Přehled jednání Ústavního soudu pro 36. kalendářní týden roku 2017

01.09.2017

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.09.2017 09:00 do: 05.09.2017 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1260/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 15/2017-68 ze dne 20. února 2017 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 11 Nt 201/2017-53 ze dne 20. ledna 2017.
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: R. M., zastoupený Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LLM., advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je občanem Ruské federace, který je od 17. listopadu 2004 držitelem mezinárodní ochrany ve formě azylu v Rakousku. V prosinci 2009 byl v Rusku odsouzen pro spáchání trestného činu nezákonného obratu silně účinkujících nebo jedovatých látek se záměrem jejich odbytu, v srpnu 2008 bylo po stěžovateli vyhlášeno mezinárodní pátrání. Ze strany Rakouska byla v červnu 2009 vyslovena nepřípustnost vydání stěžovatele. Dne 17. ledna 2017 byl stěžovatel kontrolován na území České republiky hlídkou cizinecké policie, oddělením pátracích agend Znojmo. Po zjištění, že byl na stěžovatele vydán mezinárodní zatykač, byl zadržen. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl stěžovatel na základě návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. ledna 2017 vzat do předběžné extradiční vazby. Krajský soud dospěl k závěru, že mezinárodní ochrana získaná azylem v Rakousku na stěžovatele na území České republiky nedopadá. Věc se nachází ve stádiu předběžného šetření ohledně přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace, kdy je stěžovatel reálně ohrožen vydáním do Ruské federace. Stěžovatel si je vědom toho, že na území Rakouska je chráněn uděleným azylem, takže nejjednodušším způsobem, jak zmařit probíhající vydávací řízení, je vycestování do Rakouska, kde by nad ním české justiční orgány ztratily jakoukoliv moc. Stěžovatel podal proti usnesení o předběžné vazbě stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Vazba stěžovatele trvala do dne 29. března 2017, kdy krajský soud rozhodl, že vydání stěžovatele do Ruska není přípustné a zároveň ho z předběžné vazby propustil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že již v době jeho lustrace policií a nejpozději v době vazebního zasedání u Krajského soudu v Brně bylo státním orgánům známo, že stěžovatel je držitelem mezinárodní ochrany v Rakousku, a že tedy nebude moci být s ohledem na princip non-refoulement, zakotvený v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, jeho vydání do Ruské federace realizovatelné. Má za to, že vzhledem ke společnému azylovému systému Evropské unie by se mělo na držitele mezinárodní ochrany v jiném členském státě hledět jako na držitele mezinárodní ochrany v České republice. I když již zásah do jeho osobní svobody netrvá, neboť byl z vazby propuštěn, rozhodnutí o jeho vzetí do vazby je dle jeho přesvědčení protiústavní a je nutné trvat na jeho zrušení.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.09.2017 09:15 do: 05.09.2017 09:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1811/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2017 č. j. 1 To 202/2017-30 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2017 č. j. 0 Nt 18012/2017-15
Stručná charakteristika:  vazební rozhodnutí
Označení navrhovatelů:  MUDr. P. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry, kterého se měl dopustit tím, že jako lékař (onkolog) si ponechal část léčiv, které objednal pro své pacienty. Tyto přebytky pak předával dalším spoluobviněným, kteří je prodávali. Tím měla být zdravotním pojišťovnám způsobena škoda ve výši 3 112 306 Kč. Stěžovatel byl zadržen a státní zastupitelství podalo návrh na uvalení vazby (koluzní a předstižné). Samosoudce Okresního soudu v Ostravě stěžovatele ze zadržení propustil, neboť nebyly naplněny vazební důvody. O několik měsíců později podalo státní zastupitelství návrh na uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Tentýž samosoudce návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že uvedené omezení není nezbytné k dosažení účelu trestního řízení. Proti tomuto usnesení nepodalo státní zastupitelství stížnost. O den později se stěžovatel dostavil k výslechu k policejnímu orgánu a následně byl zadržen. Tentýž den podalo státní zastupitelství okresnímu soudu návrh na vzetí stěžovatele do vazby. V něm se uvádí, že situace je od doby rozhodování soudu o zákazu vycestování „zásadně jiná“. Tomuto návrhu samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě vyhověla a vzala stěžovatele do tzv. útěkové vazby. Jako rozhodující důkazy, potvrzující hrozbu útěku nebo skrývání se, zařadil soud poznatek získaný policií od anonymní osoby o stěžovatelově plánovaném odletu do Karibiku. Proti rozhodnutí o vzetí do vazby podal stěžovatel obsáhlou stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl. Následně zaslal stěžovatel okresnímu státnímu zastupitelství žádost o nahrazení vazby slibem, které však nebylo vyhověno a byla postoupena okresnímu soudu (stejné samosoudkyni), který ho zamítl ústavní stížností napadeným usnesením, neboť při něm nezazněly žádné nové argumenty oproti předchozímu rozhodování. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl ústavní stížností napadeným usnesením.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v jeho případě nebyly naplněny zákonné podmínky vazby a nemohou tedy být ani naplněny podmínky pro její pokračování. Soudy založily odůvodnění vazby na výši hrozícího trestu a jeho záměru vycestovat v únoru roku 2017 do Kostariky a údajně se nevrátit. Již pouhá skutečnost, že dva dny předtím, než byl stěžovatel do vazby vzat, bylo rozhodnuto týmž okresním soudem o zamítnutí návrhu na uložení zákazu vycestovat, svědčí dle stěžovatele o ústavně neakceptovatelné svévoli. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení okresního soudu a krajského soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, především právo na soudní ochranu a osobní svobodu.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 05.09.2017 14:30 do: 05.09.2017 15:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3447/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. srpna 2016 č. j. 9 C 97/2014-14
Stručná charakteristika: regulační poplatky ve zdravotnictví
Označení navrhovatelů: Psychiatrická nemocnice Horní Beřkovice, zast. advokátkou JUDr. Olgou Knoblochovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelka podala žalobu proti žalovanému pro zaplacení 1 280 Kč s příslušenstvím z titulu vyúčtování regulačních poplatků za poskytnutou zdravotní péči za období od 1. ledna 2011 do 31. ledna 2011 a za období od 1. února 2011 do 3. února 2011. Okresní soud v Chomutově podanou žalobu zamítl rozsudkem, napadeným ústavní stížností. 

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ve věci rozhodující soud nepostupoval podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. června 2013 sp. zn. Pl. ÚS 36/11, na který v napadeném rozsudku odkazuje a spokojil se s mechanickou aplikací výroku tohoto nálezu. Z judikatury Ústavního soudu k otázce regulačních poplatků však dle stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že pokud vznikl poskytovateli zdravotní péče nárok na regulační poplatek ve výši 60 Kč za den poskytování péče, pak nárok na zaplacení a případné vymožení tohoto regulačního poplatku nezanikl ani vydáním zmiňovaného nálezu Ústavního soudu, ani okamžikem, kdy bylo v důsledku odložené účinnosti tohoto nálezu samo pozdější ustanovení § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, stanovící poplatek ve výši 100 Kč za den, zrušeno jako protiústavní.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.09.2017 09:00 do: 06.09.2017 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1298/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 10. 2015, č. j. 26 C 369/2015-19, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, č. j. 95 Co 266/2015-48, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 33 Cdo 2998/2016-75.
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, rozsudek pro uznání
Označení navrhovatelů:  Mgr. T. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci (A.T.L. consulting s.r.o., v tomto řízení vedlejší účastník) částku 103.459 Kč (výrok I) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 18.189 Kč (výrok II). Takto nalézací soud rozhodl o žalobě na zaplacení uvedené částky z titulu smluvní pokuty za opožděné zaplacení faktur za zpracování účetnictví. Stěžovatel v podání ze dne 14. 8. 2015 soudu sdělil, že pohledávku žalobce neuznává, že na ni žalobce nemá nárok a že se k žalobě vyjádří po nahlédnutí do spisu prostřednictvím svého advokáta. Další vyjádření však již stěžovatel soudu ve stanovené lhůtě nepodal. Soud prvního stupně měl proto za to, že stěžovatel nesplnil svou povinnost vyjádřit se k žalobě ve smyslu ustanovení § 114b občanského soudního řádu, neboť takovou povinnost žalovaný splní tehdy, pokud v písemném podání vylíčí alespoň v základních obrysech rozhodné skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Proto rozhodl rozsudkem pro uznání. Odvolací Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel se s odkazem na judikaturu Ústavního soudu domnívá, že v jeho věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Jestliže totiž včas podal vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu, kterým uplatnění nároku žalobce zcela popíral a odmítal ho, pak nemohla nastat fikce uznání nároku a nemohly být splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 06.09.2017 10:00 do: 06.09.2017 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 593/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 33 Cdo 1371/2016-259, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. 19 Co 330/2015-209, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2015, č. j. 32 C 217/2012-178
Stručná charakteristika:  náležitosti smlouvy o půjčce
Označení navrhovatelů:  R. P., zast. advokátem JUDr. Janem Vondráčkem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník domáhal na stěžovatelce úhrady částky ve výši 400 000,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Tuto smlouvu měl vedlejší účastník uzavřít jako věřitel se stěžovatelkou jako dlužnicí a na základě této smlouvy jí měl poskytnout v hotovosti při podpisu smlouvy bezúročnou půjčku ve výši 400 000,- Kč, která měla být vrácena do 31. 5. 2012. Stěžovatelka namítala, že nikdy neměla vůli vstoupit s vedlejším účastníkem do smluvního vztahu z titulu smlouvy o půjčce a popřela rovněž převzetí jakýchkoliv finančních prostředků od vedlejšího účastníka. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu zamítl a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka je osobou pokročilého věku, která je prakticky nevidomá, přičemž tato stěžovatelka se měla dne 13. 12. 2011 v odpoledních hodinách dostavit do advokátní kanceláře právního zástupce vedlejšího účastníka spolu s vedlejším účastníkem, svojí vnučkou a jejím přítelem, kde měla podepsat několik listin, z nichž jednou měla být i předmětná smlouva o půjčce. Obvodní soud dospěl k závěru, že i přes nevidomost stěžovatelky nebyla uvedená smlouva o půjčce neplatnou pro nedostatek formy podle § 40 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), neboť stěžovatelka měla možnost využít k poznání obsahu smluv osobu, kterou by si za tímto účelem zvolila. Následně však obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ohledně předání částky ve výši 400 000,- Kč. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že pokud vedlejší účastník předložil předmětnou smlouvu o půjčce v písemné formě, která byla po formální stránce dle názoru obvodního soudu platná, a pokud tato smlouva obsahovala písemné potvrzení o převzetí částky ve výši 400 000,- Kč, nelze uzavřít, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, že předmět půjčky předal stěžovatelce. Obvodní soud žalobě vyhověl. Městský soud následně toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka namítá, že soudy příliš formálně aplikovaly ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku, aniž by přihlédly k tomu, v jakém postavení se stěžovatelka při podpisu předmětné smlouvy o půjčce nacházela, zejména zda měla objektivně vzato reálné možnosti s ohledem na svůj věk a zdravotní stav se s listinami, které jí byly předloženy k podpisu, seznámit. V této souvislosti odkázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2134/13. Stěžovatelka se s ohledem na uvedený nález domnívá, že se obecné soudy v daném případě se specifiky případu náležitě nevypořádaly. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.09.2017 10:00 do: 07.09.2017 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 909/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2017 sp. zn. 11 Co 2/2017
Označení navrhovatelů:  J. S., zast. advokátem Mgr. Miroslavem Zemanem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresním soudem v Sokolově byl nařízen prodej soudní prodej zástavy, a to pro uspokojení pohledávky zástavního věřitele Raiffeisenbank a. s. ve výši 2 375 760,54 Kč s příslušenstvím. Soudní exekutor dne 25. června 2015 vydal exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí, kterým byly postiženy nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele. Soudní exekutor stanovil usnesením ocenění nemovitých věcí podle znaleckého posudku, vypracovaného Znaleckou společností s. r. o., kterou byla stanovena cena oceňovaných nemovitostí ve výši 750 000 Kč s tím, že na nemovité věci bude i po dražbě váznout věcné břemeno užívání ve prospěch Mgr. M. Z. k blíže specifikované parcele a věcné břemeno spočívající v užívání předmětného pozemku a dále v umístění a vybudování stavby pro bydlení Mgr. M. Z., které bylo oceněno částkou 600 000 Kč. Proti tomuto usnesení podala oprávněná Raiffeisenbank a. s. odvolání ke Krajskému soudu v Plzni, ve kterém zpochybňovala cenu nemovitých věcí ve vztahu k věcnému břemeni, zapsanému na listu vlastnictví. Soudní exekutor vyzval stěžovatele, aby se k podanému odvolání vyjádřil. Stěžovatel s odvoláním vyjádřil nesouhlas. Krajský soud v Plzni vydal usnesení napadené ústavní stížností, kterým usnesení soudního exekutora ve výroku pod bodem III změnil tak, že výsledná cena nemovitých věcí a jejich příslušenství se určuje částkou 1 350 000 Kč (výrok I.), ve výroku pod bodem IV napadené usnesení změnil tak, že s nemovitými věcmi nejsou spojena žádná věcná břemena, výměnky a nájemní, pachtovní či předkupní práva, která prodejem v dražbě nezaniknou (výrok II.) a ve výroku pod bodem V. napadené usnesení změnil tak, že věcné břemeno výlučného užívání předmětných nemovitostí, práva vstupu a vjezdu na pozemek a věcné břemeno spočívající v právu umístit a vybudovat na tomto pozemku stavbu pro bydlení, svědčící oprávněnému z věcného břemene Mgr. M. Z., zanikne dnem, kdy se vydražitel stane vlastníkem vydražených nemovitých věcí (výrok III.).

Stěžovatel považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za překvapivé a nepřezkoumatelné, neboť nikdo z účastníků řízení se uvedeného postupu nedovolával ani jej neuplatnil a stěžovatel se tak k němu nemohl vůbec vyjádřit; současně neobsahuje konkrétní odůvodnění o tom, jak a proč je věcné břemeno zcela nepřiměřené výhodě oprávněného a jak toto právo výrazně omezuje možnost prodat nemovitou věc v dražbě. 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 07.09.2017 11:00 do: 07.09.2017 11:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3068/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 9 To 290/2016, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 0 Nt 7151/2016
Stručná charakteristika:  lhůta k přeřazení do věznice s mírnějším režimem
Označení navrhovatelů:  V. B., zast. advokátem Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žádost stěžovatele o přeřazení z věznice s dozorem do věznice s dohledem v rámci výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 let, uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze. Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že aby mohl rozhodnout o přeřazení odsouzeného (stěžovatele), je nutné, aby odsouzený splnil podmínku stanovenou v § 57 odst. 6 trestního zákoníku, podle které o přeřazení do věznice s mírnějším režimem může soud na návrh odsouzeného rozhodnout, pokud odsouzený „ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců“. Obvodní soud pro Prahu 4 v posuzovaném případě dospěl k závěru, že uvedenou podmínku odsouzený nesplnil. Odsouzený sice čtvrtinu uloženého trestu již vykonal, nicméně celá tato čtvrtina nebyla vykonána ve věznici s dozorem, neboť byl při výpočtu čtvrtiny vykonaného trestu započten výkon vazby, kdy ve vazbě se nacházel v době od 8. 12. 2011 do 30. 11. 2012, přičemž odsouzený se prakticky v typu věznice s dozorem nachází teprve od 17. 8. 2015, tedy v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 4 po dobu 9 měsíců, přičemž do konce celého trestu zbývala doba delší než 4 roky. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že je mu znám nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1710/07, jehož závěrů se stěžovatel ve své stížnosti dovolával, nicméně v posuzovaném případě podle městského soudu nástup výkonu trestu nenavazoval bezprostředně na výkon vazby, nýbrž z vazby byl odsouzený propuštěn dne 30. 11. 2012 a trest poté započal vykonávat až 17. 8. 2015, kdy do výkonu trestu ani nenastoupil dobrovolně z vlastní vůle, ale musel do něj být dodán na příkaz soudu orgány policie. Za této situace, která je podle městského soudu naprosto odlišná od situace, kterou řeší citovaný nález Ústavního soudu, obvodní soud nepochybil, pokud žádost odsouzeného zamítl jako prozatím nedůvodnou.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze závěrem – podle kterého podmínka obsažená v § 57 odst. 6 trestního zákoníku pro přeřazení do věznice s mírnějším režimem nebyla splněna z důvodu, že výkon trestu nenavazoval přímo na vazební stíhání – nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1710/07.