IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.04.2020 10:00 do: 27.04.2020 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2706/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 489/2019-714 ze dne 28. května 2019 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 318/2018-612 ze dne 28. listopadu 2018
Stručná charakteristika:  náhrada škody v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  L. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Benešově uznal stěžovatele -  v souvislosti s incidentem v jím provozované herně - vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců do věznice s ostrahou a uložil mu povinnost nahradit škodu pozůstalým poškozeným: 300 000 Kč a 30 195 Kč matce – vedlejší účastnici b), 240 000 Kč otci – vedlejšímu účastníkovi d) a 175 000 Kč bratrovi – vedlejšímu účastníkovi c). V ostatním nalézací soud pozůstalé poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně 7 363 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Praze následně zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let, s povinností nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Současně odvolací soud stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené matce nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč a majetkovou škodu 30 195 Kč, nemajetkovou újmu poškozenému otci ve výši 240 000 Kč a bratrovi 175 000 Kč; v ostatním poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť dovolací námitky byly skutkové či procesní povahy; judikatura Nejvyššího soudu k ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu považuje za zjevně neopodstatněné dovolání, uplatnil-li dovolatel shodné námitky již dříve v průběhu řízení před obecnými soudy, které se jimi dostatečně zabývaly.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje důvody, pro které byl uznán vinným a odsouzen, nesouhlasí ale s výrokem o povinnosti odčinit imateriální újmu pozůstalým poškozeným. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy v adhezním řízení nezohlednily všechny okolnosti a nezkoumaly naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za vzniklou újmu, především spoluzavinění poškozeného, který výhružkami, agresivním chováním a napadáním stěžovatele incident vyvolal; jednání stěžovatele pak bylo podle obecných soudů excesem z nutné obrany. Stěžovatel odkazuje na judikaturu, kterou obecné soudy podle něj nerespektovaly, konkrétně na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010; sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3.; sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015; a na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1402/2015-97 ze dne 12. 4. 2016. Soudy podle názoru stěžovatele porušily jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto navrhuje zrušit napadená rozhodnutí ve vyznačeném rozsahu.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.04.2020 08:30 do: 28.04.2020 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 30/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Návrhu a) na zrušení zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, ve znění zákona č. 50/2016 Sb., a b) návrh na zrušení zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, ve znění pozdějších předpisů, případně zrušení jeho § 3a písm. a) ve slovech „jejichž celková suma nesmí překročit 3 % z ročních tržeb dodavatele za poslední ukončené účetní období v délce 12 měsíců za potraviny dodané jednotlivému odběrateli v roce, ve kterém došlo k finančnímu plnění“, § 4 odst. 2 úvodní části ustanovení ve slovu „zejména“, § 4 odst. 2 písm. c), d), h) a k), § 5a a § 7 odst. 1 ve slovech „Na výkon dozoru a řízení vedená Úřadem podle tohoto zákona“,
Stručná charakteristika:  Návrh na zrušení zákona o významné tržní síle
Označení navrhovatelů:  skupina senátorů, zastoupená prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Předmětem tohoto řízení jsou tak dva návrhy skupin senátorů na zrušení zákona o významné tržní síle, z nichž každý se týká jeho znění účinného v jiném časovém období. Zákon o významné tržní síle byl přijat za účelem zamezit zneužívání významné tržní síly v dodavatelsko-odběratelských vztazích v oblasti nákupu potravin za účelem jejich dalšího prodeje a služeb s tím souvisejících. Významnou tržní silou se podle § 3 odst. 1 tohoto zákona rozumí takové postavení odběratele, v jehož důsledku si odběratel může vynutit bez spravedlivého důvodu výhodu vůči dodavatelům v souvislosti s nákupem potravin nebo přijímáním nebo poskytováním služeb s nákupem nebo prodejem potravin souvisejících. Za účelem dosažení uvedeného cíle stanoví zákon obecný zákaz zneužití významné tržní síly, který částečně konkretizuje, jakož i některé další povinnosti odběratelů s významnou tržní silou. Současně stanoví pravidla dozoru nad dodržováním tohoto zákona a přestupky, jichž se mohou v případě jeho porušení dopustit odběratelé. Ačkoliv byl zákon o významné tržní síle přijat již v roce 2009 a účinnosti nabyl dne 1. 2. 2010, jeho současné znění se od toho původního významně liší. Novelou provedenou zákonem č. 50/2016 Sb. došlo k jeho podstatné změně, která se dotkla celého jeho obsahu i struktury. Alespoň dílčím způsobem byla novelizována všechna ustanovení tohoto zákona.

Navrhovatelky považují zákon o významné tržní síle za velmi nekvalitní, neurčitý a diskriminační právní předpis, který nepřípustně zasahuje do práv dotčených subjektů. Mají za to, že jejím prostřednictvím se udržuje celková nekoncepčnost dohledu nad produkcí a prodejem potravinářských výrobků, který nadále zůstává v rukou několika státních úřadů. Napadenému zákonu vytýkají, že má minimální aplikační úspěšnost a směřuje pouze k ochraně dodavatelů proti vyjednávací síle obchodních řetězců. Za tímto účelem ukládá povinnosti pouze odběratelům, tedy jedné straně dodavatelsko-odběratelských vztahů, aniž by řešil případnou dominanci na straně dodavatelů.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.04.2020 09:00 do: 28.04.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2597/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 29. května 2018 sp. zn. 37 Nt 10510/2018 a proti postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti spočívajícímu v provedení domovní prohlídky dne 31. května 2018
Stručná charakteristika:  Domovní prohlídka; Nedotknutelnost osoby a soukromí; Zákonem stanovená trestnost jednání, trest Označení navrhovatelů:  Z. S., zastoupen Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel, který je státním příslušníkem Spojených států amerických a v roce 2018 žil v Praze, je podezřelým v trestním řízení vedeném v Maďarsku. Policejní orgán podal městskému státnímu zastupitelství dne 28. 5. 2018 podnět k podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce v bytě užívaném stěžovatelem. Z podnětu plyne, že je podáván na základě žádosti o právní pomoc, konstatuje pro spáchání jakého trestného činu je stěžovatel podezřelý v Maďarsku, dále že podle českého právního řádu připadá v úvahu právní kvalifikace pro trestný čin podplácení podle § 332 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku a uvádí, že existuje důvodné podezření, že v bytě stěžovatele se nachází věci důležité pro trestní řízení, které specifikuje v souladu s evropským vyšetřovacím příkazem. Státní zástupkyně na základě výše zmíněného podnětu podala obvodnímu soudu návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce. Soudce obvodního soudu dne 29. 5. 2018 podle § 83 odst. 1 trestního řádu nařídil domovní prohlídku v bytě obývaném stěžovatelem. Následně 31. 5. 2018 byla v bytě stěžovatele provedena domovní prohlídka, vydané a odňaté věci byly poté policejním orgánem zpracovány, data byla zkopírována. Stěžovatel byl v rámci realizace úkonů vyžádaných maďarským státním zastupitelstvím vyzván k podání vysvětlení, přičemž z úředních záznamů o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 31. 5. 2018 a ze dne 6. 6. 2018 plyne, že stěžovatel byl opakovaně ujištěn, že je v procesním postavení podezřelého.

Stěžovatel zejména namítá, že nařízením domovní prohlídky a jejím vykonáním došlo k zásahu do jeho práv z toho důvodu, že trestný čin podplácení, z jehož spáchání je podezřelý v Maďarsku, je promlčen, a to podle české i maďarské právní úpravy. K nařízení domovní prohlídky v rámci mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech tak nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož absentuje trestnost činu podle právní úpravy obou států. Zásada oboustranné trestnosti je nezbytnou procesní podmínkou pro jakékoli úkony v rámci dožádání. Dále stěžovatel namítá, že domovní prohlídka nemohla být nařízena a provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, když domnělá trestná činnost měla být spáchána již v roce 2006, přičemž neodkladnost a neopakovatelnost úkonu nebyla dostatečně odůvodněna v napadeném příkazu k domovní prohlídce.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.04.2020 09:00 do: 28.04.2020 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 1579/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 38/2016-238 ze dne 26. 4. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4558/2016-284 ze dne 1. 3. 2017
Stručná charakteristika:  Konkurence žaloby o určení vlastnického práva a restituce. Rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením.
Označení navrhovatelů:  1) H. K., 2) Mgr. M. K. a 3) M. Š., zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelky podaly u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu, v níž se domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi blíže specifikovaných pozemků v Praze. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že v katastru nemovitostí bylo k daným nemovitostem duplicitně evidováno vlastnické právo hlavního města Prahy (vedlejší účastník). Obvodní soud rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí stěžovatelkám. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Stěžovatelky napadly rozsudek městského soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obecně platí, že u nemovitostí, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaným v restitučních předpisech, je vyloučeno domáhat se ochrany vlastnického práva podle předpisů občanskoprávních. Výjimku by představovala situace, kdy k uplatnění restitučního nároku nedošlo proto, že dotčené osoby v rozhodné době neměly důvod – jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak i faktický stav – pochybovat o svém vlastnickém právu. To však dle názoru Nejvyššího soudu nebyl případ stěžovatelek, neboť jim (jejich právním předchůdcům) muselo být zřejmé, že se k předmětným nemovitostem choval jako vlastník stát, který na nich zbudoval místní komunikaci a část z nich začlenil do veřejné zeleně. Proto Nejvyšší soud shledal správným názor městského soudu, že náprava stěžovatelkami tvrzeného protiprávního stavu byla možná pouze cestou restitučních předpisů.

Stěžovatelky zejména namítají, že na jejich případ dopadá výjimka zmíněná Nejvyšším soudem, neboť jejich právním předchůdcům v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku nemohla vzniknout pochybnost o tom, že jsou vlastníky dotčených pozemků. Stěžovatelky se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.04.2020 13:00 do: 30.04.2020 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2025/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. února 2018 č. j. 8 C 126/2016-117, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2018 č. j. 72 Co 157/2018-131 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 31 Cdo 3042/2018-157
Stručná charakteristika:  soudní poplatky
Označení navrhovatelů:  Ing. E. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soudu pro Prahu 4 vydal elektronický platební rozkaz, kterým stěžovatelku zavázal zaplatit částku 69 107 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka následně proti platebnímu rozkazu podala odpor. Obvodní soud po provedeném řízení vydal dne 11. 10. 2017 rozsudek, kterým stěžovatelce uložil povinnost žalovanou částku včetně náhrady nákladů řízení ve výši 35 979,50 Kč žalobci zaplatit. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Obvodní soud vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 4. 12. 2017 k doplnění odvolání a dále vyzval stěžovatelku usnesením ze stejného dne čk zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 3 456 Kč. Své odvolání doplnila stěžovatelka podáním ze dne 20. 12. 2017 a dne 21. 12. 2017 složila u peněžního ústavu částku 3 456 Kč, která byla obvodním soudem zúčtována dne 22. 12. 2017. K tomu stěžovatelka soudní poplatek zaplatila i v kolcích, a to podáním prostřednictvím poštovního doručovatele dne 20. 12. 2017, které bylo obvodnímu soudu doručeno dne 27. 12. 2017.  Stěžovatelka poté požádala obvodní soud dne 3. 1. 2018 o vrácení duplicitního soudního poplatku. O vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 3 456 Kč rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 16. 1. 2018. Dne 12. 1. 2018 obvodní soud usnesením odvolací řízení zastavil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 082 Kč. Obvodní soud dovodil, že posledním dnem ke splacení soudního poplatku za odvolání bylo datum 20. 12. 2017, přičemž soudní poplatek byl zaplacen po této lhůtě, a to 21. 12. 2017. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém tvrdila, že soudní poplatek z odvolání zaplatila v kolcích a formulář zaslala odvodnímu soudu dne 20. 12. 2017 a z opatrnosti uhradila soudní poplatek i bankovním převodem z účtu dne 21. 12. 2017. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2018 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že lhůta k zaplacení soudního poplatku není lhůtou procesní, tudíž nestačí, že stěžovatelka podala podání poslední den lhůty – tj. 20. 12. 2017, doručujícímu orgánu. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Tříčlenný senát, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při výkladu povahy lhůty k zaplacení soudního poplatku k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že lhůta uvedená v § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních,poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je lhůtou zákonnou, nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu. Senát byl naproti tomu názoru, že jde o lhůtu procesní, neboť zaplacení poplatku je nejen významnou skutečností v oblasti poplatkového, resp. daňového práva, ale i významnou právní skutečností občanského práva procesního, spočívající v jednání subjektu – účastníka řízení vůči soudu, a je tak procesním úkonem. Měl za to, že ve vztahu k pokračování řízení jasně převládá procesní význam zaplacení či nezaplacení poplatku, a proto lhůta k provedení úkonu, na kterém záleží, zda v řízení bude soud pokračovat či nikoliv, je tak nutně lhůtou procesní. Tříčlenný senát proto rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát věc projednal a usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 31 Cdo 3042/2018-157, napadeným ústavní stížností, podané dovolání zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 723 Kč. Velký senát neshledal důvod k odchýlení se od závěru, že lhůta k zaplacení soudního poplatku podle § 9 zákona o soudních poplatcích, není lhůtou procesní, k němuž dospěl Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 32 Cdo 3616/2016.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudní poplatek za odvolání byl kolky uhrazen k poslednímu dni stanovené lhůty ke splnění poplatkové povinnosti a ve věci rozhodující soudy chybně posoudily faktický stav. Stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost (překvapivost) usnesení odvolacího soudu, který řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a odkázala na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelka má za to, že výkladem provedeným obecnými soudy, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces v podobě možnosti přístupu k soudu.