IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 24.06.2019 14:30 do: 24.06.2019 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2503/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 2/2018-22 ze dne 22. 5. 2018
Stručná charakteristika:  Právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  M. M.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 14. 10. 2015 uznal stěžovatelku vinnou z přestupku podle zákona o provozu na pozemních komunikacích a uložil jí pokutu 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelka se poté nechala zastupovat advokátem, který podal proti tomuto rozhodnutí dne 30. 10. 2015 odvolání. Ministerstvo dopravy následně rozhodnutím ze dne 12. 4. 2016 zrušilo rozhodnutí magistrátu a řízení zastavilo, neboť se přestupek nepodařilo projednat ve lhůtě 1 roku dle § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Nyní se stěžovatelka v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 marně domáhá po státu částky 4 700 Kč s příslušenstvím, představující náklady na zastoupení advokátem v přestupkovém řízení. V žalobě stěžovatelka odkázala na nález sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 a argumentovala, že podle něj „náklady řízení v podobě odměny zástupce lze přiznat i za jeho zastupování v přestupkovém řízení, pokud došlo k zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty“. Obvodní soud její žalobu zamítl. Podle obvodního soudu sice došlo při projednávání přestupku k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení. Soud ovšem zároveň konstatoval, že se stěžovatelka přestupku dopustila a hlavní příčinou vzniku škody je právě to, že stěžovatelka spáchala přestupek, a nikoliv nesprávný úřední postup správních orgánů. Domáhání se náhrady škody představuje podle obvodního soudu zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku obvodního soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, dále byla podle stěžovatelky porušena presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.06.2019 14:00 do: 25.06.2019 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl ÚS 25/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  Návrh Krajského soudu v Praze na prohlášení neústavnosti § 10 odst. 4 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 12. 2015
Stručná charakteristika:  souhlas vlastníka komunikace s připojením
Označení navrhovatelů:  Krajský soud v Praze
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Krajský soud v Praze podal návrh na prohlášení neústavnosti § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném do 30. 12. 2015 v souvislosti s řízením, které je u něj vedeno. Konkrétně jde o řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jíž se žalobkyně MORAVAN DEVELOP s. r. o. domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, jímž bylo v části doplněno, v části potvrzeno rozhodnutí silničního správního úřadu o zamítnutí žádosti žalobkyně o připojení pozemků na místní komunikaci. Důvodem pro zamítnutí byl nesouhlas vlastníka pozemní komunikace, obce Ondřejov, který byl pro připojení nezbytný dle § 10 odst. 4 písm. b) zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném do 30. 12. 2015. Podle žalobkyně byl postup obce zlovolný a poškodil ji v jejích právech. Navrhovatel při předběžném projednání věci dospěl k závěru, že předmětné ustanovení nelze ve věci žalobkyně vyložit způsobem souladným s ústavním pořádkem. Podle jeho názoru je tato úprava v rozporu s právem na soudní ochranu, právem na ochranu vlastnictví a rovností v právech.

Navrhovatel uvádí, že podle napadeného ustanovení byl silniční správní úřad povinen vyžádat předchozí souhlas vlastníka dotčené pozemní komunikace před vydáním povolení k připojení sousední nemovitosti k místní komunikaci. Ve správním soudnictví se přitom ustálil názor, že při nesouhlasu vlastníka místní komunikace není možné žádosti o připojení vyhovět. Souhlas či nesouhlas vlastníka přitom nejsou subsumovaným správním aktem, který by správní soud mohl přezkoumat podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního. Navrhovatel se s tímto výkladem ztotožnil, považuje však za problematické, že zákon nevymezuje žádné důvody, podle kterých by souhlas měl být udělován, a nevymezuje ani odpovídající postup. Taková úprava podle krajského soudu neplní žádný zřejmý účel a neumožňuje vlastníku sousední nemovitosti právní obranu proti šikaně ze strany vlastníka komunikace. Podstata problému pak dle navrhovatele leží nikoliv v absenci soudní kontroly, ale v samotné konstrukci zákona o pozemních komunikacích, který vyžaduje souhlas vlastníka pozemní komunikace. Další důvod protiústavnosti navrhovatel spatřuje v nepřiměřeném zásahu do ústavně zaručeného vlastnického práva vlastníka nemovitosti přilehlé k místní komunikaci spočívajícím v nemožnosti jejího připojení na komunikaci bez souhlasu obce.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.06.2019 09:30 do: 26.06.2019 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 810/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 50 To 523/2017 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. 36 PP 98/2017
Stručná charakteristika: rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
Označení navrhovatelů:  S. T.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel (ruský státní příslušník) podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 17 let, který mu byl uložen v březnu roku 2006 rozsudkem Krajského soudu v Plzni. Tato žádost byla usnesením Okresního soudu v Sokolově zamítnuta. Proti zamítavému usnesení Okresního soudu v Sokolově si podal stěžovatel stížnost, která byla následně Krajským soudem v Plzni rovněž zamítnuta. Soudy konstatovaly, že stěžovatel vykonal adekvátní část uloženého trestu, ve výkonu trestu se chová nadstandardně kladně, kdy byl opakovaně, kázeňsky odměněn (42x), kázeňsky trestán nebyl, a splnil tedy první dva předpoklady pro podmíněné propuštění. Třetí zákonnou podmínkou dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku pro možnost podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody pak je to, že se u odsouzeného může očekávat, že v budoucnu povede řádný život. V projednávané věci je odsouzený státním příslušníkem Ruské federace, kterému byl vedle trestu odnětí svobody uložen pravomocně trest vyhoštění na dobu neurčitou. Za předpokladu, že by se odsouzený po podmíněném propuštění podrobil výkonu trestu vyhoštění, což lze ostatně důvodně očekávat (ostatně sám tak deklaruje), a vycestoval by do svého domovského státu, nebylo by možno účinným způsobem sledovat jeho chování ve zkušební době podmíněného popuštění. U cizích státních příslušníků, u nichž je předpoklad, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody opustí území České republiky, lze účinnou kontrolu způsobu jejich chovám na svobodě zajistit jen v případě možnosti aplikace mezinárodní smlouvy, jež upravuje právě takovou kontrolu prostřednictvím orgánů jejich domovských států. Česká republika však s Ruskou federací žádnou takovou smlouvu uzavřenu nemá.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu. Mj. namítá, že nemůže ovlivnit to, zda Ruská federace uzavře s Českou republikou bilaterální či multilaterální smlouvu o možnosti sledování odsouzených po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.06.2019 10:00 do: 26.06.2019 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1534/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 499/2016-83 ze dne 21. 2. 2018
Stručná charakteristika:  Náhrada škody způsobená státem
Označení navrhovatelů:  Město Blansko
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Podle města Blanska (stěžovatele) pochybilo Ministerstvo vnitra při vydávání rozhodnutí o rozdělení obce podle § 11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí o rozdělení města Blanska k 1. 1. 2000 tak, že ze Spešova, části města Blanska, vznikne samostatná obec Spešov, totiž nestanovilo obci Spešov dostatečně určitým způsobem povinnost zaplatit městu Blansku 804 316,50 Kč jako podíl na úvěrech a úrocích města Blanska. Vzhledem k tomu město Blansko nemůže vymáhat zaplacení této částky na obci Spešov, a proto se domáhalo, aby mu tuto částku s příslušenstvím zaplatil stát jako náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že městu Blansku nevznikl nárok na náhradu této škody, protože rozhodnutí Ministerstva vnitra o rozdělení obce nebylo zrušeno, a není tak splněna podmínka dle § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu. Podle města Blanska byl napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu porušen čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, konkrétně město Blansko namítá, že došlo k porušení základních principů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, základního práva vlastnit majetek a práva na ochranu legitimního očekávání podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.06.2019 10:30 do: 26.06.2019 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1095/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 6. 2015, č. j. 12 C 62/2008-512, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 30 Co 480/2015-589, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, č. j. 23 Cdo 2539/2016-661
Stručná charakteristika:  Vznik vlastnického práva a bezdůvodné obohacení
Označení navrhovatelů:  Mannheimer Versicherung AG, zast. advokátem JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V roce 2006 vstoupily dvě německé společnosti do závazkového vztahu spočívajícího v zajištění přepravy měděných slitků z Nizozemí do Polska. Část těchto slitků však byla svěřena k přepravě osobám, které se zásilky zmocnily s úmyslem prodat ji třetím osobám. Tímto způsobem měly být slitky za úplatu poskytnuty obchodní společnosti ANBREMETALL a. s. (vedlejší účastnice), která je následně prodala třetím osobám. Obchodní společnost, která původně slitky poskytla k přepravě, byla pojištěna pro případ ztráty zboží. Pojistné plnění ve výši 292.495,40 eur bylo společnosti poskytnuto, zároveň pojišťovně vznikl v této výši regresní nárok ve vztahu ke společnosti, která měla přepravu zajistit. Tato společnost byla pojištěna pro odpovědnost za škodu zasílatele u stěžovatelky, která za ni pojišťovně požadovanou částku uhradila. V této částce na ni také přešel regresní nárok. Stěžovatelka tak vyzvala a následně zažalovala vedlejší účastnici na vydání předmětných slitků, případně, pokud je již vedlejší účastnice zpracovala, k zaplacení peněžité náhrady ve výši 148.654,02 eur.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí tedy byla vydána v občanském soudním řízení sporném před obecnými soudy, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalobkyně a vedlejší účastnice jako žalovaná. O tomto sporu opakovaně rozhodovaly Okresní soud v Příbrami, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud, neboť na podkladě řádných i mimořádných opravných prostředků byla několikráte předchozí rozhodnutí zrušena. Posledními rozhodnutími ve věci samé jsou napadené rozsudky. Okresní soud žalobu v plném rozsahu (tj. co do povinnosti zaplatit částku 148.654,02 eur s příslušenstvím i co do povinnosti vydat předmětné slitky) zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku okresního soudu odvolání, na jehož podkladě odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 44.596,20 eur s příslušenstvím; ve zbytku tento rozsudek potvrdil. Stěžovatelka i vedlejší účastnice podaly proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že potvrdil rozhodnutí okresního soudu soudu.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka namítá proti napadeným rozhodnutím obecně nedodržení ústavněprávních požadavků na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů se podle ní nevypořádávají se všemi jejími tvrzeními, zejména ne s prostou úvahou, proč by si vedlejší účastnice měla ponechat výtěžek za prodej ukradené věci, když tuto věc samotnou byla povinna vydat právnímu předchůdci stěžovatelky, neboť vedlejší účastnice se nikdy vlastníkem předmětných slitků nestala. Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že spoluodpovědnost společnosti, která měla zajistit přepravu slitků, posuzoval podle českého, nikoliv podle německého práva, jak měl správně učinit, aniž se vůbec zabýval kolizní problematikou, nač stěžovatelka výslovně upozorňovala již ve svém dovolání, ale Nejvyšší soud toto nijak ve svém rozhodnutí nezohlednil. Stejně tak posuzoval Nejvyšší soud podle českého práva bez bližšího odůvodnění samotný vznik škody na území Spolkové republiky Německo.