II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.09.2019 10:00 do: 30.09.2019 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2046/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 89/2019 ze dne 26. 3. 2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 Nt 206/2018 ze dne 10. 1. 2019
Stručná charakteristika: Zabrání věci a ochrana vlastnického práva
Označení navrhovatelů: Právnická osoba XX, zastoupená JUDr. Janem Nohejlem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V rámci trestního řízení vedeného i proti dnes již bývalému společníkovi a jednateli stěžovatelky, proběhla v provozovně stěžovatelky prohlídka nebytových prostor. Při ní byly Policií ČR zajištěny a odvezeny všechny věci uvedené v protokolu o prohlídce. Jednalo se mimo jiné o pěstební pomůcky (např. substráty, hnojiva, květináče, ventilátory), dále o kancelářské potřeby (např. obálky, mechanický děrovač), kuřácké pomůcky (např. cigaretové filtry, popelníky) a další věci (např. reklamní letáky, finanční hotovost, účetnictví). Státní zastupitelství v trestním řízení navrhovalo propadnutí předmětných věcí dle § 70 trestního zákoníku. Bývalý jednatel byl uznán vinným z přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť jako společník a jednatel stěžovatelky nabízel prostřednictvím internetového obchodu „kompletní sortiment zboží používaný k nelegálnímu pěstování rostlin konopí“, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody o výměře 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 4 let. Obvodní soud pro Prahu 6 během hlavního líčení vyhlásil usnesení, že se podle § 230 odst. 2 trestního řádu vyhrazuje rozhodnutí o ochranném opatření o předmětných věcech do veřejného zasedání. Obvodní soud ve veřejném zasedání, kterého se zúčastnil i zástupce stěžovatelky, rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku o zabrání více než 228 položek. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, a to jednak pro nezákonnost konání veřejného zasedání, ve kterém bylo o zabrání předmětných věcí rozhodnuto bez návrhu státního zástupce, a dále z důvodu, že pro zabrání těchto věcí nebyly splněny podmínky ve smyslu § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jelikož se podle ní nejedná o věci ohrožující bezpečnost lidí, majetku či společnosti a ani nehrozí, že by mohly sloužit ke spáchání zločinu. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením stížnost zamítl jako nedůvodnou
V hmotněprávní rovině se námitky stěžovatelky opírají o nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. 4. 2019, v němž bylo stížnosti, týkající se dle stěžovatelky obdobné věci, částečně vyhověno. Z procesněprávního hlediska stěžovatelka upozorňuje na to, že obvodní soud podle ní nařídil veřejné zasedání a rozhodl o zabrání věci bez zákonného podkladu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení městského soudu a obvodního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.09.2019 10:30 do: 30.09.2019 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 4235/18
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2307/2018-213 ze dne 25. 9. 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 286/2017-187 ze dne 1. 2. 2018
Stručná charakteristika: Právo na svobodné jednání
Označení navrhovatelů: Městská část Praha 9
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Městská část Praha – 9 (stěžovatelka) pronajímala na základě smlouvy z roku 1995 a dodatku z roku 1999 L. Z. (první nájemce) na dobu neurčitou pozemek specifikovaný v napadených rozhodnutích za účelem údržby plochy s travním porostem a dále k zelinářským účelům na ploše nejvýše 80 m2. V prosinci 2011 stěžovatelka udělila prostřednictvím smlouvy o umístění stavby souhlas společnosti A.C.E. Media Ventures, Inc. (vedlejší účastnici), aby na části téhož pozemku zřídila, umístila a provozovala stavbu pro reklamu (billboard), a to na dobu 10 let za stanovenou úplatu. Vedlejší účastnice v této smlouvě prohlásila, že je seznámena s tím, že pozemek je dlouhodobě pronajat jako zahrada, a stěžovatelka prohlásila, že existující nájemní smlouva neznemožňuje realizaci smlouvy o billboardu. Ještě před podpisem smlouvy o billboardu první nájemce při jednání se stěžovatelkou písemně vyjádřil souhlas s umístěním billboardu na pozemek, který si pronajímá. Později podle stěžovatelky vedlejší účastnice smlouvu o billboardu vypověděla, přičemž výpovědní doba uplynula v březnu 2014. Stěžovatelka proto žalovala vedlejší účastnici o zaplacení 337 456,48 Kč s příslušenstvím jako dlužné úplaty a smluvní pokuty dle smlouvy o billboardu za období od dubna 2013 do března 2014. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 4. 2017 žalobu zamítl s odůvodněním, že je smlouva o billboardu absolutně neplatná dle § 37 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 pro počáteční právní nemožnost plnění, jak namítala vedlejší účastnice. Pozemek, jehož se smlouva o billboardu týkala, byl totiž pronajat prvnímu nájemci, takže v okamžiku uzavření uvedené smlouvy nebyl právně volný. Nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení vedlejší účastnice na úkor stěžovatelky, jelikož nebylo prokázáno, že by došlo k umístění billboardu na pozemek. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a ztotožnil se s hodnocením, že se nejednalo o pozemek právně volný, jelikož se stěžovatelka pronájmem vzdala ve prospěch prvního nájemce práva s pozemkem disponovat, a nemohla tak uzavřít ohledně předmětného pozemku (ani jeho části) další smlouvu zakládající právo pozemek užívat. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost a konstatoval, že jsou závěry odvolacího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o billboardu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a dále čl. 90 Ústavy České republiky. Kategorizace smluvních typů podle stěžovatelky nesmí vést k formalistickému výkladu, který jednotlivcům brání uzavírat nepojmenované smlouvy, jakou byla i smlouva o billboardu, respektive který upírá těmto autonomním projevům vůle právní účinky. Závěr o neplatnosti uvedené smlouvy se podle stěžovatelky opírá pouze o názor, že šlo o dvojí nájem, aniž by bylo dostatečně vzato v potaz právo stran „uzavřít smlouvu nepojmenovanou, je-li odrazem jejich vůle, zákon ji nezakazuje, její plnění je fakticky možné a není v rozporu s dobrými mravy“. Smlouva o billboardu ve spojení se souhlasem prvního nájemce s umístěním billboardu přitom vedly k uspořádání vztahů, které zákon nezakazuje.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.10.2019 08:30 do: 01.10.2019 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 3289/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2017 č. j. 29 ICdo 91/2015-56, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2015 č. j. 101 VSPH 236/2015-41 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2015 č. j. 129 ICm 758/2015-27 (KSPL 29 INS 26500/2014)
Eventuální akcesorické návrhy: návrh na zrušení části ustanovení § 410 odst. 5 věty první zákona č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019, vymezené slovy „nezajištěného věřitele“
Stručná charakteristika: právo na přístup k soudu
Označení navrhovatelů: V. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byla podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona (v tehdy platném znění) odmítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že vykonatelná pohledávka žalované obchodní korporace, v rozsahu popřeném dlužníkem, tj. v částce 294 410,96 Kč, není po právu. Krajský soud – s poukazem na § 160 odst. 1 a 4, § 410 odst. 1 a 2, § 192 odst. 1 a 3 a § 201 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že stěžovatel popřel pohledávku zajištěného věřitele, což vzhledem k § 410 odst. 2 insolvenčního zákona nemá žádný vliv na zjištění pohledávky, přičemž dlužník není osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby, bez ohledu na to, zda pohledávku popřel. K odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Plzni usnesení krajského soudu potvrdil. Vrchní soud odmítl stěžovatelův názor, že § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017) je protiústavní, a proto věc nepředložil Ústavnímu soudu. Současně se ztotožnil s názorem krajského soudu, přičemž (mj.) konstatoval, že účinky popření pohledávky dlužníkem, jež jsou tytéž jako popření pohledávky insolvenčním správcem, zákon spojuje toliko s popřením pohledávky nezajištěné. Popření zajištěné pohledávky má pouze účinky předpokládané § 192 odst. 3 insolvenčního zákona (tedy že seznam přihlášených pohledávek není v rozsahu popření exekučním titulem), nemá však vliv na její zjištění. Stěžovatel toto usnesení vrchního soudu napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel namítá, že v žalobě i opravných prostředcích obecné soudy upozorňoval, že ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017) je protiústavní, a vyzýval je, aby věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložily Ústavnímu soudu, což neučily, a tak mu nezbylo, než podat ústavní stížnost. Byl totiž názoru, že v režimu oddlužení by neměl být činěn rozdíl mezi zajištěnými a nezajištěnými věřiteli, aby byla zajištěna účinná ochrana dlužníka před neoprávněně přihlášenými pohledávkami zajištěných věřitelů. Dané ustanovení nedůvodně zvýhodňuje zajištěné věřitele oproti nezajištěným, a dlužníkovi znemožňuje možnost obrany, čímž porušuje jeho právo na spravedlivý proces.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 03.10.2019 09:00 do: 03.10.2019 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 698/19
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 2 T 10/2016, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 9 To 227/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 5 Tdo 1642/2016 – 90.
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: Ing. T. Z.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku. Za tento přečin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců s odkladem na zkušební dobu 18 měsíců a dále peněžitý trest ve výši 100.000 Kč. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody, tj. povinnost zaplatit poškozené České republice – Ministerstvu financí částku ve výši 1.464.399 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil v postavení náměstka ministra financí (zjednodušeně uvedeno) iniciací a zadáním dvou veřejných zakázek v celkové ceně 1.464.399,18 Kč, jejichž předmětem bylo zpracování právních analýz týkajících se postupu ministerstva financí po vyhlášení nálezu Ústavního soudu o regulaci hazardu jako součásti práva obcí na samosprávu (nález ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13) a následným uzavřením smluv s Institutem kontroly, o. p. s., a advokátní kanceláří Weil, Gotshal & Manges, s. r. o. jako zpracovateli těchto analýz. Zadání zakázky pro Institut kontroly, o. p. s., stěžovatel odůvodnil tím, že se bude podílet zpracováním analýzy na přípravě zahájení správních řízení směřujících ke zrušení povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů. Uvedená advokátní kancelář pak měla dle zadání stěžovatele zpracovat analýzu týkající se tvrzeně hrozících mezinárodních arbitráží. Obvodní soud rozhodl, že obě veřejné zakázky byly zadány zcela neúčelně a nadbytečně, neboť s ohledem na závěry zmíněného nálezu Ústavního soudu a stanovisko odboru 34 ministerstva financí (Státní dozor nad sázkovými hrami a loteriemi) musel stěžovatel vědět, že zadané analýzy nemohou změnit závaznost uvedeného nálezu Ústavního soudu (a z něho vyplývající povinnost ministerstva postupovat v intencích tohoto nálezu) a že tyto analýzy nevnesou do uvedené problematiky žádné nové závěry, které by umožňovaly jiný než zmíněným nálezem presumovaný postup v podobě iniciace správních řízení spočívajících v přezkumu a následném zrušení povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů, která byla vydána v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl a stejný osud potkal také jeho dovolání.
Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní práva. Stěžovatel zejména rozporuje, že by jeho jednání bylo protiprávní, neboť „bezezbytku vyhověl všem interním pravidlům pro zadávání zakázek onoho druhu, opatřil si nezbytné souhlasy ostatních pracovníků ministerstva a v neposlední řadě jednal z podnětu svého nadřízeného ministra“. Opětovně uvádí, že se soudy nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Protiústavnost spatřuje dále v tom, že byl odsouzen za skutek spočívající v nadbytečnosti externích právních analýz, aniž by byly tyto právní analýzy coby listinné důkazy v trestním spise od počátku přítomny, obecné soudy je provedly nebo se s nimi alespoň seznámily. Stěžovatel se rovněž dovolává údajné „zjevné vady rozhodnutí o náhradě škody způsobené dvojjediným postavením České republiky, jednak jakožto příjemce daně z přidané hodnoty, jednak jakožto poškozeného v předmětném trestním řízení“. Z této vady dovozuje, že náhrada škody uložená podle ustanovení § 228 trestního řádu měla být snížena o daň z přidané hodnoty, která byla odvedena zpracovateli předmětných právních analýz.