I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.06.2018 08:30 do: 27.06.2018 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 4022/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017 č. j. 30 Cdo 2063/2017-343, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016 č. j. 3 Co 24/2013-298 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2012 č. j. 66 C 43/2010-177
Označení navrhovatelů: prof. Milan Knížák, Dr. A., zastoupen JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3 – Vinohrady,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel i vedlejší účastník jsou osoby veřejně známé. Oba působili ve vedení Národní galerie v Praze. Stěžovatel byl v letech 1999 až 2011 jejím generálním ředitelem. Doc. Jiří Fajt (vedlejší účastník), jenž tuto funkci vykonává v současnosti (od roku 2014), působil v Národní galerii již v letech 1992 až 2000, a to nejprve jako kurátor ve Sbírce starého českého umění a od roku 1994 jako ředitel odboru Starého umění a vedoucí Sbírky starého evropského umění. V roce 1995 se stal statutárním zástupcem ředitele s oprávněním jednat vně instituce. Spolupůsobení obou účastníků v Národní galerii trvalo deset měsíců, od 1. 7. 1999 do 30. 4. 2000, kdy došlo k ukončení pracovního poměru vedlejšího účastníka. Z funkce statutárního zástupce ředitele byl vedlejší účastník odvolán ke dni 30. 9. 1999. V úterý dne 16. 3. 2010 v čase od 22:43 do 23:33 vysílala Česká televize na programu ČT2 pořad Kontexty „Vítejte v Národní galerii!“. V rámci debaty v ní vystupoval i stěžovatel, který uvedl, že kunsthistorici, kteří před ním vedli galerii, ji přivedli do „naprosto dezolátního stavu“. Jmenoval pouze vedlejšího účastníka, který ji dle jeho vyjádření zcela ekonomicky zruinoval.

Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo částečně vyhověno žalobě vedlejšího účastníka a stěžovateli byla uložena povinnost omluvit se mu osobně ústně pronesenou veřejnou omluvou ve vysílání České televize. Městský soud dospěl k závěru, že výrok stěžovatele o vedlejším účastníkovi nelze považovat za oprávněnou kritiku. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele žalobu zamítl. V odůvodnění se omezil na konstatování, že při posouzení pořadu v celé jeho souvislosti nelze dospět k závěru, že by výroky pronesené stěžovatelem představovaly neoprávněný zásah do osobnostních práv vedlejšího účastníka. Uvedený rozsudek vrchního soudu byl k dovolání vedlejšího účastníka zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu pro jeho nepřezkoumatelnost. Proto ve věci opět rozhodoval vrchní soud, který nárok vedlejšího účastníka na omluvu potvrdil. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl. Neshledal totiž, že by byly naplněny předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho dovolání dostálo všem zákonným požadavkům, které jsou na obsahové a formální náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku občanským soudním řádem kladeny. Stěžovatel je dále přesvědčen, že jeho výrok obstojí z hlediska kritérií, které pro řešení kolize mezi svobodou projevu a základním právem na ochranu osobnosti vymezil Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14.  Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud původně rozhodl o zamítnutí žaloby, přičemž dovolací soud jeho rozsudek zrušil z důvodu nedostatečného odůvodnění. V dalším řízení však vrchní soud nejenže rozhodoval v jiném složení, což nebylo v napadených rozhodnutích nijak objasněno, ale současně vydal překvapivé rozhodnutí, když najednou rozsudek městského soudu potvrdil. Stěžovatel v této skutečnosti spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.06.2018 09:00 do: 27.06.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 36/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti postupu prezidenta republiky a proti jeho sdělení ze dne 12. září 2017 č. j. KPR 4802/2017 a proti postupu Okresního soudu Praha – západ a jím vydané výzvě k nastoupení trestu ze dne 5. října 2017 sp. zn. 1 T 344/2009
Stručná charakteristika:  Porušení podmínek amnestie
Označení navrhovatelů:  T. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Na trestní věc stěžovatele vedenou u Okresního soudu Praha – západ se na základě rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013 vztahovala amnestie pod podmínkou, že se amnestovaný „nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení“ (čl. III odst. 1 amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky). 12. září 2017 prezident republiky sdělením konstatoval, že stěžovatel porušil podmínku uvedenou v čl. III. odst. 1 amnestijního rozhodnutí, s tím, že toto sdělení vydává pro potřebu příslušného soudu k přijetí dalších opatření. Následně okresní soud zaslal stěžovateli 5. října 2017 výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody.

Stěžovatel ve své stížnosti předně namítá, že Ústava a ani jiný právní předpis nesvěřují prezidentu republiky pravomoc vydávat rozhodnutí o tom, že osoba, o které soud dříve rozhodl, že se na ni amnestie vztahuje, porušila podmínku, na niž byla amnestie vázána. I kdyby tomu tak bylo, tak se stěžovatel domnívá, že pokud Ústava podmiňuje platnost amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky spolupodpisem předsedy vlády nebo jiného jím pověřeného člena vlády, tak by i rozhodnutí o porušení podmínky amnestie mělo být takto kontrasignováno, jinak nenabývá platnosti. Stěžovatel dále uvádí, že neupravuje-li trestní řád, který orgán rozhoduje o porušení amnestijních podmínek, měl by se uplatnit postup per analogiam legis. Podle názoru stěžovatele měl o porušení podmínek amnestie rozhodovat soud. Stěžovatel se domáhá zrušení sdělení prezidenta republiky a výzvy k nastoupení trestu, vydané Okresním soudem Praha – západ, jakož i konstatování, že postupem prezidenta republiky a Okresního soudu Praha – západ došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, práva na zákonného soudce, práva na veřejné projednání věci a práva na obhajobu garantovaných v čl. 38 a čl. 40 odst. 3 Listiny a práva nebýt zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem dle čl. 8 odst. 2 Listiny.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.06.2018 10:00 do: 27.06.2018 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 35/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na zrušení ustanovení čl. IV bodů 1 až 7, 9, 10, 12, 14, 15, 18, 20 a 21 a čl. V zákona č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
Stručná charakteristika:  zákonná ustanovení rušící způsob uspokojení restitučního nároku vydáním náhradního pozemku (tzv. restituční tečka)
Označení navrhovatelů:  Senátoři Parlamentu ČR
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podala skupina 18 senátorů, za kterou jedná senátor PhDr. Tomáš Grulich.

Předmětná novela v části druhé ruší některá ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě), jež umožňují, aby k uspokojení restitučních nároků oprávněných osob podle zákona o půdě mohlo dojít převodem jiného pozemku ve vlastnictví státu, a za tímto účelem upravují postup Státního pozemkového úřadu (SPÚ). Zrušením těchto ustanovení, k němuž má dojít s účinností od 1. 7. 2018, by mělo mít za následek, že restituční nároky oprávněných osob budou moci být v případě, nedojde-li k vydání původního pozemku, uspokojovány výhradně formou peněžité náhrady. V případě, že oprávněná osoba nepožádá SPÚ o peněžitou náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě ve lhůtě deseti let ode dne nabytí účinnosti této novely zákona, nárok na tuto peněžitou náhradu zanikne prvním dnem následujícím po uplynutí této lhůty, tj. dnem 2. 7. 2028. 

Za dané situace napadená část zákona č. 185/2016 Sb. podle navrhovatelky zakládá nerovnost mezi skupinou oprávněných osob, jejichž nárok již byl pozemkovou náhradou uspokojen (resp. se do 30. 6. 2018 podaří uspokojit), a skupinou cca 45 tisíc osob, jejichž nárok se naturálně uspokojit nepodaří, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že finanční náhrada poskytovaná podle § 16 odst. 1 zákona o půdě je zcela nedostatečná. Svévolnost zákonodárce spatřuje navrhovatelka rovněž ve způsobu stanovení lhůty pro ukončení možnosti uspokojení restitučních nároků formou náhradních pozemků, a to jak ve vztahu k oprávněným osobám, které svoje restituční nároky uplatňují v rámci probíhajících cca 2 000 soudních řízení, tak i ve vztahu k osobám, jež požádaly podle § 9 zákona o půdě o vydání původního pozemku v roce 1991, ale dosud o jejich žádostech nebylo rozhodnuto. Zákonodárce se totiž při stanovení data účinnosti zrušení § 11a zákona o půdě vůbec nezabýval otázkou, jaký bude k tomuto dni stav předmětných nároků oprávněných osob. Napadená novela přitom neobsahuje žádná přechodná ustanovení ve vztahu k oprávněným osobám v různých právních postaveních.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.06.2018 12:00 do: 27.06.2018 12:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1265/16
Jednací místnost:  Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Co 42/2016-1030, 23 Co 44/2016, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. října 2015 č. j. 4 P 340/2001-857 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. prosince 2015 č. j. 4 P 340/2001-952, 4 P a Nc 724/2015
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  K.Z., I.H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka I. H. (dále jen „matka“) a vedlejší účastník K. Z. jsou rodiči stěžovatelky K. Z. (dále jen „dcera“), jíž bylo v době vydání rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, která jsou napadena ústavní stížností, 15 let. Usnesením okresního soudu v Ústí nad Orlicí bylo na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí nařízeno předběžné opatření, spočívající v umístění dcery do dětského diagnostického ústavu. Návazně zahájil okresní soud usnesením z května 2014 řízení ve věci péče o dceru. Okresní soud dalšími usneseními opakovaně prodlužoval předběžné opatření vždy o jeden měsíc. V dubnu 2015 se konalo první jednání u okresního soudu ve věci samé. Okresní soud předběžné opatření dále prodlužoval. V červnu 2015 podal orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh na vydání předběžného opatření, kterým se dcera přemísťuje do výchovného ústavu, a to z důvodu ukončení povinné školní docházky. Okresní soud usnesením z července 2015 změnil předběžné opatření tak, že se dcera umísťuje do péče tohoto výchovného ústavu. Okresní soud předběžné opatření opětovně dále prodlužoval. V říjnu 2015 matka navrhla zrušení předběžného opatření, in eventum přemístění dcery do dětského domova. Okresní soud usnesením, které je napadeno ústavní stížností, zamítl návrh na zrušení předběžného opatření i návrh na přemístění dcery. K odvolání matky Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V říjnu 2015 se konalo druhé jednání okresního soudu ve věci samé. Okresní soud usnesením znovu prodloužil předběžné opatření. Koncem října se u okresního soudu konalo třetí jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek, dle kterého se nařizuje ústavní výchova dcery, již okresní soud umístil do výchovného ústavu, a proti němuž matka podala odvolání. Usnesením z listopadu 2015 okresní soud znovu prodloužil předběžné opatření. K dalšímu prodloužení přistoupil usnesením ze dne 17. 12. 2015, které je také napadeno ústavní stížností a jež bylo k odvolání matky potvrzeno II. výrokem usnesení krajského soudu ze dne 9. 2. 2016 (i proti tomuto usnesení směřuje ústavní stížnost). Okresní soud prodloužil dále předběžné opatření usneseními ze dne 25. 1. 2016 a ze dne 17. 2. 2016. Dne 1. 3. 2016 se konalo první jednání u krajského soudu o odvolání matky ve věci samé. Okresní soud prodloužil předběžné opatření usnesením ze dne 22. 3. 2016. Dne 29. 3. 2016 se konalo druhé jednání u krajského soudu ve věci samé, na kterém byl vyhlášen rozsudek, jímž krajský soud změnil prvostupňový rozsudek tak, že se ústavní výchova dcery nařizuje do 30. 6. 2016, přičemž po skončení ústavní výchovy se dcera svěřuje do péče matky a nad její další výchovou se stanoví dohled.

Svou argumentaci stěžovatelky rozdělují do několika okruhů. Nejprve zpochybňují legalitu umístění dcery do výchovného ústavu, poté se věnují legitimitě a proporcionalitě oddělení dcery od rodičů a splnění požadavku vhodnosti umístění dcery do ústavu uzavřeného typu a následně požadují také náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelky se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicíc, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich práva a svobody zakotvené v čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 12, čl. 16, čl. 18 odst. 1 a 2, čl. 20 a čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte a čl. 10 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.06.2018 10:30 do: 28.06.2018 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 186/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 11. 2016, č. j. 8 Nc 4793/2005-175 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 9 ze dne 31. 5. 2016, č. j.098 EX 01697/05-269
Stručná charakteristika:  Ústavní a zákonné požadavky na odůvodnění soudního rozhodnutí
Označení navrhovatelů:  P. O., zast. advokátkou JUDr. Markétou Krejčovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud ve Znojmě nařídil exekuci na majetek stěžovatelky (jako povinné) k vymožení pohledávky ve výši 9.500,- Kč pro Československou obchodní banku, a. s. („oprávněná“) podle vykonatelného trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi z října 1999 a pověřil výkonem exekuce soudního exekutora. Exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce z března 2014 rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit náklady exekuce ve výši 161.340,77,- Kč. Okresní soud následní příkaz zrušil a věc vrátil exekutorovi k dalšímu řízení. Následně vydal exekutor druhý příkaz k úhradě nákladů exekuce z prosince 2014, ve kterém rozhodl o tom, že stěžovatelka je povinna uhradit náklady exekuce ve výši 17.529,- Kč. I tento druhý příkaz exekutora byl okresním soudem zrušen a věc vrácena k exekutorovi k dalšímu řízení, a to druhým usnesením z dubna 2015. Následným, ústavní stížností napadeným, příkazem rozhodl exekutor o tom, že stěžovatelka je povinna uhradit náklady exekuce ve výši 183.120,42,- Kč. Napadený příkaz byl poté přezkoumán ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu, kterým byl napadený příkaz potvrzen v části výroku o výši odměny exekutora z vymoženého plnění mimo dražbu a v části výroku o výši odměny exekutora z dražby, zatímco změněn byl v části výroku o celkových nákladech exekutora (mimo dražbu i v souvislosti s jejím provedením), a to tak, že se tyto náklady určují částkou v celkové výši 49.008,49,- Kč.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že okresní soud se napadeným usnesením, kterým přiznal exekutorovi odměnu z dražby, dostal do rozporu se svým dřívějším prvním usnesením, ve kterém naopak dospěl k závěru, že exekutor neměl předmětné nemovitosti dražit a na odměnu z prodeje nemovitostí stěžovatelky proto nemá exekutor nárok. Stěžovatelka dále namítá, že se okresní soud v napadeném usnesení nezabýval ani jejími dalšími námitkami proti výši nákladů exekuce stanovené napadeným příkazem. Zejména náklady na inzerci jsou podle stěžovatelky nepřiměřené, když bylo inzerováno v odborném ekonomickém měsíčníku Konkurs a vyrovnání, nikoliv v inzertních realitních novinách. V této části napadeného usnesení se okresní soud rovněž dostal do rozporu se svým dřívějším prvním usnesením. Uvedeným postupem se okresní soud podle stěžovatelky dopustil porušení zákazu libovůle a jejího práva na spravedlivý proces. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby jí bylo přiznáno právo na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.