IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2020 08:00 do: 23.06.2020 08:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 481/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 32 Cdo 2258/2018-132
Stručná charakteristika:  právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů:  SAFINA SLOVAKIA spol. s r. o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 142 707 eur s příslušenstvím (pojistné plnění). Stěžovatelce pak uložil, aby zaplatila vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 120 383 Kč. Dospěl k závěru, že stěžovatelce nevznikl nárok na pojistné plnění v dané výši, protože příčinou vzniku škody nebyla ztráta zásilek (stříbrného granulátu) v důsledku nahodilé události v průběhu jejich přepravy, na kterou se vztahovalo pojištění zásilek během přepravy, jež bylo mezi účastnicemi řízení sjednáno, ale v důsledku podvodného vylákání zboží od stěžovatelky a jeho nezaplacením, tedy skutečnostmi, které nastaly mimo dobu přepravy zboží. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 61 688 Kč. I on dospěl k závěru, že nedošlo ke „ztrátě“ či „pohřešování“ zásilky v důsledku nahodilé události, nýbrž předem připraveného a uskutečněného jednání, kdy neznámé osoby si u stěžovatelky objednaly dvě zásilky stříbrného granulátu na určené místo a tam je také převzaly, avšak zboží nezaplatily, k čemuž dodal, že nelze na vedlejší účastnici přenášet odpovědnost za to, že stěžovatelka se vlastní neopatrností stala obětí podvodu. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. K tomu uvedl, že mu stěžovatelka předložila otázku, která podle jejího názoru dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, ovšem na této otázce rozhodnutí městského soudu nespočívá, a k tomu dodal, že stěžovatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu kritizuje napadené rozhodnutí městského soudu především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tímto způsobem nelze proti nesprávnosti právních závěrů brojit (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Stěžovatelka mj. namítá, že dovolání bylo přípustné, neboť rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to, zda ztráta zásilky v důsledku porušení povinností přepravce při přepravě zboží, spočívající v předání dopravované zásilky osobě odlišné od jejího adresáta na místě odlišném od místa uvedeného v mezinárodním nákladním listu pro předání zboží, je nahodilou událostí krytou pojištěním (pojistnou událostí). Postup Nejvyššího soudu, který její dovolání pro nepřípustnost odmítl, aniž by ovšem byl tento důvod naplněn, stěžovatelka považuje za „odepření spravedlnosti“.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2020 08:30 do: 23.06.2020 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 410/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 2850/2019-143
Stručná charakteristika:  právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů:  L. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči bylo stěžovatelce (jako žalované) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 96 800 Kč s příslušenstvím, jako provizi ze Smlouvy o zprostředkování koupě nemovitosti a poskytování služeb, uzavřené mezi účastnicemi dne 8. 10. 2015, a dále náklady řízení ve výši 57 902 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 16 693 Kč. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením předsedy senátu podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu. V dovolání stěžovatelka uvedla, že odvolací soud řešil několik otázek hmotného práva a tyto řešil nesprávně, přičemž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, „resp.“ nesprávně řešil otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené. Konkrétní pochybení mělo vzniknout při řešení otázky významu předchozího uzavření zprostředkovatelské smlouvy s vlastníky nemovitosti na zprostředkovatelskou smlouvu (a nároky z ní vyplývající) na stejnou činnost uzavřenou později s vyhledanými zájemci o nemovitost, dále pak při řešení otázky aplikace zásad ochrany spotřebitele na formulářovou zprostředkovatelskou smlouvu, jakož i otázky vlivu zániku možnosti realizace části služeb či vynaložení nákladů zahrnutých do provize za zprostředkování na výši této provize; k těmto otázkám následně stěžovatelka předestřela svou argumentaci, přičemž u první otázky poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 25 Co 387/2010-107, v případě druhé otázky zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, a jde-li o třetí otázku, stěžovatelka uvedla, že jí není známo, že by ji dovolací soud řešil. Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že stěžovatelka – posuzováno podle celého obsahu dovolání – nevymezila předpoklady jeho přípustnosti taxativně uvedené v § 237 o. s. ř., když dala na výběr, aby jí vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (aniž by označila, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil), nebo aby je posoudil jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, a dodal, že není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání a nahrazoval tak plnění procesních povinností dovolatele.

Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nemá oporu v tom, co uvádí ve skutečném obsahu dovolání, a je tak zjevným projevem přehnaného formalismu. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18  pak uvádí, že v dovolání jsou před následnou specifikací tří právních otázek výslovně zmíněny dvě „alternativy“ přípustnosti dovolání, a to „odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a „nesprávné řešení otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené“, přičemž jedna či druhá alternativa pak vyplývala přímo z argumentace k jednotlivým otázkám, či tuto bylo možné z ní jednoznačně dovodit.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2020 12:45 do: 23.06.2020 13:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 4141/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. října 2018 č. j. 6 Afs 47/2018-60
Stručná charakteristika:  právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  L. P.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti 

Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (správce daně) vydal rozhodnutí, kterými byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty za měsíce květen a dále srpen až prosinec 2011 v celkové výši 577 600 Kč a k tomu mu byla stanovena povinnost uhradit příslušné penále. Vedlejší účastník (dále též „Odvolací finanční ředitelství“) odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil výše uvedená rozhodnutí správce daně. O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

Stěžovatel zejména namítá, že Nejvyšší správní soud aproboval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, jakož i nepřezkoumatelnost jemu předcházejícího rozhodnutí vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník podle stěžovatele již v řízení před krajským soudem zcela zásadním způsobem nedostál své povinnosti podle § 74 odst. 1 soudního řádu správního. Jím předložené daňové spisy nebyly kompletní, kdy stěžovatel Nejvyšší správní soud zejména upozorňoval na správcem daně zaviněnou špatnou kvalitu stěžejního důkazního prostředku svědčícího ve prospěch stěžovatele. Podle stěžovatele mu Nejvyšší správní soud odňal právo na řádný soudní přezkum.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2020 13:30 do: 23.06.2020 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 4/20
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  návrh na zrušení § 112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 15/19 vyhlášeného pod č. 54/2020 Sb.
Stručná charakteristika:  zrušení právního předpisu
Označení navrhovatelů:  Krajský soud v Praze
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění účinném do 25. 2. 2020 stanovilo, že „Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“

Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3d7zvCj )  bylo rozhodnuto tak, že § 112 odst. 2 věty první zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Proto s účinností od 26. 2. 2020 napadené ustanovení zní: „Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Ústavní soud v předmětném zrušujícím nálezu vyslovil právní názor, že obrat „lhůta podle věty první“, jak je použit v napadeném ustanovení, je i po zásahu Ústavního soudu třeba chápat v původním významu, který mu určil zákonodárce, tj. že jde o lhůty pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůty pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt.

Krajský soud v Praze podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s jím vedeným  řízením o správní žalobě. Žalobce byl správními orgány shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni 31. 3. 2015, tj. ke dni spáchání správního deliktu.

Krajský soud namítá, že pokud by v této věci mohl použít novější právní úpravu – tedy zákon o odpovědnosti za přestupky – správní delikt by byl již promlčen. Tato právní úprava je tak pro žalobce jednoznačně příznivější než historická právní úprava stanovená zákonem o silničním provozu. Napadené ustanovení (i po nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19) však výslovně ukládá použít pro pachatele méně příznivou promlčecí dobu, což krajský soud shledává v rozporu se zásadou, plynoucí z čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny základních práv a svobod.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2020 14:00 do: 23.06.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2707/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018 č. j. 28 Cdo 5762/2017-466, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2017 č. j. 7 Co 87/2017-390 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2016 č. j. 34 C 422/2015-301, a s ní spojeném návrhu na zrušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)
Stručná charakteristika:  právo na ochranu vlastnictví, právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů:  Rybářství Třeboň Hld. a.s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

 Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov [v tomto řízení vedlejší účastnice 1)] se v řízení před obecnými soudy žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen zákon o majetkovém vyrovnání) domáhala určení vlastnického práva státu k šesti rybníkům. Žalobkyně tvrdila, že předmětné rybníky, jako původní majetek církví, přešly při privatizaci státního podniku Státní rybářství Třeboň na právní předchůdkyni stěžovatelky v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012. Podle tohoto tzv. blokačního ustanovení nebyl předmětem tohoto zákona majetek, který na stát přešel po 25. 2. 1948 z vlastnictví církví, řádu a kongregací a náboženských společností. Obrana stěžovatelky a České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových [v tomto řízení vedlejší účastnice 2)] spočívala zejména v tvrzení, že nemovitosti přešly na stát před rozhodným obdobím podle § 1 zákona o majetkovém vyrovnání, vymezeným od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a blokačnímu ustanovení nepodléhají. Podle stěžovatelky nebylo z pozemkových knih zřejmé, zda dotčené nemovitosti nepřešly na stát již při první pozemkové reformě nebo před rokem 1948 postupem podle dekretů presidenta republiky. I kdyby tento názor nebyl správný, nabyla stěžovatelka podle svého přesvědčení vlastnické právo k nemovitostem vydržením. Obecné soudy žalobě vedlejší účastnice 1) vyhověly a určily jako vlastníka rybníků vedlejší účastnici 2), tedy stát. K přechodu nemovitostí podle názoru soudů nemohlo dojít přede dnem 25. 2. 1948. Nemovitosti podléhaly blokačnímu ustanovení a jejich přechod na stát byl podle konstantní judikatury absolutně neplatný. K vydržení nemovitostí pak dojít nemohlo, a to pro absenci dobré víry stěžovatelky v oprávněnou držbu nemovitostí. Kvůli obsahu privatizačního projektu a nutnosti objektivního hodnocení dobré víry stěžovatelky, personálně propojené s vedením privatizovaného podniku i Fondu národního majetku, měla mít stěžovatelka podle okresního soudu natolik silné indicie, že předmětem privatizace byl bývalý majetek církví podléhající blokačnímu ustanovení, že nemohla být dobrověrnou držitelkou privatizovaného majetku, a vlastnické právo k němu tak nemohla vydržet.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že otázka dobré víry nebyla v napadených rozhodnutích posuzována z pohledu tehdejší praxe obdobných privatizací rozsáhlého majetku, do nichž bylo zapojeno mnoho osob s různými úkoly. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje časové určení přechodu či převodu nemovitostí na stát a domnívá se, že jsou v této věci přítomny okolnosti mimořádné povahy k „prolomení“ blokačního ustanovení.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2020 14:00 do: 23.06.2020 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1379/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 358/2018-124 ze dne 3. 1. 2019
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces - omezení dispozičních práv dlužníka po pravomocném rozhodnutí insolvenčního soudu o povolení řešení úpadku reorganizací
Označení navrhovatelů:  A Vest, a.s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 domáhá po obchodní společnosti TISOVERA, s.r.o. (vedlejší účastnici řízení) zaplacení částky 32 740 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 8. 7. 2017 mezi stěžovatelkou a A. O., který je členem představenstva stěžovatelky. Následně stěžovatelka převedla svůj podnik smlouvou o prodeji podniku ze dne 20. 3. 2013 včetně závazku ze smlouvy o půjčce na vedlejší účastnici. A. O. posléze postoupil svou pohledávku na stěžovatelku. Dne 11. 10. 2018 podala stěžovatelka obvodnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, jímž by soud uložil vedlejší účastnici povinnost zdržet se zcizení blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Bubeneč, obec Praha, a jejich jakéhokoli zatížení věcným právem ve prospěch třetí osoby, a to až do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě. Obvodní soud pro Prahu 5 tomuto návrhu zcela vyhověl. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze usnesením změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření v celém rozsahu zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud pochybil, pokud její návrh na nařízení předběžného opatření zamítl proto, že byla stěžovatelka v úpadku, nebyla oprávněna k plné dispozici s majetkem spadajícím do majetkové podstaty, tedy ani s majetkem v podobě vymáhané pohledávky, pro jejíž zajištění se domáhala vydání předmětného předběžného opatření. Stěžovatelka poukázala na to, že ke dni podání návrhu na nařízení předběžného opatření již ve skutečnosti bylo pravomocně rozhodnuto o povolení reorganizace, což jasně vyplývalo z insolvenčního rejstříku. Stěžovatelka v té souvislosti uvedla, že podle § 330 odst. 1 insolvenčního zákona se právní mocí usnesení o povolení reorganizace ruší omezení dispozičních oprávnění. Insolvenční soud jí přitom žádná omezení ohledně dispozičních oprávnění neuložil. Jediným omezením tak dle jejího názoru zůstává zákonné omezení uvedené v § 330 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy že právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam, činí dlužník s dispozičními oprávněními jen se souhlasem věřitelského výboru.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.06.2020 14:30 do: 23.06.2020 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 904/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, č. j. 25 Co 88/2019-758
Stručná charakteristika:  využití řádných opravných prostředků
Označení navrhovatelů:  J. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po vedlejším účastníkovi (Ministerstvo spravedlnosti ČR) náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí. Žaloba byla u obvodního soudu evidovaná pod sp. zn. 15 C 60/2013, přičemž následně byla část nároku vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 15 C 215/2016. V řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 60/2013 bylo v meritu věci rozhodnuto výrokem III. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1.995 Kč. Odvolací soud následně zrušil výrok IV., týkající se náhrady nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně. V řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2016 bylo rovněž rozhodnuto v meritu věci a výrokem III. bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 155.029,39 Kč. Odvolací soud výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. V době, kdy bylo v obou věcech již meritorně rozhodnuto, vydal Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadené usnesení, jímž došlo ke spojení shora uvedených řízení, a to pouze pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o nichž rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně obvodní soud poučil účastníky řízení tak, že "Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení opisu jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená tímto rozhodnutím, může se oprávněný obrátit na obecný soud povinného s návrhem na soudní výkon rozhodnutí.". Stěžovatel si v souladu s tímto poučením podal odvolání k Městskému soudu v Praze, který v ústavní stížností napadeném usnesení dospěl k závěru, že poučení, jež se účastníkům řízení dostalo ze strany nalézacího soudu, je nesprávné, neboť proti usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, není dle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné. Jeho přípustnost přitom nemůže založit ani nesprávné poučení soudu prvního stupně. Z uvedeného důvodu odvolací soud odvolání v souladu s ustanovením § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Stěžovatel je toho názoru, že spojení věcí bylo v předmětném případě svévolné, neboť zákon tento postup neumožňuje a nepředpokládá. Stěžovatel dále namítá, že napadeným usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, přičemž proti nákladovému výroku je odvolání přípustné vždy. Uvedeným postupem městského soudu mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti.