Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 15. kalendářní týden roku 2018

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2018 09:15 do: 10.04.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: I. ÚS 3202/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku II. v části týkající se nákladů řízení a výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017 č. j. 17 Co 68/2017-464 a proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2013 č. j. 23 C 38/2007-313 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2014 č. j. 23 C 38/2007-327 a opravného usnesení ze dne 10. 7. 2014 č. j. 23 C 38/2007-338
Stručná charakteristika:  Náhrada nákladů řízení
Označení navrhovatelů:  PhDr. H. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelky proti Národnímu památkovému ústavu (vedlejšímu účastníku řízení), o zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezdůvodně zaplaceném nájemném a zálohách na služby ze strany stěžovatelky jako nájemkyně bytu vůči vedlejšímu účastníkovi jako pronajímateli. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná (žaloba byla zamítnuta, částečně bylo řízení též zastaveno) a napadenými výroky byla zavázána nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení před soudy obou stupňů. Obvodní soud pro Prahu 1 konkrétně uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 32.936 Kč. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ohledně nákladů řízení (jakož i ohledně zamítnutí žaloby) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu odvolacího řízení ve výši 8.325 Kč. Oba soudy své nákladové výroky odůvodnily odkazem na § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že vedlejší účastník byl v řízení před nalézacím i odvolacím soudem plně úspěšný. Jeho náklady řízení představovaly náklady právního zastoupení.

Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní. Má za to, že obecné soudy jimi zasáhly do její majetkové sféry a zejména porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i princip předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť ignorovaly judikaturu Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů řízení státu (státní příspěvkové organizace) zastoupeného advokátem. Dále stěžovatelka kritizuje, že přestože byla v řízení osvobozena od soudních poplatků, odvolací soud se vůbec nezabýval možnou aplikací § 150 občanského soudního řádu.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2018 09:15 do: 10.04.2018 09:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 719/18
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018 č. j. 62 Co 10/2018-55
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu a rovné postavení v řízení
Označení navrhovatelů:  J. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vedlejší účastníci darovali stěžovateli a jejich dceři (jeho manželce) blíže specifikované nemovitosti, a to každému v rozsahu podílu 1/2. Dne 7. 12. 2017 vyzvali stěžovatele k vrácení daru proto, že zjistili, jak se chová k jejich dceři v manželství, jak se vyjadřuje o jednom z vedlejších účastníků, jak se k oběma chová, a že odešel ze společné domácnosti s jejich dcerou atd. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením v řízení o vrácení daru zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se vedlejší účastníci domáhali, aby stěžovateli bylo uloženo zdržet se vstupu do nemovitostí a užívání předmětných nemovitostí. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení obvodního soudu změnil tak, že nařídil předběžné opatření spočívající v tom, že stěžovatel je povinen zdržet se vstupu do předmětných nemovitostí a užívání předmětných nemovitostí, a to po dobu, než bude pravomocně rozhodnuto o nároku podle žaloby. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení v bodě 4 výslovně uvedl, že „Žalovaný [tj. stěžovatel] se k podanému odvolání nevyjádřil.“. Poté, co obvodní soud vydal usnesení, podali vedlejší účastníci blanketní odvolání. Na základě tohoto přípisu obvodní soud vydal usnesení, kterým vyzval vedlejší účastníky k odstranění vad odvolání. Odvolání pak bylo doplněno právním zástupcem vedlejších účastníků. V předkládací zprávě obvodního soudu je pak výslovně uvedeno, že „Odvolání nebylo doručeno ostatním účastníkům.“ a „Vyjádření k odvolání nebylo podáno.“. Z příslušného soudního spisu dále vyplývá, že stěžovatel se o řízení o návrhu na vydání předběžného opatření poprvé dozvěděl až právě doručením napadeného usnesení městského soudu.

Stěžovatel zdůrazňuje, že městský soud ve svém rozhodnutí uvádí, že se stěžovatel k podanému odvolání nevyjádřil. Toto tvrzení není pravdivé, jelikož odvolání vedlejších účastníků stěžovateli doručeno nikdy nebylo, a tedy neměl možnost se k podanému odvolání vyjádřit, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, když navíc proti usnesení o předběžném opatření není možné podat dovolání. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí městského soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2018 09:30 do: 10.04.2018 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: I. ÚS 4093/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března 2016 č. j. 25 C 52/2014-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2016 č. j. 25 Co 253/2016-103 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 25 Cdo 902/2017-134
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  J. F., L. F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se stěžovatelé domáhali po České republice – Ministerstvu financí (vedlejší účastnice řízení) zaplacení částky 2 435 733,75 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tím, že v minulosti koupili od restituentů nemovitosti nacházející se na území Prahy.  Ty však, jak se ukázalo, nebyly správně restituovány, jelikož byly vráceny do vlastnictví hlavního města Prahy zákonem České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. To bylo konstatováno i v soudním sporu, který vedli stěžovatelé s hlavním městem Prahou o vydání předmětných nemovitostí. Po skončení tohoto soudního sporu uzavřeli stěžovatelé s hlavním městem Prahou kupní smlouvu na předmětné pozemky. Žalobou požadovali stěžovatelé po vedlejší účastnici vyplacení částky dříve uhrazené hlavnímu městu Praze za koupi pozemků a za náklady vynaložené v soudním sporu s hlavním městem Prahou. Za orgán jednající jménem státu přitom stěžovatelé označili Ministerstvo financí jako orgán, který převzal práva a povinnosti po zaniklém Fondu národního majetku, jenž původně vydal restituční rozhodnutí. Obvodní soud žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že i když došlo k porušení povinností státu, škoda nevznikla, jelikož stěžovatelé za požadovanou kupní cenu od hlavního města Prahy získali protihodnotu, a to předmětné nemovitosti. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud konstatoval, že obvodní soud správně posoudil, že nedošlo ke škodě v příčinné souvislosti s jednáním státu. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterém žádali posouzení tří otázek, a to zda ve věci nastala škoda, zda nastalo přetržení příčinné souvislosti a jestli jsou stěžovatelé aktivně legitimováni ve věci požadovaných nákladů řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné.

Stěžovatelé namítají, že rozhodnutími obecných soudů byli ukráceni na právu vlastnit majetek restriktivním výkladem pojmu škoda a porušením jejich dobré víry. Dále namítají přílišný formalismus v rozhodnutích obecných soudů, nesprávnou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu, neaplikování judikatury Ústavního soudu, nedostatečné uznání odpovědnosti státu za protiprávní jednání a porušení povinnosti soudu uvedené v § 118a občanského soudního řádu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2018 14:30 do: 10.04.2018 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2602/16
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2016, č. j. MSPH 90 INS 18234/2015-B-24
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  JUDr. V. P., zastoupený JUDr. Libuší Svobodovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Městský soud v Praze dohledovým usnesením ze dne 7. 6. 2016 uložil stěžovateli (soudnímu exekutorovi), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení tohoto usnesení vydal vedlejší účastnici řízení (insolvenční správkyni) do majetkové podstaty celý výtěžek zpeněžení zajištěných nemovitostí sloužících k zajištění zjištěných pohledávek insolvenčních věřitelů, a to včetně pohledávky ve výši 423 884 Kč ‒ nákladů exekuce, tj. výtěžek získaný exekucí, kterou exekutor odečetl v rozporu se zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, po zahájení insolvenčního řízení.

Stěžovatel brojí proti napadenému usnesení, neboť je zjevné, že nejde o rozhodnutí přijaté při výkonu dohlédací činnosti, ale je jím stěžovateli ukládána povinnost. Proti takovému usnesení by mělo být přípustné odvolání, což však, jak vyplývá z poučení, není. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že městský soud porušil zásady insolvenčního práva, odejmul mu právo řádného opravného prostředku, nerespektoval závěry vyjádřené v obdobných záležitostech nadřízenými soudy a překročil zákonný rámec pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení městského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a dále namítá porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.04.2018 15:00 do: 10.04.2018 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3579/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017 č. j. 7 Tdo 964/2017-25, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2017 č. j. 61 To 62/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. ledna 2017 č. j. 1 T 17/2016
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu - presumpce neviny
Označení navrhovatelů:  T. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Poté, co byl stěžovatel Obvodním soudem pro Prahu 8 zproštěn obžaloby pro zvlášť závažný zločin loupeže, Městský soud v Praze tento rozsudek k odvolání státního zástupce zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí. Obvodní soud následně uznal stěžovatele vinným, neboť vyhodnotil injekční stříkačku nalezenou na místě činu, resp. shodný profil DNA z pístu této stříkačky s profilem DNA stěžovatele jako důkaz přímý, který stěžovatele jednoznačně usvědčuje ze spáchání žalovaného zvlášť závažného zločinu loupeže. Proti rozsudku obvodního soudu podali státní zástupce i stěžovatel odvolání, o kterém městský soud rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o trestu a vedle nezměněného výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem. Odvolání stěžovatele bylo tímto rozsudkem městského soudu zamítnuto. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku městského soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, ten je však usnesením odmítl jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

Stěžovatel obecným soudům především vytýká, že nález izolovaného profilu DNA na pístu injekční stříkačky hodnotily jako přímý důkaz svědčící bez nejmenších pochyb o vině stěžovatele. Upozornil přitom, že tato nalezená a zajištěná stopa nikterak nedokazuje, že to byl právě on, komu tato stříkačka vypadla při loupežném přepadení z kapsy, nemůže proto jít o důkaz přímý. Dále stěžovatel upozorňuje na podle jeho názoru zcela zjevný rozpor mezi provedenou rekognicí s poškozeným a závěry, které z této rekognice vyvodily obecné soudy. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku městského soudu a obvodního soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.04.2018 09:00 do: 11.04.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3189/16
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti postupu nejvyššího státního zástupce, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 331/2015-136 ze dne 15. 6. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 109/2013-550 ze dne 3. 12. 2015
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, ochrana vlastnického práva
Označení navrhovatelů:  ENVA, s. r. o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo na základě žaloby nejvyššího státního zástupce zrušeno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licence k výrobě elektřiny ze dne 21. 12. 2010 a věc byla vrácena tomuto úřadu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost nynější stěžovatelky (v řízení před krajským soudem vystupovala jako osoba zúčastněná na řízení) zamítl. Ústavní soud na návrh stěžovatelky usnesením ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 3189/16 odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně, a to do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Stěžovatelka směřuje svou ústavní stížnost jednak proti rozhodnutím správních soudů, tedy rozsudku krajského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu, současně ji však směřuje proti samotnému podání žaloby nejvyššího státního zástupce podle § 66 odst. 2 soudního řádu správního, které považuje za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že podnětem ERÚ a podanou žalobou bylo zasaženo její právo na legitimní očekávání a její právní jistota, kterou spojovala s vydaným rozhodnutím ERÚ. Stěžovatelka na podkladě vydané licence téměř šest let v dobré víře ve správnost rozhodnutí podnikala, s čímž samozřejmě byly spojeny nemalé dosud učiněné finanční investice. Stěžovatelka namítá nezákonný zásah do práva vlastnit majetek a svobodně podnikat, a také porušení práva na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.04.2018 09:30 do: 11.04.2018 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 76/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 4776/2014-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 č. j. 20 Co 267/2014-117 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 10. 2013 č. j. 10 C 190/2010-104
Stručná charakteristika:  náhrada škody nebo omluva od orgánu státu, právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  J. K., O. D., I. L.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Dne 12. 9. 2009 se všichni tři stěžovatelé společně s dalšími osobami zúčastnili shromáždění na podporu myšlenky squattingu. Okolo 21:30 hodin speciální pořádková jednotka přehradila ulici za jejich zády, čímž jim byl znemožněn odchod z místa. Následně byli stěžovatelé společně s několika dalšími účastníky zajištěni. Stěžovatelé tvrdí, že následně byli podrobeni nepřiměřenému postupu policie, který minimálně hraničil se špatným zacházením, které zakazuje čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale také zasáhl do jejich osobní svobody, lidské důstojnosti, do práva na zdraví apod. Tímto jednáním státních orgánů stěžovatelům podle jejich názoru vznikla nemajetková újma, a proto se žalobou podanou dne 6. 10. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhali po vedlejším účastníkovi České republice - Ministerstvu vnitra zaslání písemné omluvy a dále zaplacení 50 000 Kč každému z nich z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Obvodní soud žalobu zamítl s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Na základě odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zaplacení částky 50 000 Kč potvrdil (výrok I.) a ohledně požadavku na omluvu jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.), vycházeje z toho, že tento nárok nepodléhá promlčení, protože nejde o majetkové právo ve smyslu § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Proti výroku I. rozsudku městského soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.  Ústavní soud tuto stížnost odmítl usnesením ze dne 6. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2796/12. V dalším řízení obvodní soud žalobu zamítl. Učinil tak s odůvodněním, že se změnila relevantní judikatura týkající se promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy a že vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelé odvolali k městskému soudu, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, který jejich dovolání zamítl. Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelů, kteří tvrdili, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem odporuje dobrým mravům, neboť dle Nejvyššího soudu k uplynutí promlčecí lhůty došlo výlučně v důsledku jednání stěžovatelů.

Stěžovatelé mají za to, že v jejich případě měla být námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem shledána za odporující dobrým mravům, neboť oni marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinili. Obecné soudy proto měly při hledání spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv stěžovatelů a ochranou právní jistoty vedlejšího účastníka (státu) dát přednost ochraně práv stěžovatelů. Stěžovatelé se nemohou ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, dle kterého to byli oni, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí doby, neboť v době uplatnění svých nároků mohli být v pochybnostech o výkladu právní normy, a proto měli jednat obezřetně a nikoliv spoléhat na pro ně příznivější výklad právní normy. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozsudků Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a náhradu škody.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.04.2018 10:00 do: 11.04.2018 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1262/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 7 As 349/2016-23, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 9 A 191/2015-43
Stručná charakteristika:  Veřejná instituce a její povinnost poskytovat údaje podle zákona č. 106/1999 Sb.
Označení navrhovatelů:  Pražská plynárenská Servis distribuce, a. s., zast. advokátem Mgr. Janem Hrabou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým městský soud vyhověl žalobě zastupitele hl. m. Prahy a uložil stěžovatelce, aby rozhodla o odvolání žalobce ve věci jeho žádosti, kterou se domáhal na stěžovatelce poskytnutí aktuálního seznamu členů její dozorčí rady a představenstva a sdělení výše jejich měsíčních odměn, popř. pravidel pro udělování speciálních odměn. Žalobce ve své žalobě mimo jiné uvedl, že stěžovatelka je povinna poskytnout předmětnou informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., neboť je tzv. veřejnou institucí, a proto stěžovatelka měla povinnost o žádosti žalobce a o jeho navazujícím odvolání rozhodnout podle pravidel obsažených v zákoně č. 106/1999 Sb.

Podstatu zásahu napadenými rozsudky do základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že je na jejich základě nucena plnit povinnosti stanovené povinným subjektům podle zákona č. 106/1999 Sb., aniž by však takovým povinným subjektem byla. Základem argumentace stěžovatelky je její právní názor, že není veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., a tudíž není ani povinna poskytovat informace na základě tohoto zákona. Stěžovatelka zdůrazňuje, že je osobou soukromého práva, jejíž jedinou vazbou na veřejný sektor je vliv hl. m. Prahy, které je jediným akcionářem společnosti Pražská plynárenská Holding a.s., která je jediným akcionářem společnosti Pražská plynárenská, a.s., která je jediným akcionářem stěžovatelky. K tomu stěžovatelka dodává, že uvedená pozice umožňuje hl. m. Praze zprostředkovaně inkasovat dividendu generovanou ze zisku stěžovatelky a dále má hl. m. Praha prostřednictvím uvedených osob vliv na složení orgánů stěžovatelky. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, a to do práva podnikat garantovaného čl. 26 Listiny základních práv a svobod, do práva nebýt nucen činit, co zákon neukládá podle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky, a do práva na právní jistotu, která je jako ústavní princip vyžadována ústavním pořádkem jako celkem a která je vtělena do čl. 4 Ústavy a do čl. 36 Listiny.