Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Výpis aktualit

Přehled jednání Ústavního soudu pro 4. týden roku 2016

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.01.2016 09:00 do: 19.01.2016 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 119/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2013 č. j. 32 Cdo 2531/2012-288 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 18 Co 455/2011-259
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  ARTA REAL, k. s.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo vedlejšímu účastníkovi jako zástavnímu dlužníkovi uloženo zaplatit částku 1 400 000 Kč včetně příslušenství s tím, že uspokojení této pohledávky je stěžovatelka oprávněna domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální poloviny na nemovitostech v rozsudku blíže specifikovaných (výrok I), co do částky 9 900 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II), a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III až VI). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl k odvolání stěžovatelky i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ve věci samé potvrzen, ve vyhovujícím výroku I ve věci samé byl změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 1 400 000 Kč zamítá (výrok I), a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II až IV). Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části měnícího výroku ve věci samé zamítnuto, ve zbývajícím rozsahu bylo odmítnuto a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 6 413 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka mimo jiné namítá, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že promlčecí lhůta začala běžet od uplynutí původně sjednaných dob splatnosti, porušily princip legitimního očekávání, resp. pominutím daného rozdílu zasáhly do jejího práva vlastnit majetek, neboť pohledávky jsou součástí jejího majetku. Stěžovatelka upozornila rovněž na to, že soud prvního stupně posoudil námitku promlčení podle § 397 obchodního zákoníku, přičemž vycházel z dob splatnosti sjednaných v dodatku č. 4, odvolací soud však věc posoudil jinak, aniž by jí umožnil se k tomu předem vyjádřit. Z tohoto důvodu má jít o tzv. překvapivé rozhodnutí, což představuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, a tento zásah nebyl napraven ani v dovolacím řízení. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.01.2016 10:00 do: 20.01.2016 10:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1253/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 A 43/2012-118, spojené s návrhem na zrušení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a § 4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů
Stručná charakteristika: svoboda svědomí, právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  L. C., Bc.A A. C., nezl. A. C.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje byla každému ze stěžovatelů 1) a 2) (rodiče nezletilé) uložena pokuta podle § 29 odst. 2 zákona o přestupcích. Stěžovatelé 1) a 2) byli shledáni vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterého se dopustili tím, že nesplnili povinnost k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, stanovenou v § 46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, když nezajistili, aby se jejich nezletilá dcera (stěžovatelka 3), podrobila u zvoleného praktického lékaře pro děti a dorost základnímu očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B, a to v termínech stanovených uvedenými právními předpisy. Současně byla každému ze stěžovatelů 1) a 2) uložena povinnost nahradit paušální částku nákladů spojených s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví bylo rozhodnutí krajské hygienické stanice změněno tak, že výše pokuty uložená každému ze stěžovatelů 1) a 2) byla snížena z částky 6 000 Kč na 4 000 Kč; ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. V řízení před správními soudy bylo rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnutí ministerstva k žalobě stěžovatelů 1) a 2) jako žalobců zrušeno a věc byla vrácena ministerstvu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Následně byla rozsudkem Městského soudu v Praze žaloba proti rozhodnutí ministerstva zamítnuta. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů 1) a 2) proti rozsudku městského soudu zamítl.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Městského soudu v Praze se stěžovatelé bránili ústavní stížností a navrhli, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil. Současně navrhli, aby Ústavní soud zrušil § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Návrh na zrušení těchto ustanovení byl již nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14 zamítnut.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují, že se rozhodli svoji nezletilou dceru nenechat očkovat z důvodu svědomí a myšlení, svého etického, racionálního i filozofického přesvědčení, jakož i z přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte při ochraně jeho zdraví. Vycházejí z postoje, že pro dítě je nejlepší přirozená imunita, kterou by očkování mohlo narušit. Jsou přesvědčeni, že na jejich případ dopadají závěry nálezu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06, v němž Ústavní soud vymezil podmínky, za nichž nelze rodiče ve výjimečných případech sankcionovat za nepodrobení dítěte povinnému očkování. Stěžovatelé namítají zejména zásah do základní svobody myšlení a svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále do práva na péči o dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny, do nedotknutelnosti osoby podle čl. 7 Listiny a do práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.01.2016 10:30 do: 20.01.2016 11:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1244/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces; rovnost účastníků
Označení navrhovatelů:  B. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

1. vedlejší účastnice řízení (matka) podala u Okresního soudu v Uherském Hradišti návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte. Jím se domáhala, aby 2. vedlejší účastník řízení (nezletilý syn) byl svěřen do její výchovy a stěžovateli – otci nezletilého - byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu. Okresní soud ustanovil nezletilému opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, konkrétně Městský úřad Uherské Hradiště. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal s tím, že opatrovník v řízení nejedná nestranně. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Uvedl, že ve věci bylo namístě ustanovit nezletilému opatrovníka, vybrán byl orgán sociálně-právní ochrany dětí, kterého zákon nevylučuje (§ 469 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Soud dospěl k závěru, že se námitkami stěžovatele nemůže zabývat, neboť jde o námitku podjatosti vůči opatrovníku jako orgánu státní správy. Taková námitka není v řízení před soudem projednatelná, soud může rozhodovat pouze o námitkách vůči soudcům, přísedícím, zapisovateli nebo jinému zaměstnanci soudu, případně i znalci nebo tlumočníkovi. Činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí je upravena zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a není-li stanoveno jinak, postupuje tento orgán podle správního řádu. Správní řád komplexně upravuje rozhodování o námitce podjatosti vůči úředním osobám v § 14, důvody odvolání stěžovatele tak byly pro soudní řízení bez významu.

Orgán sociálně-právní ochrany dětí jako kolizní opatrovník v řízení před soudem podle stěžovatele nevystupuje jako orgán veřejné moci, nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech osob. Vystupuje jako zástupce účastníka řízení se stejnými právy a povinnostmi jako mají ostatní účastníci řízení. Námitku podjatosti podle § 14 správního řádu není možné podat již jen z toho důvodu, že ji může podat účastník správního řízení. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho základní práva, především právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.01.2016 09:00 do: 21.01.2016 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2039/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2014, č. j. 10 Co 228/2012-492, č. j. 10 Co 227/2012-492, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2014, č. j. 10 Co 227/2012-500, č. j. 10 Co 228/2012-500.
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, náklady odvolacího řízení
Označení navrhovatelů:  M. A.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Děčíně jako soud prvého stupně rozsudkem rozhodl takto mj. tak, že druhý žalovaný C. K. je povinen zaplatit stěžovatelce částku 72.637,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a že žaloba proti C. K. se co do částky 686.029,- Kč zamítá (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podali v různém rozsahu odvolání jak druhý žalovaný, tak stěžovatelka. Stěžovatelka odvoláním brojila proti výroku III. (avšak pouze co do částky 151.712,- Kč) a proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení. C. K. naproti tomu odvoláním napadl výrok II. Odvolací soud rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že oba tyto odvoláním napadené výroky potvrdil a zároveň uložil (to ovšem až ve znění opravného usnesení) stěžovatelce nahradit druhému žalovanému v plném rozsahu náklady odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení přitom odůvodnil tak, že druhý žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, a tudíž mu náleží náhrada jeho nákladů v plné výši.

Stěžovatelka napadenému rozsudku vytýká, že se odůvodnění ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení nezakládá na skutečnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem totiž odůvodnil výrok týkající se nákladů odvolacího řízení (jenž ve znění opravného usnesení zněl tak, že stěžovatelka je druhému žalovanému C. K. povinna nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 28.716 Kč) tak, že druhý žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch. Stěžovatelka ovšem upozorňuje, že C. K. ve skutečnosti v odvolacím řízení plný úspěch neměl – výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž odvoláním brojil, byl totiž odvolacím soudem potvrzen. Takové zjevné pochybení pak dle stěžovatelky dosahuje ústavněprávní intenzity a odůvodňuje závěr o porušení práva na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.01.2016 09:30 do: 21.01.2016 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2732/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. 6 A 17/2011-41, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 As 98/2015-27.
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, pokuta za nezákonnou reklamu
Označení navrhovatelů:  Lion Communications, s. r. o. (dříve PUBLICIS Prague, s. r. o.)

Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 21. 12. 2010 byla stěžovateli (jako zpracovateli reklamy) uložena pokuta ve výši 300.000 Kč za porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že zpracoval reklamu, která byla nekalou obchodní praktikou, protože v ní byly rozhodné údaje zveřejněny po příliš krátkou dobu a téměř nečitelnou formou, a mohly tedy vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly užity, uvést spotřebitele v omyl. K žalobě stěžovatele městský soud udělení dotčené pokuty rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností potvrdil, jelikož tuto žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku mj. uvedl, že napadené výroky přezkoumává pouze v mezích žalobních bodů, takže nemohl přihlédnout k tomu, že ve vztahu k zadavateli reklamy (společnost T-Mobile Czech Republic, a. s.) Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 125/2014–26 dospěl k závěru, že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelem nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky. Proto bylo namístě dovozovat existenci odpovědnosti stěžovatele za správní delikt spočívající v porušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl, když mj. neshledal důvodnými námitky stěžovatele, že nebyl zpracovatelem té části reklamy, která je předmětem řízení, a že nenese odpovědnost za obsah šířené reklamy, neboť se jedná o údaje, jejichž pravdivost není schopen posoudit ani s vynaložením veškerého úsilí. Taktéž odmítl poukaz stěžovatele na rozsudek sp. zn. 6 As 125/2014, neboť stěžovatel v žalobě nenamítal, že konkrétní ztvárnění reklamního spotu vytvořeného stěžovatelem nenaplňuje znaky klamavé obchodní praktiky, a proto toto nemohl namítat ani v kasační stížnosti. Dle kasačního soudu přitom městský soud správně vyhodnotil, že se nejednalo o případ, kdy by měl napadené rozhodnutí přezkoumat nad rámec uplatněných žalobních bodů.

Zásah do svých základních práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud při nynějším rozhodování nerespektoval závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 6 As 125/2014 a zamítl v tomto ohledu stěžovatelovu kasační stížnost s odůvodněním, že se stěžovatel v předchozím řízení nebránil tím „správným“ argumentem, že reklama není nekalou obchodní praktikou, ale bránil se jen tím, že jako zpracovatel nemohl obchodní nabídku v reklamě posoudit. Stěžovatel tak byl pokutován za spáchání nekalé obchodní praktiky reklamou, o které ovšem předtím stejný soud pravomocně rozhodl, že nekalou obchodní praktikou vůbec není. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a že tato rozhodnutí nerespektovala rovnost účastníků řízení ani obecně rovnost lidí v právech.