Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 2. kalendářní týden roku 2018

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.01.2018 08:30 do: 09.01.2018 08:50

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1441/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 33 Cdo 878/2015-330, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014 č. j. 22 Co 298/2014-279 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. října 2008 č. j. 21 C 31/2006-79
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  D. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 1 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 2 600 000 Kč, dále 12 400 USD a smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 2 000 000 Kč od 1. 9. 2004 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 12 400 USD od 1. 9. 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,08 % denně z částky 400 000 Kč od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014, dále z částky 2 600 000 Kč od 3. 10. 2014 do zaplacení a z částky 12 400 USD od 3. 10. 2014 do zaplacení; jinak jej ve zbývající části výroku o věci samé potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém podle § 237 občanského soudního řádu založil jeho přípustnost na formulaci pěti otázek, které podle jeho názoru nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovolání odmítl, ač je měl meritorně posoudit. Stěžovatel výslovně uvádí, že napadá pouze způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal se dvěma právními otázkami předestřenými v dovolání, které obě byly právními otázkami procesního práva. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu přitom dle stěžovatele žádnou z těchto otázek dosud neřešila, a tak byl dán důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.01.2018 08:50 do: 09.01.2018 09:10

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 950/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 22 Cdo 4304/2015-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2015 č. j. 53 Co 148/2015-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2014 č. j. 21 C 120/2014-60
Stručná charakteristika:  omezení vlastnického práva, právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  J. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je vlastníkem v ústavní stížnosti konkrétně specifikovaného pozemku v katastrálním území Bavoryně. Tento pozemek byl územním plánem obce Bavoryně vytyčen jako zastavitelné území. Zastupitelstvo Středočeského kraje (vedlejší účastník) rozhodlo na svém zasedání dne 19. 12. 2011 o vydání Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, které nabyly účinnosti dne 22. 2. 2012 a kterými byla do míst, kde se nachází pozemek stěžovatele, umístěna územní rezerva vysokorychlostní trati ve směru Beroun – hranice Středočeského kraje. Stěžovatel se domáhal na vedlejším účastníku náhrady za omezení vlastnického práva, spočívajícího v tom, že územní rezerva brání tomu, aby na pozemcích realizoval výstavbu a využíval je způsobem, který původně zamýšlel. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl, a to zejména s odůvodněním, že není možná přímá aplikace ústavně zakotvených právních principů v Listině základních práv a svobod, a že oporu je třeba hledat v prováděcích zákonech, v nichž ji však pro nárok stěžovatele neshledal. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že v důsledku územní rezervy nemůže dojít k újmě na právech stěžovatele z důvodu dočasnosti a obecnosti územní rezervy. Taková újma může vzniknout až v souvislosti s případným následným zapracováním koridoru trati do zásad územního rozvoje. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele. Územní rezerva nepředstavuje stavební uzávěru a jde o opatření toliko dočasné, omezující vlastníka nemovitosti jen v možnosti realizovat záměry, které by mohly ztížit či znemožnit budoucí využití území. Nejde tedy o zásah do vlastnického práva, který by bylo nutno nahrazovat dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Na podporu tohoto svého závěru odkázal Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2152/15. Zároveň Nejvyšší soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 247/14, z něhož dovodil svou povinnost rozhodnout v souladu s právním názorem Ústavního soudu obsaženým ve shora citovaném usnesení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti upozorňuje na to, že usnesení Ústavního soudu, jímž argumentoval Nejvyšší soud, se týká jiné situace. Bylo jím rozhodnuto o ústavní stížnosti někoho, kdo se domáhal zrušení opatření obecné povahy. Naproti tomu stěžovatel se domáhá pouze náhrady za omezení svého vlastnického práva. Tvrdí, že omezení jeho vlastnického práva trvalo v době podání žaloby déle než dva roky a v okamžiku podání ústavní stížnosti jde již o dobu delší pěti let. Stěžovatel dále soudům, jež ve věci rozhodovaly, vytýká, že ač se dovolávaly judikatury Ústavního soudu, v přímém rozporu s ní se nezabývaly konkrétními okolnostmi projednávaného případu. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.01.2018 09:10 do: 09.01.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3127/17
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 29 Cdo 2112/2015-417, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015 č. j. 5 Cmo 530/2014-376 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 47 Cm 119/2009-279
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  R. C.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Krajský soud v Praze vyhověl směnečným platebním rozkazem žalobě obchodní společnosti Great Tea Garden s. r. o. (vedlejší účastnice) o zaplacení směnečné pohledávky 495 147 Kč s příslušenstvím a směnečné pohledávky 630 092 Kč s příslušenstvím, a to ze dvou (blanko)směnek vlastních, vystavených stěžovatelkou jako žalovanou dne 28. 4. 2008 a splatných dne 8. 5. 2008. Tento směnečný platební rozkaz napadla stěžovatelka námitkami, ty však krajský soud neshledal důvodnými, a proto rozhodl, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů námitkového řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu, byl-li jím ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ve výrocích ve věci samé, potvrdil (výrok I), byl-li však ponechán v platnosti ve výroku o náhradě nákladů řízení, vrchní soud rozsudek soudu změnil tak, že se v tomto rozsahu směnečný platební rozkaz ruší (výrok II), a dále uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok III) i náklady řízení odvolacího (výrok IV). Proti tomuto rozsudku vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl, a to z důvodu, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces, když odmítl její dovolání s odůvodněním, že námitkou, podle které vedlejší účastnice nebyla oprávněna při vyplňování blankosměnek zahrnout do směnečné sumy také úplatu za užívání přenechaných nebytových prostor (a platby s tím související), brojí proti skutkovým závěrům, na jejichž základě vrchní soud dovodil, že sporné blankosměnky měly dle ujednání účastníků zajišťovat jakékoliv pohledávky vzniklé na základě uzavření franchisingových smluv. Soudům nižších stupňů pak stěžovatelka vytkla, že nezohlednily rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 26 Odo 371/2006, na který poukazovala a ve kterém se uvádí, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je zpravidla považováno za neplatný úkon, protože se příčí dobrým mravům, a že upozornila rovněž na rozsudek téhož soudu ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 33 Odo 438/2005.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.01.2018 14:00 do: 09.01.2018 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2143/16
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 17 Co 41/2016-62
Stručná charakteristika:  Porušení práva na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  A. Š. a J. Š.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Úřad městské části Praha 4, odbor stavební, zahájil dne 22. 12. 2011 se stěžovateli z moci úřední řízení o odstranění stavby - změny stavby rodinného domu v Praze 4. Tvrzena byla nepovolená výměna oken v rozsahu popsaném v oznámení o zahájení řízení. Dne 3. 1. 2012 bylo oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby správním orgánem zrušeno jako nezákonné. Důvodem měla být přitom ta skutečnost, že poškození měli pro výměnu oken řádně a včas před započetím prací k dispozici veškerá potřebná povolení a rozhodnutí. Úřad městské části Praha 4, odbor stavební, zahájil dne 6. 4. 2012 z moci úřední řízení o odstranění stavby. V tomto případě bylo zahájení správního řízení odůvodněno nepovoleným zvýšením hřebenové střechy o cca 20 cm. Aby stěžovatelé předešli vydání rozhodnutí o odstranění stavby, podali žádost o dodatečné stavební povolení. Na základě výzvy nechali stěžovatelé mimo jiné zaměřit skutečné provedení střechy, uvedené bylo spojeno s náklady 9.075 Kč. Stěžovatelé dále obstarali veškeré stavebním úřadem požadované dokumenty. Dne 25. 6. 2014 stavební úřad svým i toto řízení o odstranění stavby zastavil. Stěžovatelé se poté žalobou vedenou Obvodním soudem pro Prahu 1 domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 2x35.000 Kč a materiální újmy ve výši 9.075 Kč, která jim byla způsobena postupem správního orgánu. Obvodní soud o podané žalobě rozhodl tak, že ji zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uzavřel, že nárok žalobců není dán, neboť není splněna základní podmínka vzniku odpovědnosti žalované za škodu, a to protiprávní jednání žalované. Postup stavebního úřadu v obou řízeních o odstranění stavby má podle nalézacího soudu znaky postupu spočívajícího ve shromažďování podkladů pro rozhodnutí a hodnocení zjištěných skutečností, které vedly k vydání rozhodnutí. Vydaná rozhodnutí o zastavení stavebního řízení nesplňují podmínku nezákonného rozhodnutí, neboť nebyla jako pravomocná zrušena ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že odvolání ve vztahu k částce 9.075 Kč odmítl pro bagatelnost a ve vztahu k částce 35.000 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že správní orgán se v jejich případě dopustil nesprávného úředního postupu, když nedůvodně a nezákonně zahájil z moci úřední celkem ve dvou případech řízení o odstranění stavby ve vlastnictví stěžovatelů. Správní úřad vyšel z tvrzení, že předmětná stavba byla realizována bez potřebných povolení, přičemž v obou případech posléze uzavřel, že stavba byla zbudována na základě řádného povolení. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení výroků II. a III. rozsudku městského soudu, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 09.01.2018 14:30 do: 09.01.2018 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2688/15
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. ledna 2014, části výroku I. a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. října 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015
Stručná charakteristika:  Porušení práva na spravedlivý proces Náhrada nákladů řízení týkajícího se nemovitosti
Označení navrhovatelů:  L. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele o určení vlastnického práva k nemovitosti. Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí již druhým rozsudkem žalobě stěžovatele vyhověl (výrok I.) a vedlejším účastníkům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili jednak náklady řízení stěžovatele v částce 63 050 Kč (výrok II.), a jednak i plnou náhradu nákladů státu, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením (výrok III.). V souvislosti s druhým výrokem svého rozsudku obvodní soud nepřisvědčil návrhu zástupkyně stěžovatele, která požadovala na náhradě nákladů řízení částku 1 022 360 Kč, při jejímž určení vycházela z hodnoty sporných nemovitostí. K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, ovšem s výjimkou jeho výroku o nákladech řízení mezi účastníky, který změnil tak, že jejich výše činí 64 050 Kč (výrok I.). Vedlejší účastníky dále zavázal, aby společně a nerozdílně stěžovateli uhradili na nákladech odvolacího řízení částku 6 800 Kč (výrok II.). Městský soud korigoval prvoinstanční rozhodnutí jen potud, že napravil početní chybu, jinak se ztotožnil s postupem nalézacího soudu, který při výpočtu nákladů za právní zastoupení stěžovatele aplikoval ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, maje za to, že v případě řízení o určovací žalobě týkající se nemovitosti se za tarifní hodnotu považuje částka ve výši 50 000 Kč, a to bez ohledu na konkrétní cenu nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho nákladové části podal stěžovatel posléze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením zamítl (výrok I.), přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly kogentní právní úpravu, obsaženou v § 8 a § 9 advokátního tarifu, i ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, čímž zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Kritice stěžovatel podrobil zejména Nejvyšší soud a jeho názor, že se z obsahu spisu nepodává ověřitelný údaj o ceně předmětných nemovitostí, když již před vynesením prvního rozsudku nalézacího soudu, tj. v roce 2011, předložil stanoviska dvou realitních kanceláří, které odhadovaly cenu nemovitostí v rozmezí 28 až 35 milionů Kč. Ve snaze předejít dalším sporům o cenu nemovitostí odvíjel odměnu svého právního zástupce z částky 30 milionů Kč, jež se pohybovala na samé dolní hranici odhadu realitních kanceláří. V případě přetrvávajících pochybností mohl být zadán znalecký posudek. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení nákladových výroků rozsudků obvodního soudu a městského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a vlastnické právo. 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.01.2018 09:00 do: 11.01.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1931/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 9. 2. 2017, č. j.7 Nc 3909/2017-14, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 4. 2017, č. j. 29 Co 107/2017-98
Stručná charakteristika:  Úprava poměrů nezletilých dětí - dokazování
Označení navrhovatelů:  M. S., zast. advokátem Mgr. Bc. Patrikem Frkem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel a vedlejší účastnice (matka dětí) jsou rodiči dvou nezletilých synů. Těm bylo v době vydání napadeného usnesení nalézacího soudu čtrnáct let a dva roky. V závěru roku 2016 matka spolu s oběma nezletilými opustila společnou domácnost. Na počátku roku 2017 probíhal kontakt dětí se stěžovatelem na základě jeho dohody s matkou, která otci navrhla, aby se s nezletilými stýkal každou lichou sobotu od 8:00 do 18:00 a každou středu odpoledne od 15:30 do 18:00. Stěžovatel s touto úpravou styku nesouhlasil, a proto podal dne 3. 2. 2017 návrh k Okresnímu soudu v Jablonci na úpravu poměrů k nezletilým tak, že tito budou svěřeni do výlučné péče stěžovatele a matce bude uloženo platit k jeho rukám výživné nezletilých v úhrnné výši 7 500 Kč měsíčně. Současně s tím podal stěžovatel k okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, jímž by se prozatímně upravil styk s nezletilými tak, že stěžovatel by měl nezletilé ve své péči každý sudý týden. Tento návrh byl okresnímu soudu doručen dne 6. 2. 2017. Soud rozhodl o předběžném opatření usnesením tak, že stěžovatele oprávnil se s nezletilými stýkat v každém sudém týdnu v roce od pátku od 17.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a v každém týdnu v roce ve středu od 15.30 hodin do 18.30 hodin s tím, že nezletilé převezme a po ukončení styku předá v místě bydliště matky. Soud dospěl k závěru, že za daného stavu nelze jednoznačně říci, zda by nezletilí stěžovatelem navržený režim zvládali, mimo to nebyly známy bližší informace o důvodech opuštění společné domácnosti matkou. Podotkl, že od rozdělení společné domácnosti uplynulo už pět týdnů a z návrhu stěžovatele nevyplývá, že by tento kontaktoval orgán sociálně-právní ochrany dětí. Zpráva tohoto orgánu by přitom podle nalézacího soudu mohla poskytnout vodítko pro posouzení návrhu stěžovatele zejména ohledně staršího nezletilého, který byl vzhledem ke svému věku zřejmě schopen sdělit svůj názor na věc. Proti tomuto usnesení nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání k odvolacímu Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Ten rozhodl tak, že stěžovatele oprávnil stýkat se s nezletilými v každém sudém týdnu v roce od soboty od 9.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a v každém týdnu v roce ve středu od 15.30 hodin do 18.30 hodin s tím, že nezletilé děti převezme a po ukončení styku předá v místě bydliště matky. Odvolací soud odůvodnil své napadené usnesení tím, že v řízení o předběžném opatření neprobíhá dokazování v takovém rozsahu, jako v řízení o věci samé. Soudy jsou tedy nuceny vycházet z omezeného množství podkladů, a proto nelze považovat za předpojatost, pokud vychází ze stávajících poměrů. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by stávající situace byla pro nezletilé nevyhovující, naopak o nezletilé je v péči matky dobře postaráno. Odvolací soud rovněž konstatoval, že otec je pro nezletilé stále blízkou osobou, nicméně je patrná určitá míra narušení jejich vzájemného vztahu. Bylo proto podle něj zapotřebí dalšího dokazování, aby byly osvětleny podstaty a příčiny vztahových problémů v rodině. Korekci rozsahu styku oproti nalézacímu soudu odůvodnil tím, že mladší nezletilý je více fixován na matku a zavedený denní režim, přičemž rozdílnou úpravu styku s oběma nezletilými nepovažoval za praktickou. Uzavřel, že osvědčí-li se takto stanovený režim, bude v budoucnu možno styk nezletilých s otcem rozšířit.

Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím obecných soudů především nesprávné posouzení předpokladů pro péči o nezletilé, poskytnutí právní ochrany opuštění společné domácnosti matkou a zvýhodnění matky v rozsahu péče. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení okresního soudu a krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jak jeho základní práva, tak základní práva jeho nezletilých dětí.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.01.2018 10:00 do: 11.01.2018 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1096/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 812/2016-530
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  B. S. a V. K., obě zastoupeny JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 10 určil, že „dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí“ ze dne 12. 10. 2006, kterou vedlejší účastník převedl na právního předchůdce stěžovatelek blíže specifikované nemovitosti, je neplatná. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal právní předchůdce stěžovatelek dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti zejména namítají, že se dovolací soud nezabýval doplněním dovolání, ani v plném rozsahu všemi dovolacími námitkami. Nejvyšší soud dle stěžovatelek pochybil také tím, že neřešil dovoláním nastolenou otázku, zda osoba, která je v dobré víře o právu převodce nakládat s majetkem státu, může do svého vlastnictví platně nabýt majetek z vlastnictví státu na základě dvoustranného právního úkonu, kdy za stát jako převodce jedná v dobré víře subjekt, kterému právo hospodaření nebo právo správy majetku ve vlastnictví státu formálně nepřísluší. Stěžovatelky se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, neboť se domnívají, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces.