Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 15. kalendářní týden roku 2020

UPOZORNĚNÍ: v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu v České republice a ve spojitosti s prevencí šíření onemocnění COVID-19 je od pátku 13. března 2020 od 8:00 hod. Ústavní soud uzavřen pro veřejnost. Nálezy Ústavního soudu budou vyhlašovány bez přítomnosti účastníků, právních zástupců a veřejnosti tak, že text nálezu bude v okamžiku vyhlášení publikován v sekci Aktuality.  

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.04.2020 09:00 do: 06.04.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 149/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 19 Co 335/2019-772.
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  N. K. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů, styku a určení místa obvyklého bydliště stěžovatelova syna, nezletilého M. F. (nar. v srpnu 2015). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů. Obvodní soud současně upravil režim styku s nezletilým o vánočních svátcích, stanovil výši výživného a dále určil, že místem obvyklého bydliště nezletilého je Česká republika, Praha. K odvolání stěžovatele i matky nezletilého ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně změnil, přičemž nezletilého svěřil do výchovy matce, upravil jeho styk se stěžovatelem (sedm dní jednorázově v měsíci), snížil výši výživného placeného stěžovatelem a dále určil, že obvyklým bydlištěm nezletilého je Spolková republika Německo, K. Městský soud zohlednil, že matka nezletilého nechce žít v České republice a chce se vrátit do své vlasti, kde má práci, byt, rodinu a přátele. Uvedl, že „rozhodně nemůže být v nejlepším zájmu dítěte, aby tak malé dítě bylo po týdnu „střídáno“ a převáženo od jednoho rodiče ke druhému. Taková úprava by nezletilému M. přinesla ztrátu dosavadního zázemí a nestálost výchovného prostředí. V péči matky nebylo shledáno závad, a proto odvolací soud s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci rozhodl o svěření nezletilého do výchovy matce.“ Při rozhodování o určení bydliště jako významné záležitosti, na níž se rodiče nemohou shodnout [srov. ustanovení § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů], přihlédl městský soud k tomu, že rodiče nezletilého spolu již nežijí, což jej vedlo k závěru, že „úmysl matky nezletilého změnit bydliště a vrátit se zpět do své rodné země, lze považovat za přirozené právo dospělého člověka […] v žádném případě nelze matku jako pečujícího rodiče v současném bydlišti v Praze plošně „zablokovat“ napořád, resp. do 18 let věku dítěte.“ Dle městského soudu by opačné řešení, tj. určení bydliště v České republice, vedlo k omezení či ztrátě vztahů nezletilého s širší rodinou matky a jeho německými vrstevníky. Nezletilý by dle názoru odvolacího soudu přišel o svůj primární jazyk a kulturu a ocitl by se v pro něj neznámé zemi a v nesrozumitelném prostředí, kde se hovoří cizím jazykem, jemuž nerozumí.

Stěžovatel se závěry městského soudu nesouhlasí, a proto je napadá ústavní stížností, v níž předně uvádí, že „odvolací soud procesně nepřípustným způsobem zcela ignoroval skutková zjištění soudu prvého stupně a věc posoudil zcela jinak, jako kdyby těchto zjištění nebylo, aniž by k tomu měl procesní prostor.“ Je toho názoru, že odvolací soud změnu rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a dopustil se tak nepřípustné svévole. Stěžovatel dále namítá porušení nejlepšího zájmu dítěte, k němuž mělo dojít tím, že nezletilý byl v důsledku změny rozhodnutí vytržen z prostředí, kde doposud pobýval, kde žil s oběma rodiči a kde měl i jiné sociální vazby.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.04.2020 09:30 do: 06.04.2020 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 4054/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019, č. j. 16 Co 339/2018-406, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2018, č. j. 40 P 40/2011-275.
Stručná charakteristika:  ochrana dětí a mladistvých
Označení navrhovatelů:  A. D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl zamítnut návrh stěžovatelky, jímž se domáhala, aby byla jmenována poručnicí vedlejšího účastníka řízení, nezletilého E. H. (nar. v prosinci 2010). Městský soud vycházel z ustanovení § 928 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka „způsobem života nezaručuje, že je schopna funkci poručníka vykonávat řádně a tudíž že její jmenování je v souladu se zájmem nezletilého.“ Městský soud sice kvitoval, že je stěžovatelka osobou svéprávnou, trestně bezúhonnou a skýtající záruku výchovné způsobilosti, současně však zohlednil její problémy v hospodaření s financemi, když poukázal na skutečnost, že má spolu se svým manželem dluhy v celkové výši přes 330 000 Kč, které jsou již exekučně vymáhány. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž zdůraznila, že o nezletilého, jehož rodiče byli zbaveni rodičovské způsobilosti, pečuje již sedm let. Nezletilý, jenž je vážně zdravotně postižený, jí byl svěřen do péče rozsudkem téhož soudu ze srpna. 2012. Stěžovatelka připustila, že se sice zadlužila, avšak uvědomuje si povinnost dluhy splácet. V této souvislosti v odkazu na ustanovení § 928 občanského zákoníku uvedla, že v dané situaci mohla být jmenována poručnicí, a to za současného jmenování jiné osoby opatrovníkem pro správu jmění nezletilého. Dále vyjádřila přesvědčení, že stávající poručník, Statutární město Brno, nejedná v nejlepším zájmu nezletilého. Krajský soud v Brně dospěl v ústavní stížností napadeném rozsudku k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, a proto rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud zopakoval, že stěžovatelka o nezletilého sice řádně, pečlivě a s láskou pečuje, zajišťuje jeho zvýšené potřeby a vůbec plní skvěle úlohy pečující osoby, nicméně pro funkci poručníka nezletilého nesplňuje zákonné předpoklady. Současně dal stěžovatelce za pravdu v tom, že „je zájmem dítěte, aby ten, kdo o ně pečuje, také mohl vykonávat všechna práva a povinnosti (pouze s určitými zákonem vymíněnými výjimkami), což by bylo pochopitelně v zájmu nezletilého a daleko operativnější, než se muset obracet na jmenovaného opatrovníka, jak je tomu v daném konkrétním případě nyní na statutární město Brno.“ Krajský soud však zopakoval, že „jestliže navrhovatelka spolu s manželem měla v době rozhodování soudu I. stupně dluhy ve výši 300 000 Kč a tyto dluhy nejsou do dne rozhodování soudu I. stupně všechny uhrazeny, byť se o jejich umořování navrhovatelka intenzivně snaží, což se jí v určité míře také daří, nelze zodpovědně přijmout závěr, že v osobě navrhovatelky je záruka řádného výkonu funkce poručníka nezletilého.“ Dle odvolacího soudu postupoval městský soud správně, pokud se v důsledku nesplnění podmínek pro jmenování poručnicí následně nezabýval ani možností stanovit opatrovníka pro správu jmění nezletilého.

Stěžovatelka se s těmito závěry obecných soudů neztotožnila a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobné argumenty jako v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že princip, který při rozhodování uplatnily obecné soudy, tj. že zadlužení brání jmenování poručníkem, je nejen nezákonný, ale rovněž odporuje čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. S odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku uvádí, že institucionální forma poručenství – uplatňovaná v nyní projednávaném případě – přichází v úvahu až jako poslední možnost. Současně popisuje každodenní problémy, s nimiž se musí potýkat v souvislosti s péčí o nezletilého. Jako osoba pečující totiž není zákonným zástupcem nezletilého a nemůže za něj jednat např. v oblasti školního vzdělávání nebo zdravotní péče (zde zejména v souvislosti s udělováním souhlasu s poskytnutím zdravotní služby).


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.04.2020 10:00 do: 06.04.2020 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 291/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 312/2019-48 ze dne 13. 11. 2019 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 28 C 97/2019-27 ze dne 25. 7. 2019
Označení navrhovatelů:  Vaše nároky.cz, SE
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se na easyJet Airline Company Limited (vedlejší účastnici řízení) domáhala náhrady škody za zpožděný let ve výši 1 000 EUR dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91. Nárok na náhradu škody byl na stěžovatelku postoupen čtyřmi osobami, které měly u vedlejší účastnice platnou rezervaci na let z Amsterdamu do Prahy dne 13. 5. 2018 a jejichž let byl zpožděn o více jak tři hodiny. Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. V poučení městský soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí není přípustné dovolaní dle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Stěžovatelka má za to, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími námitkami týkajícími se pravosti a správnosti listiny předložené vedlejší účastnicí řízení, která měla prokazovat důvody zpoždění letu. Dle stěžovatelky se dále obecné soudy odchýlily od judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle níž se lze zprostit povinnosti nahradit škodu, je-li prokázána příčinná souvislost mezi letovou nepravidelností a mimořádnou událostí a došlo-li k přijetí veškerých možných opatření s cílem čelit mimořádné okolnosti a jejím následkům. Obecné soudy se však těmito aspekty podle stěžovatelky nezabývaly vůbec či nedostatečně.


IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 08.04.2020 10:00 do: 08.04.2020 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2578/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3463/2018-270 ze dne 24. 4. 2019, Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 467/2017-240 ze dne 23. 5. 2018 a Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 11 C 209/2015-141 ze dne 19. 10. 2017
Stručná charakteristika:  Ochrana osobnosti, právo na soukromí, odčinění újmy na zdraví
Označení navrhovatelů:  1) M. F., 2) M. F., 3) J. F., 4) J.K.,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé jsou pozůstalí po V. K. a Z. F., kteří v červenci 2014 tragicky zahynuli při dopravní nehodě způsobené třetí osobou. Zesnulá Z. F. je dcerou stěžovatelů 1) a 2), sestrou stěžovatelky 3) a matkou nezletilé stěžovatelky 4), jejímž otcem je zesnulý V. K.. Vozidlo viníka dopravní nehody bylo v rozhodném okamžiku pojištěno u společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, proti které stěžovatelé v řízení před obecnými soudy uplatnili přímý nárok na pojistné plnění podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaná pojišťovna v průběhu nalézacího řízení v návaznosti na ukončení vlastního šetření škodní události, závislého na výsledku trestního řízení vedeného proti viníku dopravní nehody, částečně plnila peněžitou náhradu za utrpěnou újmu – po 750 000 Kč stěžovatelům 1) a 2) za ztrátu dcery, 500 000 Kč stěžovatelce 3) za ztrátu sestry a 2 400 000 Kč nezletilé stěžovatelce 4) za ztrátu obou rodičů. Pojišťovna vyhodnotila určenou výši vyplacených plnění jako spravedlivou a souladnou s principem proporcionality; u nezletilé stěžovatelky 4) ještě s přihlédnutím ke skutečnosti, že v adhezním řízení jí byla přiznána náhrada za duševní útrapy ve výši 1 200 000 Kč. Stěžovatelé vzali s ohledem na dobrovolné plnění pojišťovny žalobu zčásti zpět a řízení bylo následně částečně zastaveno. Ke dni vyhlášení napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 tak byly předmětem řízení částky zbývající po odečtení dobrovolného plnění poskytnutého stěžovatelům pojišťovnou: 5 250 000 Kč s příslušenstvím pro stěžovatele 1), 7 250 000 Kč s příslušenstvím pro stěžovatelku 2), 5 500 000 Kč s příslušenstvím pro stěžovatelku 3) a 10 600 000 Kč s příslušenstvím pro nezletilou stěžovatelku 4). Po částečném zastavení řízení byla žaloba stěžovatelů napadeným rozsudkem nalézacího soudu v plném rozsahu zamítnuta. Nalézací soud vyšel z judikatury dostupné v době jeho rozhodování, tj. ze závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1402/2015-97 ze dne 12. 4. 2016. Podle názoru nalézacího soudu byla pozůstalým stěžovatelům pojišťovnou poskytnuta vyšší náhrada, než jaká by jim byla v soudním řízení přiznána. Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu k odvolání stěžovatelů v meritu potvrdil jako věcně správný a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelé neuspěli ani u Nejvyššího soudu.

Stěžovatelé zejména namítají, že nalézací soud neprovedl řádné srovnání s výší přiznávaného odškodnění v jiných obdobných věcech, v důsledku čehož byli stěžovatelé připraveni o možnou obranu v rámci podaného odvolání. Absence testu proporcionality činí podle stěžovatelů rozsudek nalézacího soudu nepřezkoumatelným; jeho právní závěry jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.


II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.04.2020 09:30 do: 09.04.2020 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2299/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 161/2018 ze dne 30. 5. 2019, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 407/2018 ze dne 27. 9. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 139/2018 ze dne 16. 5. 2019, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 410/2018 ze dne 7. 8. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 134/2018 ze dne 18. 4. 2019, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 408/2018 ze dne 21. 8. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 160/2018 ze dne 17. 6. 2019, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 409/2018 ze dne 9. 10. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 131/2018 ze dne 17. 6. 2019, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 406/2018 ze dne 7. 8. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 127/2018 ze dne 18. 4. 2019, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 405/2018 ze dne 14. 8. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 140/2018 ze dne 31. 5. 2019, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 404/2018 ze dne 21. 8. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 138/2018 ze dne 16. 5. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 403/2018 ze dne 14. 8. 2018
Stručná charakteristika:  Extradice a zákaz mučení a jiného špatného zacházení
Označení navrhovatelů:  Ch.-H.Ch., S.-K.CH., Y.-Ch.Ch., H.-L.Ch., Ch.-A.L., W.-K.L., Y.-Ch.L., H.-Ch.W.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vůči stěžovatelům, kteří se považují za občany Tchaj-wanu, jsou vedena řízení o vydání (extradiční řízení) do Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“). Obecné soudy rozhodly, že je přípustné vydání stěžovatelů k trestnímu stíhání do ČLR pro trestný čin podvodu. Stěžovatelé se měli podvodu dopustit tím, že se jako organizovaná skupina vydávali za policii ČLR, prokurátory a další představitele státních orgánů ČLR a jiných subjektů, prostřednictvím internetové komunikace z nemovitosti v Praze kontaktovali občany ČLR žijící v Austrálii a přiměli je k převedení různě vysokých částek na bankovní účty v ČLR.

Městský soud rozhodl napadenými usneseními postupně o přípustnosti vydání všech stěžovatelů k trestnímu stíhání do ČLR pro skutek uvedený v příloze žádosti o vydání pro skutek trestného činu podvodu podle čínského trestního práva, a to dle § 95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a podle čl. 16 odst. 1 Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (publ. pod č. 75/2013 Sb. m. s.). Pokud jde o důvody znemožňující vydání, městský soud konstatoval, že nesporně v individuálních případech k porušování vnitrostátních předpisů a mezistátních úmluv v rámci trestního řízení v ČLR dochází, a patrně i ve větším rozsahu, než je tomu v České republice, i s ohledem na zcela diametrální rozlohu, počet obyvatelstva a obecně jiné životní podmínky a kulturní zvyky. Jak však vyplývá i z předložených ujištění státních orgánů ČLR, státní orgány brání výskytu a opakování obdobných situací, přičemž k tomu přispívají i širší možnosti kontroly a stížností ze strany různých institucí, v daném případě i našich zastupitelských orgánů. Vydání podmínil městský soud diplomatickými zárukami. Na základě stížností stěžovatelů vrchní soud napadenými usneseními jednotlivá usnesení městského soudu zrušil ve výroku o přijetí ujištění a znovu rozhodl tak, že vydání stěžovatelů je přípustné za současného přijetí upřesněných diplomatických záruk. Po rozhodnutích soudů o přípustnosti vydání stěžovatelů jim udělilo Ministerstvo vnitra dne 10. července 2019 doplňkovou ochranu na dobu 12 měsíců.

Podle stěžovatelů existuje důvodná obava, že by v případě jeho vydání trestní řízení v ČLR neodpovídalo zásadám vyjádřeným v čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, anebo by trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v ČLR nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Dle stěžovatelů v případě jejich vydání k trestnímu stíhání do ČLR hrozí reálné riziko porušování jejich základních lidských práv a svobod. Mají za to, že pokud obecné soudy i přes zprávy jimi citované nebo založené ve spisu připustily vydání stěžovateli do ČLR, došlo tím k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.