IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.10.2018 13:30 do: 01.10.2018 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 5139/2016-356, Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 23 Co 77/2016-310, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 7. 2015, č. j. 14 C 34/2011-254,
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, poučovací povinnost soudu, princip rovnosti stran
Označení navrhovatelů: Z. A., zastoupena Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka byla zdravotní sestrou zaměstnanou v letech 1979-1990 u Ústavu národního zdraví Národního výboru hlavního města Prahy, Fakultní nemocnice Praha 10 – Vinohrady (dále jen „Ústav národního zdraví“). V roce 1983 utrpěla stěžovatelka při noční směně pracovní úraz pádem na nemocniční chodbě, při němž se udeřila do hlavy a způsobila si otřes mozku. Od srpna 1990 je stěžovatelka v důsledku uvedeného pracovního úrazu v plném invalidním důchodu. Stav stěžovatelky byl posudkovou lékařkou v roce 2013 vyhodnocen jako setrvalý, odpovídající třetímu stupni invalidity. Od ukončení pracovního poměru s Ústavem národního zdraví nebyla stěžovatelka dlouhodobě zaměstnána, její psychický stav jí pracovní činnost neumožňuje. Stěžovatelce byly v letech 1983-1994 nejprve Ústavem národního zdraví, později příspěvkovou organizací Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (vedlejší účastnice řízení) dobrovolně poskytovány kompenzace ztráty příjmu způsobené pracovním úrazem. V roce 1994 stěžovatelka vedlejší účastnici v rozporu s dohodou z roku 1991 nedoložila čestné prohlášení o neměnnosti svého stavu; proto vedlejší účastnice přestala stěžovatelce vyplácet rentu dorovnávající rozdíl mezi výší invalidního důchodu stěžovatelky a průměrné mzdy zdravotní sestry, na kterou by stěžovatelka dosahovala, kdyby se nestal její pracovní úraz. K další úhradě renty stěžovatelka vedlejší účastnici vyzvala až dopisem z roku 2008.
Stěžovatelka zažalovala v únoru 2011 vedlejší účastnici o zaplacení částky 432 000 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi výší invalidního důchodu a průměrné mzdy zdravotní sestry v rozhodném období za dobu tří let od podání žaloby zpětně, a dále o placení měsíční renty do ve výši 12 000 Kč od 1. 3. 2011 z titulu náhrady ztráty na výdělku v důsledku pracovního úrazu ze dne 7. 11. 1983. Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu stěžovatelky co do částky 144 000 Kč za období 1. 3. 2008 – 28. 2. 2009 (právo stěžovatelky na jednotlivá plnění bylo promlčeno), druhým výrokem rozhodl, že co do základu je nárok stěžovatelky za období od 1. 3. 2009 důvodný. Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedený mezitímní rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nezpochybnil základ nároku stěžovatelky na náhradu ztráty na výdělku v důsledku pracovního úrazu; nesouhlasil však se závěrem nalézacího soudu, že otázka pasivní legitimace vedlejší účastnice byla v řízení spolehlivě prokázána – a v tomto ohledu označil mezitímní rozsudek za nepřezkoumatelný. V řízení podle odvolacího soudu nebyl objasněn proces vyčlenění vedlejší účastnice z Ústavu národního zdraví a nebylo postaveno najisto, zda závazek původního zaměstnavatele vůči stěžovatelce přešel na vedlejší účastnici, či nikoli, a zda je tedy vedlejší účastnice pasivně legitimovaná. Obvodní soud poté žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnice není v daném sporu pasivně legitimovaným subjektem. Vedlejší účastnice se dle názoru obvodního soudu nestala nástupnickou organizací Ústavu národního zdraví, neboť vznikla jako nový subjekt rozhodnutím ministra zdravotnictví. Obvodní soud zároveň uvedl, že po likvidaci zrušeného Ústavu národního zdraví se nositelem práv a závazků tohoto ústavu stal ze zákona magistrát, neboť na uspokojení nároku stěžovatelky se nevztahovalo zákonné pojištění podle § 205d dřívějšího zákoníku práce ani povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů. Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Nesouhlasil však s výkladem nalézacího a odvolacího soudu, podle kterého povinnost k uspokojení uplatněného nároku přešla na magistrát jako zřizovatele Ústavu národního zdraví podle § 31 odst. 4 zákona o pravidlech hospodaření, neboť toto ustanovení neupravuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Podle Nejvyššího soudu tak po zániku Ústavu národního zdraví povinnost k uspokojení nároků stěžovatelky z odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem ze dne 7. 11. 1983 přešla podle právní úpravy dřívějšího zákoníku práce (§ 190, 205d a 251 v rozhodném znění) „buď na pojišťovnu, nebo na stát“ (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR).
Vzhledem k nejednotnosti a nepřehlednosti transformace ústavů národního zdraví nebylo podle stěžovatelky spravedlivé žádat po ní, aby před uplatněním svého nároku, byť právně zastoupena, provedla analýzu, jaký subjekt by mohl být pasivně legitimován, zvláště za situace, kdy vedlejší účastnice do roku 1994 nárok stěžovatelky nezpochybňovala a plnila dobrovolně. V situaci, kdy soudy (ani soud dovolací) nejsou schopny jednoznačně zodpovědět otázku, na jaký subjekt přešly pracovněprávní závazky bývalého zaměstnavatele stěžovatelky, není možné po ní nyní spravedlivě požadovat, aby svůj nárok opakovaně žalovala v letitých soudních řízeních proti různým subjektům, dokud neuspěje, nehledě na skutečnost, že v důsledku napadených soudních rozhodnutí již z důvodu promlčení nemůže uplatnit celý svůj nárok uplatněný v žalobě z roku 2011. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.10.2018 14:00 do: 01.10.2018 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 217/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku I. a II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 1547/2016-295, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2015, č. j. 18 Co 215/2014-246,
Stručná charakteristika: Vlastnické právo; Spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Označení navrhovatelů: B. S., T. K., roz. K., M. A. W. K., M. P. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali určení, že jsou vlastníky v žalobě specifikovaných pozemků, když pozemkový úřad sice oprávněnost jejich nároku uznal, nicméně dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jejich vydání. Podle názoru stěžovatelů se nejedná o pozemky, u nichž by byla dána překážka jejich vydání, neboť tyto nejsou zastavěny. Městský soud v Brně žalobu stěžovatelů zamítl. Podle odůvodnění jsou žalobci, resp. stěžovatelé, právními nástupci původních vlastníků. Ti o sporné pozemky přišli nejprve v důsledku arizace a převodu majetku na německé vlastníky v průběhu okupace a následně po válce v důsledku konfiskace. Soud prvního stupně považoval stěžovatele z hlediska restitučního zákonodárství za osoby oprávněné. Nicméně vydání sporných pozemků podle nalézacího soudu brání § 11 odst. 1 písm. c) zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě), podle něhož nelze pozemky vydat, pokud byly po přechodu na stát zastavěny. Podle soudu prvního stupně sporné pozemky zastavěné nejsou, nicméně byly určeny k zastavění souborem sídliště Bohunice střed II a Bohunice střed III. Součástí budování sídlišť měly být nejen stavby, ale též příslušné komunikace, chodníky, jakož i zatravněné plochy a venkovní a sadové úpravy. Nalézací soud rovněž poměřil zájem na zmírnění křivd a veřejný zájem na zachování stávajícího stavu, byť vyvolaného protiprávními kroky minulého režimu. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl s tím, že se věnoval především otázce povahy sporných pozemků, a to ve vztahu k související judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. Ve své podstatě se přiklonil k právnímu hodnocení nižších soudů, neboť měl za to, že by naturální restituce neumožňovala s ohledem na využití sousedních pozemků realizaci vlastnického práva způsobem, odpovídajícím účelu restitucí vyjádřených v preambuli a § 1 zákona o půdě.
Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy postupovaly nadmíru formalisticky, neposoudily správně otázku legitimního očekávání a odepřely jim přístup ke spravedlnosti. Obecné soudy jim dle jejich názoru neposkytly ochranu práva vlastnit majetek po právních předchůdcích. Stěžovatelé se domáhali mimo jiného toho, aby na sporné pozemky byl vyhotoven geometrický plán, aby mohlo dojít k jednoznačné identifikaci sporných parcel. Tomuto návrhu obecné soudy nevyhověly.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.10.2018 14:30 do: 01.10.2018 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I.ÚS 1692/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 411/2018-261 ze dne 12. dubna 2018 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 68/2018 ze dne 4. května 2018
Stručná charakteristika: Spravedlivý proces; Právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
Označení navrhovatelů: A. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Výrokem I. napadeného usnesení Městský soud v Praze rozhodl, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů („ZMJS“), je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro skutky kvalifikované jako trestný čin obchodního podvodu a závažný případ zpronevěry dle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace, kterých se měl stěžovatel dopustit jednáním blíže popsaným v předmětném usnesení, a to za současného přijetí záruk poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace, jež jsou v rozhodnutí explicitně vyjmenovány. Ve výroku II. pak městský soud podle § 94 odst. 2 ZMJS, s použitím § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby na svobodu, přičemž zároveň vyslovil nepřípustnost nabídky peněžité záruky ve smyslu § 73a odst. 2 trestního řádu, nepřijetí nabídky písemného slibu stěžovatele ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nestanovení dohledu probačního úředníka dle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stěžovatelovu stížnost Vrchní soud v Praze usnesením zamítl. V odůvodnění vrchní soud mimo jiné zmínil, že stěžovatel napadl usnesení městského soudu toliko blanketní stížností, kterou následně nijak nedoplnil ani ve lhůtě jím samotným avizované.
Stěžovatel s tvrzením vrchního soudu nesouhlasí. V ústavní stížnosti potvrdil informaci, že dne 16. dubna 2018 podal proti usnesení městského soudu (do všech jeho výroků) tzv. blanketní stížnost, jíž se zavázal odůvodnit ve lhůtě 10 pracovních dnů. Poslední den této lhůty připadl na 30. dubna 2018, přičemž právě toho dne odeslal právní zástupce stěžovatele do datové schránky městského soudu podrobné odůvodnění podané stížnosti. Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. června a sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. července 2013 dovozoval, že pokud městský soud prokazatelně měl a vrchní soud mohl mít v době rozhodování odůvodnění stížnosti k dispozici, byl povinen se s námitkami tam uvedenými vypořádat. Jestliže tak vrchní soud neučinil a při svém rozhodování vycházel pouze z blanketní stížnosti, navodil situaci, kdy námitky stěžovatele zamítl, aniž by znal jejich obsah. Tímto svým postupem vrchní soud dle názoru stěžovatele vybočil z kautel spravedlivého procesu, a to i s přihlédnutím k tomu, že doplnění stížnosti, které vrchní soud pominul, neobsahovalo toliko obecná konstatování, nýbrž v něm byly uplatněny konkrétní námitky, jež byly způsobilé ovlivnit konečné rozhodnutí. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení městského soudu a vrchního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod), čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost dle čl. 37 odst. 3 Listiny, zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 02.10.2018 09:00 do: 02.10.2018 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 18/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: návrh na zrušení zákona č. 123/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, in eventum na zrušení ustanovení § 15, § 15a, § 15b, § 15c, § 15d, § 16, § 16a, § 16b, § 16c, § 16d, § 17, § 18, § 18a, § 19, § 20, § 22, § 22a, § 23 a § 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 123/2017 Sb.
Stručná charakteristika: právo na samosprávu, právo na příznivé životní prostředí, právo vlastnit majetek, svoboda pohybu
Označení navrhovatelů: skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupena advokátem Mgr. Michalem Syllou
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Skupina 25 senátorů Senátu Parlamentu České republiky navrhla Ústavnímu soudu, aby zrušil zákon č. 123/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, in eventum, aby zrušil ustanovení § 15, § 15a, § 15b, § 15c, § 15d, § 16, § 16a, § 16b, § 16c, § 16d, § 17, § 18, § 18a, § 19, § 20, § 22, § 22a, § 23 a § 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 123/2017 Sb. Navrhovatel zejména namítá vady legislativního procesu předcházejícího přijetí novely zákona, neurčitost či vnitřní rozpornost novelizované právní úpravy a její nepřiměřenost k právu obcí a krajů na samosprávu, vlastnit majetek a svobodě pohybu. Vady legislativního procesu spatřuje navrhovatel konkrétně v tom, že novela (viz § 15a – 15d zákona o ochraně přírody a krajiny) vyhlašuje národní parky, aniž by zákonodárce postupoval podle § 40 odst. 3 a 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy, aniž by Ministerstvo životního prostředí zpracovalo návrh na vyhlášení národního parku, chráněné krajinné oblasti, jejich ochranného pásma, vymezení zón ochrany národního parku nebo chráněné krajinné oblasti, který by následně předložilo obcím, krajům a dotčeným vlastníkům k uplatnění námitek. Podle § 40 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny má být přitom postupováno i při obsahovém vymezení zón ochrany přírody a ochranného pásma, nikoli jen při změně územního vymezení – tím byla omezena samosprávná činnost obcí a krajů v rozporu s čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 1 Ústavy České republiky.