III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.10.2018 08:30 do: 16.10.2018 08:50
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1891/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2018 č. j. 23 Cdo 541/2018-344 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: N. J.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po obchodní společnosti RP Climbing s. r. o. (vedlejší účastnice) zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela mandátní smlouvu, jejímž předmětem by bylo zpracování žádosti za účelem získání podpory z Evropského sociálního fondu – operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, a tudíž stěžovatelce žádný nárok na zaplacení žalované částky z titulu odměny mandatáře nevznikl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se sice s jeho závěrem, že nebyla prokázána existence mandátní smlouvy, krom toho však shledal, že stěžovatelce svědčí za zpracování projektové žádosti pro vedlejší účastnici právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající v zásadě nejnižším možným nákladům, které by vedlejší účastnice v daném místě a čase musela na předmětné plnění vynaložit, čemuž odpovídá částka 24 000 Kč, kterou již vedlejší účastnice stěžovatelce uhradila. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší soud s odůvodněním, že je nutno vycházet z ceny obvyklé. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil, aby vedlejší účastnici zaplatila náklady řízení. Dospěl totiž k závěru, že tzv. cenu obvyklou představuje částka 24 000 Kč, kterou již stěžovatelce vedlejší účastnice vyplatila. Vyšel přitom z ceny, kterou za shodnou činnost požadoval „stálý kooperant“ vedlejší účastnice. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že k otázce obvyklé výše odměny za zpracování projektové žádosti předložila znalecký posudek, z něhož plyne, že obvykle se odměna při zpracování projektové žádosti skládá z flat fee (pevná složka odměny) a success fee (provizní část odměny v případě úspěchu žádosti), jejíž výše zpravidla leží v intervalu 2,5 až 7,5 % z celkové výše přiznané finanční podpory se střední hodnotou 4,54 %. Obecné soudy však k tomuto důkazu vůbec nepřihlédly, vrchní soud jej zcela opomněl a Nejvyšší soud konstatoval, že tato skutečnost nezakládá přípustnost dovolání. Dle stěžovatelky přitom jde o podstatný, resp. zásadní důkaz k otázce výše obvyklé odměny. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.10.2018 08:50 do: 16.10.2018 09:20
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 309/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Tdo 1047/2015-21, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 4 To 347/2014-78 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. září 2014 č. j. 3 T 113/2014-64
Stručná charakteristika: právo na zachování lidské důstojnosti
Označení navrhovatelů: J. H.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Tohoto přečinu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že se ve věznici, kde vykonával trest odnětí svobody, odmítl v květnu 2014 podrobit vyšetření moči ke zjištění přítomnosti omamných látek v těle, čímž mařil výkon trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, uložený mu rozsudkem Městského soudu v Brně, a porušil tak základní povinnost odsouzeného upravenou v ustanovení § 28 odst. 2 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto jednání se dopustil opakovaně, neboť v březnu 2013 byl u něj proveden kontrolní odběr moči, který prokázal přítomnost psychotropních látek v těle, za což byl kázeňsky potrestán, dále se v říjnu 2013 odmítl podrobit toxikologickému vyšetření, za což byl rovněž kázeňsky potrestán, a dále v blíže neurčené době do února 2014 ve věznici vědomě užíval návykovou látku, za což byl rozsudkem okresního soudu odsouzen pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě výpovědi stěžovatele a listinných důkazů, zejména obsahu protokolu o provedení orientačního toxikologického vyšetření moči. Stěžovatelovu obhajobu, že se odebrání moči bránil pouze před zdravotní sestrou z důvodu stydlivosti, okresní soud vyhodnotil jako účelovou. Zdravotní sestra je dle soudu zdravotním personálem a má uvedenou činnost v popisu práce. Z uvedeného protokolu navíc nevyplývá, že by stěžovatel uvedl takto konkrétní důvod odmítnutí odběru přímo při vyšetření. Skutečným důvodem odmítnutí tak bylo dle soudu stěžovatelovo vědomí o možném odhalení přítomnosti návykové látky v těle. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolání, které napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Brně. Podle krajského soudu k zásahu do lidské důstojnosti stěžovatele a k porušení jeho lidských práv nedošlo. Pokud by navíc stěžovatel odmítl poskytnout moč z důvodu stydlivosti, byla by taková skutečnost zaznamenána v protokolu. Stěžovateli přitom dle krajského soudu nic nebránilo v tom, aby se při poskytnutí vzorku moči otočil ke zdravotní sestře zády či bokem. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, když vyhodnotil stěžovatelovy námitky jako skutkové nebo procesněprávní povahy, jež v dovolacím řízení nelze uplatnit. K námitce porušení Evropských vězeňských pravidel z roku 2006 odkázal Nejvyšší soud na vyjádření nejvyššího státního zástupce. Ten zejména uvedl, že tato pravidla nerozlišují zdravotní služby na intimní a neintimní a nebrání tedy v poskytování zdravotních služeb diplomovanou sestrou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trest uložený mu za odpor podrobit se uvedenému zdravotnickému úkonu je v rozporu s jeho ústavními právy. Odběr moči byl dle stěžovatele proveden způsobem snižujícím jeho lidskou důstojnost, neboť potřebný vzorek měl stěžovatel poskytnout přímo před zdravotní sestrou, aniž by mu byla dána možnost se, jako v minulosti, odebrat do odděleného prostoru, kde by byl pod kontrolou příslušníka vězeňské služby. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí pouze omezil na konstatování, že se jednalo jen o odběr biologického materiálu, nikoliv o osobní prohlídku, aniž by toto své tvrzení jakkoliv podložil relevantním důkazem. Za nepravdivý a důkazně zcela nepodložený považuje stěžovatel závěr odvolacího soudu, dle kterého stěžovatel žádné konkrétní námitky na místě nevznesl, jelikož jinak by o tom byl učiněn záznam v protokolu. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, krajského soudu a rozsudku okresního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zachování lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2018 09:00 do: 17.10.2018 09:30Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3625/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017 č. j. 28 Co 257/2017-91
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, náhrada škody z výkonu veřejné moci
Označení navrhovatelů: Š. V.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala na České republice – Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnice) jako na žalované náhrady škody spočívající v nákladech, které vynaložila na právní zastoupení advokátem v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové. V uvedeném řízení soud vydal dne 18. 9. 2012 elektronický platební rozkaz, ačkoli řízení ve věci o zaplacení částky 239 000 Kč s příslušenstvím (stěžovatelka byla žalována) bylo již s právní mocí dne 1. 8. 2012 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku žalobci (usnesení o zastavení řízení bylo vydáno 16. 7. 2012). V souvislosti s doručením tohoto platebního rozkazu si stěžovatelka zvolila zástupcem advokáta, jehož prostřednictvím podala dne 27. 9. 2012 odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádřila se k žalobě. Za poskytnutou právní službu mu pak uhradila (nyní žalovanou) částku jako náklady řízení, čímž jí podle jejího přesvědčení vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu soudu, který vydal platební rozkaz za situace, kdy řízení bylo již dříve pravomocně skončeno. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové byl elektronický platební rozkaz následně zrušen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se proti výroku o náhradě nákladů odvolala, Krajský soud v Hradci Králové však rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka (poškozená) sice vynaložila v řízení náklady potřebné k účelnému bránění práva, avšak žalobci se na vzniku těchto nákladů nepodíleli. Krajský soud uzavřel, že řízení ohledně elektronického platebního rozkazu bylo vyvoláno pochybením na straně okresního soudu (systémová chyba elektronické aplikace Centrální elektronický platební rozkaz).
Stěžovatelka proto uplatnila v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 82/1998 Sb. svůj nárok na náhradu škody ve výši 23 135 Kč u Ministerstva spravedlnosti, které se jí sice omluvilo, nicméně neshledalo příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody v podobě nákladů za právní zastoupení, neboť by se podle něj stěžovatelka nechala zastoupit advokátem tak jako tak. Stěžovatelka se proto obrátila s žalobou na Obvodní soud pro Prahu 2, který dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Chybně vydaný platební rozkaz a jeho doručení byl podle názoru soudu jedinou příčinou právního zastoupení stěžovatelky v uvedeném rozsahu a nákladů s ním spojených. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání vedlejší účastník. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak dospěl k odlišnému právnímu názoru, než soud prvního stupně a jeho rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. V daném případě nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže nebyla porušena povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a vydané pravomocné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v jejím případě je třeba zohlednit specifikum tohoto případu, jelikož nemůže uplatňovat svůj nárok na náhradu škody způsobené jí státem při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím soudu, když jednou z podmínek dle ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. je, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. S ohledem na své procesní postavení neměla stěžovatelka dle svého názoru jinou možnost, než zabránit nabytí právní moci předmětného platebního rozkazu podáním odporu a vyjádřením se k žalobě, v důsledku čehož nemůže nyní požadovat nárok na náhradu škody pro nezákonné rozhodnutí, když toto nenabylo právní moci. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku městského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2018 10:00 do: 17.10.2018 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2982/15
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016 č. j. 29 Co 189/2016-260, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. února 2016 č. j. 6 C 69/2013-236 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164
Stručná charakteristika: Právo na soudní a jinou právní ochranu; opravné prostředky
Označení navrhovatelů: CG HOLDING, s. r. o., zast. advokátem JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhala proti České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu (vedlejší účastnice) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí při výkonu veřejné moci ve výši 120 832,85 Kč. Na jednání konaném dne 14. 11. 2013 vzala stěžovatelka žalobu co do částky 24 999,90 Kč zpět. Výrokem I. rozsudku obvodního soudu byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 93 332,96 Kč, co do částky 2 499,99 Kč byla žaloba výrokem II. zamítnuta. Výrokem III. byla vedlejší účastnici rovněž uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 42 712 Kč. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Stěžovatelka v rámci vyjádření k němu zdůraznila, že požadovaná částka je součtem čtrnácti dílčích peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem, požadovaných jako důsledek čtrnácti různých škodných událostí. Přípustnost odvolání je podle stěžovatelky ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, třeba posoudit u každého peněžitého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny společně a bylo o nich rozhodnuto jediným výrokem. Vzhledem k tomu, že žádné z požadovaných dílčích plnění nepřevyšovalo částku 10 000 Kč, nebylo podle stěžovatelky odvolání přípustné. Usnesením Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu zrušen. Městský soud v odůvodnění pouze stručně, bez vyjádření se k tvrzené nepřípustnosti odvolání, uvedl, že nejsou dány podmínky pro potvrzení či případnou změnu rozsudku obvodního soudu. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto pro nepřípustnost, neboť v nyní posuzované věci bylo rozhodováno o několika peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem. Rozsudkem obvodního soudu ze z února 2016 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a rovněž jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 300 Kč. V písemném vyhotovení obvodní soud stěžovatelku poučil, že proti rozsudku je přípustné odvolání. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Vedlejší účastnice v rámci vyjádření k němu uvedla, že by odvolání stěžovatelky nemělo být přípustné, nicméně v nyní posuzované věci by jí právo jej podat nemělo být upřeno. Usnesením městského soudu bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost. Městský soud v odůvodnění uvedl, že v nyní posuzované věci jde o čtrnáct žalobních návrhů, z nichž žádný nepřevyšuje částku 10 000 Kč.
Stěžovatelka předně namítá, že rozhodnutí městského soudu o prvním odvolání se odchyluje od ustálené praxe Ústavního a Nejvyššího soudu, co se posuzování přípustnosti odvolání v případě řízení o věcech se samostatným skutkovým základem týče. Opakuje, že jí požadovaná částka ve výši 95 832,95 Kč je součtem čtrnácti dílčích peněžitých nároků, kdy ani v jednom případě nebyla překročena hranice bagatelnosti ve výši 10 000 Kč. Proto odvolání v těchto věcech ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř. není přípustné. Podle stěžovatelky tak městský soud rozhodoval ve věci, kde mu to zákon neumožňuje. Stěžovatelka dále upozornila, že proti rozhodnutí obvodního soudu, které bylo vydáno po zrušení dřívějšího rozhodnutí a následném vrácení věci k dalšímu řízení, podala odvolání, které však bylo druhým napadeným usnesením městského soudu odmítnuto pro nepřípustnost, byť byla obvodním soudem poučena o jeho přípustnosti. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2018 10:30 do: 17.10.2018 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1820/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. srpna 2017 č. j. 26 Nc 1810/2017-19 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2018 č. j. 32 Co 448/2017-35
Stručná charakteristika: osvojení; retroaktivita
Označení navrhovatelů: M. B. a B. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z listopadu 2010 bylo rozhodnuto o osvojení nezletilého vedlejšího účastníka řízení a jeho nezletilé polorodé sestry stěžovateli, přičemž šlo o zrušitelné osvojení. U vedlejšího účastníka řízení se však začaly vyskytovat výchovné problémy, proto byl nejprve předán do péče pěstounů a poté bylo rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze srpna 2017 rozhodnuto o ústavní výchově. V současné době je vedlejší účastník řízení umístěn v diagnostickém ústavu. Stěžovatelé se návrhem z dubna 2017 domáhali zrušení osvojení, neboť osvojení neplní svůj účel. Okresní soud v Mladé Boleslavi v srpnu 2017 návrh stěžovatelů na zrušení osvojení zamítl z důvodu, že podle § 840 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení a vlivem tzv. nepravé zpětné účinnosti nového občanského zákoníku se stalo osvojení vedlejšího účastníka řízení nezrušitelným osvojením. Stěžovatelé proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání. Krajský soud v Praze v únoru 2018 napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Okresní soud v Mladé Boleslavi se při interpretaci a aplikaci právní normy na posuzovanou věc dopustil z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné libovůle, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící právní normy a jejího výkladu a opominutí dalších právních norem, které na daný případ dopadají. Podle názoru stěžovatelů se lhůta pro podání návrhu na zrušení osvojení měla posuzovat podle zákona o rodině a s ohledem na přechodná ustanovení občanského zákoníku, zejména ustanovení § 3028 a § 3036 nelze dovodit, že by v daném případě účinností nového občanského zákoníku měla začít běžet nově zavedená tříletá lhůta pro zrušení osvojení. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozsudku okresního soudu a krajského soudu, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.