovídající stejné indikaci za pobyt opakovaný, pak navrhovatel namítá nesoulad nejen s čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky, ale také se zásadami předvídatelnosti práva, legitimního očekávání a právní jistoty. Je přesvědčen, že napadené ustanovení upravuje právní vztahy vzniklé před jeho účinností ústavně nekonformním způsobem, když zasahuje do legitimního očekávání pacientů, u kterých dochází k dalšímu, resp. opakovanému, léčebnému pobytu. Ti se již nemohou spolehnout na to, že jim tento pobyt bude hrazen z veřejného zdravotního pojištění a jsou nuceni si jej hradit z vlastních zdrojů, což se nutně promítá do jejich majetkové sféry. Výrazné omezení zejména možnosti opakované léčby, k němuž došlo v důsledku napadené vyhlášky, je podle navrhovatele příčinou poklesu využitelnosti lázeňských zařízení a s tím spojeného snížení kvality lázeňské péče. Tento stav přitom může mít negativní vliv na zdraví občanů, neboť pozitivní efekt mají léčebné procedury právě až s odstupem času při dlouhodobé a opakované aplikaci. Z tohoto důvodu se domnívá, že napadená vyhláška se svou úpravou dotýká samotné existence nebo skutečné realizace práva na ochranu zdraví a práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, pročež je v rozporu s čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 31 Listiny. Je přesvědčen, že předmětné omezení tohoto základního práva neobstojí z hlediska zásady proporcionality a že mu lze přiznat diskriminační charakter. Porušení zároveň konstatuje i ve vztahu k právu na podnikání podle čl. 26 Listiny.

Po vyhlášení nálezu proběhne krátký tiskový brífink, na kterém se vyjádří soudce zpravodaj – předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.04.2014 13:00 do: 03.04.2014 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: I. ÚS 1956/12
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.
Označení navrhovatelů:  J. F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2012 č. j. 5 Co 630/2012-34
Stručná charakteristika:  náklady řízení

Okresní soud elektronickým platebním rozkazem uložil stěžovateli, aby zaplatil žalobkyni Capital Recovery Trust, a.s. částku ve výši 968 Kč (přepravné a přirážka) a aby žalobkyni zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 6920 Kč. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal stěžovatel odvolání ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve kterém navrhoval snížení výše náhrady nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných dle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, neboť mu dle jeho tvrzení bylo vedlejším účastníkem úmyslně zabráněno pohledávku včas a bez soudního jednání zaplatit. Odvolací soud napadeným usnesením elektronický platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení potvrdil, neboť námitku stěžovatele neshledal opodstatněnou a proto nebylo možné aplikovat ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
Stěžovatel poukázal na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve kterém odvolací soud rozhodoval o obsahově totožném odvolání stěžovatele proti elektronickému platebnímu rozkazu ve výroku o nákladech řízení. Návrh na jeho vydání podal taktéž vedlejší účastník a shoduje se jak ve výši přiznané pohledávky a důvodu jejího vzniku, tak v přiznané náhradě nákladů řízení. V tomto usnesení odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 968,- Kč, tj. ve výši jednonásobku žalované částky. Své rozhodnutí odůvodnil především zohledněním nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k výši náhrady nákladů řízení v případě tzv. formulářových žalob. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodování odvolacího soudu je nejednotné a napadené usnesení je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť se jednalo o tzv. formulářovou žalobu a žalobce tudíž neměl téměř žádné náklady, což měly obecné soudy při rozhodování zohlednit a prostřednictvím ústavní stížnosti se domáhá zrušení usnesení krajského soudu, kterým mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.