II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.08.2015 15:00 do: 11.08.2015 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3717/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2014, č. j. 4 C 450/2003-639.
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  D. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení o zaplacení částky ve výši 219.767,43 Kč s příslušenstvím usnesením nepřipustil rozšíření žaloby - vzájemného návrhu žalovaného (stěžovatele) proti žalobci. Toto usnesení nebylo odůvodněno neboť jím nebylo rozhodnuto ve věci samé, povaha věci to připustila a z obsahu spisu bylo zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto (§ 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
Stěžovatel ve své stížnosti však namítá, že soud rozhodl o nepřipuštění rozšíření jeho vzájemného návrhu, aniž by toto svoje rozhodnutí jakkoliv odůvodnil, ačkoliv usnesení o nepřipuštění změny žaloby nespadá mezi výjimky taxativně uvedené v § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a dopustil se tak svévolného jednání. Dále poukazuje na to, že soudem bylo rozhodnuto po uplynutí více než 28 měsíců od jeho podání, přičemž však Obvodní soud pro Prahu 5 v mezidobí prováděl a provádí řadu úkonů, jako by rozšíření vzájemného návrhu připuštěno bylo.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jakož i právo na ochranu vlastnictví.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.08.2015 09:00  do: 12.08.2015 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1095/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. června 2014 č. j. 5 T 122/2013-133, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č. j. 61 To 346/2014-172, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 8 Tdo 38/2015-23
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu, právo být stíhán jen zákonným způsobem
Označení navrhovatelů:  L. R.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uznán vinným přečinem podvodu, kterého se měl dle zjištění soudu prvého stupně dopustil tím, že oslovil poškozeného s nabídkou směny finanční hotovosti ve výši 300 EUR za částku ve výši 8 400 Kč. Poškozenému měl však být předán svazek bankovek, kdy na vrchu byla jedna bankovka v nominální hodnotě 100 Kč, a pod touto bankovkou byla částka ve výši 8 000 BYR (běloruských rublů). Stěžovatel měl tímto úmyslně uvést poškozeného v omyl a způsobit mu tak škodu výši 7 740 Kč. Stěžovateli byl soudem uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, dále mu byl uložen peněžitý trest, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu dvou let a povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému.
Stěžovatel napadl citovaný rozsudek okresního soudu odvoláním. Městský soud v Praze zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu výkonu směnárenské činnosti na dobu dvou let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, s tím že stěžovatelovy námitky žádný z dovolacích důvodů nenaplňují.
Stěžovatel však trvá na tom, že se trestného jednání nedopustil a tvrdí, že skutková zjištění obecných soudů, jež dospěly k rozhodnutí o jeho vině přesto, že již v průběhu trestního řízení poukazoval na nepřesnosti a rozpory ve výpovědích svědků, označuje za nesprávná.

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.08.2015 09:00 do: 13.08.2015 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 236/13
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. října 2012 č. j. 11 C 150/2012-26
Stručná charakteristika:  Navyšování náhrad nákladů řízení v civilních sporech vzniklé tím, že nalézací soud nespojí ke společnému řízení věci shodné po skutkové a právní stránce; spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  V. F.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Společnost OL INVEST, spol. s r. o. (dále jen „žalobkyně“) podala návrh na vydání platebního rozkazu pro zaplacení částky 3 000,- Kč s příslušenstvím proti žalované 1) a proti žalovanému 2) tj. „stěžovateli“ v řízení před Ústavním soudem. Žalovaná částka byla uplatněna z titulu náhrady nájemného za užívání 1/10 nemovitosti žalovanými, jejíž je žalobkyně spoluvlastnicí ve výši id. 1/10. Okresní soud ve Zlíně vydal platební rozkaz, jímž uložil žalovaným žalobkyni zaplatit společně a nerozdílně částku 6 000,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení a náklady řízení. Na jednání, jež bylo ve věci nařízeno, se žádný z účastníků řízení nedostavil. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě žalobkyně vyhověl a uložil stěžovateli a žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně  žalovanou částku 3 000,- Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaným uložil uhradit žalobkyni i náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel napadá postup Okresního soudu ve Zlíně, kdy nespojil několik sporů, které jsou vedeny žalobkyní proti stěžovateli, ačkoli jiné spory ve skutkově obdobných věcech byly spojeny a jsou projednávány a rozhodovány v jednom řízení. Stěžovatel také namítá, že Okresní soud ve Zlíně nerozhoduje „v obdobných sporech se stejným výsledkem“, neboť v řízení vedeném proti stěžovateli a jeho matce o zaplacení 14 000,- Kč byla žaloba zamítnuta. Dále zpochybňuje výrok o nákladech řízení, neboť podle jeho názoru jsou spory vedené žalobkyní proti stěžovateli opakovaně vedeny „o bagatelní částky“, jde dle jeho názoru o tzv. formulářové žaloby, v nichž se mění jen výše žalovaného nároku a rozhodné období, za nějž je nárok uplatňován.

Stěžovatel je proto přesvědčen o tom, že postupem okresního soudu jsou protiústavně poškozována nejen jeho majetková práva, ale i právo na spravedlivý proces.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.08.2015 09:30 do: 13.08.2015 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2419/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 15 EXE 6775/2011-116
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces; exekuční soud nezaslal účastníkovi exekučního řízení námitky druhého účastníka, vznesené proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce
Označení navrhovatelů:  E.K. a J.K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Soudní exekutor přikázal povinnému hradit náklady exekuce v celkové výši 52 512 Kč, z toho náklady soudního exekutora ve výši 21 744 Kč, a náklady oprávněných ve výši 30 768 Kč. Proti tomuto podal povinný včasné námitky, kde namítal nesprávný postup soudního exekutora při výpočtu nákladů exekuce. Soudní exekutor námitkám nevyhověl a předložil je k rozhodnutí exekučnímu soudu. Exekuční soud příkaz soudního exekutora změnil tak, že náklady exekuce určil částkou 30 715,85 Kč; dále rozhodl, že stěžovatelé ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů exekuce od povinného, povinnost hradit náklady exekuce uložil oprávněným, a ve zbytku příkaz potvrdil. Povinnost k úhradě nákladů exekuce oprávněnými odůvodnil tím, že neposkytli povinnému součinnost ke splnění jeho povinnosti a konstatoval, že zastavení exekuce procesně zavinili oprávnění tím, že při podání návrhu na její nařízení nebo při jejím provádění nezachovali potřebnou míru pečlivosti a přistoupili bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti, resp. ve vymáhání bezdůvodně pokračovali.
Stěžovatelé však ve své ústavní stížnosti namítají, že jim v řízení o námitkách povinného soud ani soudní exekutor nezaslali námitky povinného proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce k vyjádření. Dále uvádí, že vytýkané nezachování potřebné míry pečlivosti se vztahuje k návrhu na nařízení exekuce pro pohledávku ve výši 145 830,60 Kč a tvrdí, že návrh na nařízení exekuce podali důvodně, neboť částka byla povinným uhrazena až po doručení návrhu na nařízení exekuce soudnímu exekutorovi. Exekuční soud prý také „zcela nedůvodně zvýšil náklady exekuce“.

Stěžovatelé se domáhají zrušení výše označeného rozhodnutí, neboť  se domnívají že jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.08.2015 09:00 do: 14.08.2015 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1891/13
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 30 Cdo 3456/2012-525, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 1 Co 328/2011-483
Stručná charakteristika: odůvodnění soudního rozhodnutí a právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  H. K., A. K., oba zast. JUDr. Michalem Mazlem,advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 938/37
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé (jakožto žalobci) se v řízení před obecnými soudy domáhali žalobou ochrany osobnosti. Stěžovatelé se konkrétně domáhali určení, že první (Město Kladno) i druhý a třetí žalovaný (Česká republika – Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí) se dopustili protiprávního zásahu do jejich osobnostních práv tím, že byli při uspokojování potřeby bydlení na základě své romské národnosti vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání, dále uložení povinnosti upustit od aplikování pravidel pro přidělování bytů pro jejich diskriminační povahu, uložení povinnosti prvnímu žalovanému nabídnout jim nájemní bydlení mimo předmětnou lokalitu Masokombinátu a mimo veškeré sociálně vyloučené lokality, uložení prvnímu žalovanému písemně se omluvit a uložení oběma žalovaným zaplatit stěžovatelům náhradu nemajetkové újmy a náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2011 bylo ve vztahu ke stěžovatelům rozhodnuto tak, že první žalovaný (Město Kladno) se dopustil protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatelů tím, že byli při uspokojování potřeby bydlení vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání (výrok VIII.), ve zbytku nároku na omluvu byla žaloba zamítnuta. Prvnímu žalovanému byla uložena povinnost písemně se omluvit stěžovatelům (výrok IX.), ve zbytku nároku na omluvu byla žaloba zamítnuta. Prvnímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům jako náhradu nemajetkové újmy celkem 40 000,- Kč (výrok X.). Ve zbytku nároku byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelům byla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok XI.). V ostatním (uložení povinnosti upustit od aplikování pravidel pro přidělování bytů, uložení povinnosti nabídnout stěžovatelům nájemní bydlení mimo sociálně vyloučené lokality, žaloba ve vztahu k žalovanému Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR) byla žaloba zamítnuta (výroky II., III., VI.). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012 byl v převážné většině výroků rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ke změně došlo pouze ve výroku, kterým byla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok XI.). Nejvyšší soud usnesením ze dovolání stěžovatelů odmítl.

Stěžovatelé mají za to, že soud prvního stupně rezignoval na právní zhodnocení a aplikaci institutu tzv. nepřímé diskriminace a tomu nesprávně uzpůsobil prováděné dokazování, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání skutečností, neúplně zjistil skutkový stav a selektivně přihlédl ke stěžovateli tvrzeným skutečnostem a jimi navrženým důkazům. Stěžovatelé se neztotožnili ani s rozhodnutím odvolacího soudu, který potvrdil v zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně, přičemž neshledal shodně s prvostupňovým soudem v pravidlech pro přidělování bytů byť i jen nepřímou diskriminaci. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.