Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 39. kalendářní týden roku 2018

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 25.09.2018 15:00 do: 25.09.2018 15:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 53/18
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017 č. j. 30 Cdo 2870/2017-176 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2017 č. j. 15 Co 487/2016-152
Stručná charakteristika:  Právo na náhradu škody
Označení navrhovatelů:  Ing. E. M. zastoupená JUDr. Pavlem Virágem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po České republice ‒ Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnice) domáhala zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze jako odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 40 753,20 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítavém výroku potvrdil. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla účastnicí trestního řízení vedeného u Městského soudu pod sp. zn. 3 T 14/2001 pro trestný čin podvodu (tzv. kauza H-System) o celkové délce překračující 13 let a 8 měsíců. V uvedeném řízení stěžovatelka vystupovala jako poškozená, neboť jí trestným činem byla způsobena jak rozsáhlá majetková škoda, kdy ztratila veškeré své celoživotní úspory, tak i újma nemajetková. Ministerstvo spravedlnosti nárok stěžovatelky uznalo, avšak na základě speciálního početního algoritmu, který bral v potaz vyšší počet poškozených v daném trestním řízení, přiznalo stěžovatelce za nepřiměřenou délku řízení v trvání více jak 13 let peněžité zadostiučinění pouze ve výši 2 314 Kč. Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 251 018 Kč, což je částka, ke které dospěla na základě ustálených výpočetních pravidel Evropského soudu pro lidská práva, který stanovuje částku 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Obecné soudy dle stěžovatelky zásadním způsobem porušily její právo na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu, neboť dospěly v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu k závěru, že za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení v délce trvání 13 let a 8 měsíců stěžovatelce náleží pouze částka 40 753,20 Kč.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.09.2018 09:00 do: 26.09.2018 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3432/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 29 Cdo 4298/2015-476, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. 39 Co 453/2014-393.
Stručná charakteristika:  právo na zákonného soudce, podání předběžné otázky k soudnímu dvoru EU
Označení navrhovatelů:  Československá obchodní banka, a. s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Žalobou podanou v lednu 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 1 se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce částky 187 213 859 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených příspěvků dle § 41c zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, za vklady na pobočce na Slovensku v letech 2002-2006. V daném období stěžovatelka hradila příspěvek za vklady na slovenské pobočce do fondu pojištění vkladů na Slovensku. Dle vedlejšího účastníka tak ale měla učinit v České republice, neboť podle citovaného ustanovení zákona o bankách jsou u vedlejšího účastníka pojištěny vklady v české i cizí měně, přičemž dle § 1 odst. 1 téhož zákona ve znění účinném od 1. 5. 2002 příslušný zákon upravuje vztahy související s podnikáním bank sídlících v České republice jak na jejím území, tak i mimo ně. Banky by měly v souladu s jednotnou bankovní licencí platit příspěvky v místě svého sídla, nikoliv v místě působení jejich poboček v hostitelských státech, což plyne též z příslušných předpisů práva Evropské unie, především pak Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů, Úř. věst. L 135, 31. 5. 1994, s. 5-14. Zaplacení pojistného na Slovensku na této povinnosti stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi nic nemění. Poté, co původní zamítavé rozsudky prvostupňového i odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud, který vyslovil právní názor, že příslušná ustanovení zákona o bankách se vztahují na veškeré vklady u tuzemských bank, včetně jejich zahraničních poboček, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vyhověl a rozsudek potvrdil také odvolací Městský soud v Praze, v odůvodnění přitom též vysvětlil, proč odmítl (nově položený) návrh stěžovatelky na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Argument o povinnosti položit ve věci předběžnou otázku tvořil též jádro dovolání stěžovatelky, Nejvyšší soud jej však odmítl usnesením ze dne 26. 7. 2017, č. j. 29 Cdo 4298/2015-476. Dovodil, že nemá důvod odchylovat se od svého předchozího právního názoru, který je dle něj plně souladný s právem EU. Jelikož výklad relevantních ustanovení unijní legislativy (zejména směrnice o pojištění vkladů) považuje za acte clair, nemá povinnost podat předběžnou otázku.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, v jejichž důsledku byla nucena vedlejšímu účastníku zaplatit 152 628 693 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy svým postupem dle stěžovatelky porušily její právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce a princip legitimního očekávání a právní jistoty.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 26.09.2018 10:00 do: 26.09.2018 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2607/17
Jednací místnost:  II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.června 2017 č. j. 20 Cdo 776/2017 186.
Stručná charakteristika:  Předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
Označení navrhovatelů:  International Property Invest, spol. s r.o.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 4 prohlásil rozhodnutí vydané Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská za vykonatelné na území České republiky. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny formální náležitosti stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I), pro prohlášení rozhodnutí za vykonatelné. Uvedeným rozhodnutím Okresního soudu ve Floridsdorfu byla podle vykonatelných rozsudků Knížecího soudu ve Vaduzu, Lichtenštejnské knížectví, prohlášených za vykonatelné na území Rakouské republiky na základě dohody mezi Rakouskou republikou a Lichtenštejnským knížectvím o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí, nařízena exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinné a prodejem movitých věcí povinné pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 307 427,88 EUR s příslušenstvím. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, vydaného Okresním soudem ve Floridsdorfu, na území České republiky, se zamítá. Dovolací soud uvedl, že chce-li oprávněná vést exekuci ve více členských státech Evropské unie, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu. Následně vedená exekuce může být provedena pouze v rámci státu, v němž byla nařízena. Chce-li oprávněná dosáhnout exekučního postižení peněžních prostředků povinné na účtech v České republice, může tak učinit pouze český soud v exekuci nařízené jím na podkladě cizozemského exekučního titulu, jenž byl v České republice prohlášen vykonatelným.

Stěžovatelka s právními závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí. Nejvyššímu soudu pak především vytýká, že ve věci rozhodl, aniž předložil Soudnímu dvoru Evropské Unie žádost o rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu evropského nástroje, konkrétně Nařízení Brusel I, přestože předložení předběžné otázky navrhovala ve svém podání. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.