IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.10.2019 09:00 do: 15.10.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2590/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. května 2019 č. j. 13 To 180/2019-21 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. května 2019 č. j. 4 Nt 4128/2019-14
Stručná charakteristika: právo na bezplatnou pomoc obhájce
Označení navrhovatelů:  J. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Okresního soudu v Pardubicích byla zamítnuta podle § 33 odst. 2 trestního řádu žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Soud dovodil, že v případě stěžovatele se jedná o osobu zletilou, bez zdravotního omezení, a není žádný důvod se domnívat, že by si stěžovatel nemohl zajistit finanční prostředky, nejenom k nutné obhajobě v průběhu trestního řízení, které je proti němu vedeno pro úmyslnou trestnou činnost (nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve formě – zjednodušeně řečeno – pěstování rostlin konopí), jejíž trestnost je celospolečensky obecně a dlouhodobě známa, vlastní prací. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv, přičemž uvádí, že obecné soudy se vůbec nezabývaly skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem v jeho podáních, a ani důkazy, které stěžovatel k prokázání svých tvrzení soudům předložil. Oba soudy dle jeho názoru založily svá rozhodnutí pouze na spekulativních závěrech, které nemají oporu ve skutkovém stavu ani v důkazech, a dospěly tak zjevně k nesprávnému právnímu závěru.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.10.2019 14:00 do: 15.10.2019 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 5/19
Jednací místnost: sněmovna
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Zrušení § 18a odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. a zákona č. 125/2019 Sb., ve slovech „s výjimkou finanční náhrady“, in eventum na zrušení zákona č. 125/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
Stručná charakteristika:  Legitimní očekávání, právní jistota, podstata právního státu, restituce majetku, zmírnění některých křivd z doby nesvobody, odluka církví od státu, daňová legislativa, účel daní.
Označení navrhovatelů:  Skupina senátorů, za kterou jedná senátor Ing. Petr Šilar, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Neústavnost zákona č. 125/2019 Sb. dovozuje navrhovatelka – skupina 44 senátorů - především ze skutečnosti, že ani jeho předkladatelé, ani vláda netvrdí, že by šlo o zákon daňový (v ústavněprávním smyslu); naopak nezastírají, že jediným cílem napadeného zákona je faktické snížení restituční finanční náhrady, jejíž výše je podle aktuálních vládních a některých nevládních stran nepřiměřeně vysoká (viz i důvodová zpráva k návrhu zákona č. 125/2019 Sb.). Ačkoli si je navrhovatelka vědoma skutečnosti, že úmysl zákonodárce sám o sobě neústavnost právního předpisu založit nemůže, jde o významné interpretační vodítko. Ústavní soud se již v minulosti vymezil proti uvalení toliko formální daně, jež ve skutečnosti sloužila k jednostrannému snížení existujícího nároku třetí osoby vůči státu. Pouhá politická dohoda vládně odpovědných stran podle navrhovatelky ke zhojení uvedené protiústavnosti nepostačuje – nárok na finanční náhradu na základě zákona o majetkovém vyrovnání oprávněným subjektům vznikl a je snižován retroaktivně v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i principem právní jistoty. Dalším zásadním nedostatkem napadaného zdanění předmětných finančních náhrad je dle navrhovatelky zjevné založení nerovnosti mezi dotčenými subjekty a oprávněnými osobami podle jiných restitučních předpisů, jejichž náhrady žádné dani nepodléhaly. Tím podle ní zákonodárce porušuje čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i čl. 1 Listiny a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Pozn.: Dne 6. 6. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny 62 poslanců, za kterou jedná poslanec Marek Benda, na zrušení: 1. zákona č. 125/2019 Sb.; 2. slov „s výjimkou finanční náhrady“ v § 18a odst. 1 písm. f) zákona o daních z příjmů. Návrhu byla přidělena spisová značka Pl. ÚS 9/19. Dne 12. 6. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh další skupiny 19 senátorů, za kterou jedná senátor Zdeněk Hraba, na zrušení stejných zákonných ustanovení, jaká jsou uvedena v bodech 1 a 2. Návrhu byla přidělena spisová značka Pl. ÚS 10/19. Vzhledem k tomu, že bylo shora uvedeným návrhem skupiny senátorů ze dne 24. 5. 2019 zahájeno řízení o zrušení shora nadepsaných ustanovení, jehož se shodně domáhá též skupina poslanců i v předchozím bodě uvedená druhá skupina senátorů, Ústavní soud později podané návrhy usneseními sp. zn. Pl. ÚS 9/19 a sp. zn. Pl. ÚS 10/19 ze dne 18. 6. 2019 odmítl pro nepřípustnost z důvodu překážky věci zahájené (litispendence) podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, čímž další navrhovatelky získaly postavení vedlejších účastnic v nejdříve zahájeném řízení, vedeném pod nadepsanou spisovou značkou Pl. ÚS 5/19.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2019 09:00 do: 17.10.2019 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1782/19
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2018, č. j. 19 Co 609/2018-450, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 25 Cdo 412/2019-483.
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  A. Č.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Broncovi (nyní vedlejší účastník) povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 1 624 800 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci opětovně po zrušení svého původního rozsudku nálezem sp. zn. IV. ÚS 4489/12 ze dne 4. 6. 2014. Vyšel přitom ze zjištění, že proti stěžovateli byla nařízena exekuce vyklizením bytu ve prospěch oprávněného – bytového družstva. Provedením exekuce byl pověřen žalovaný, který vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 15 692 Kč. Za účelem vymožení těchto nákladů vydal následně příkaz k provedení exekuce srážkami z invalidního důchodu stěžovatele, který byl určen České správě sociálního zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení tedy začala provádět srážky z invalidního důchodu stěžovatele; platby se však z účtu žalovaného vrátily zpět. Poté, co bylo v jiném soudním řízení obnoveno členství stěžovatele v bytovém družstvu, vydal žalovaný exekuční příkaz k provedení exekuce postižením členských práv a povinností žalobce v družstvu, aby tím byly uhrazeny výše zmíněné náklady exekuce. Na základě tohoto postupu žalovaného vyplatilo bytové družstvo soudnímu exekutorovi z vypořádacího podílu stěžovatele částku 19 694,50 Kč a stěžovatel obdržel zbývajících 17 704,50 Kč. Za této situace stěžovatel v předchozích fázích řízení, z něhož vzešla i nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, dovozoval – a to zcela v souladu s právním názorem vyjádřeným v cit. nálezu sp. zn. IV. ÚS 4489/12 – že žalovaný soudní exekutor postupoval v rozporu s povinností uloženou mu ustanovením § 47 odst. 1 exekučního řádu, neboť měl povinnost zvolit takový způsob exekuce, který nebyl zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhu stěžovatele a ceny předmětu, z něhož má být splnění jeho dluhu dosaženo. Postižením členských práv v družstvu byl stěžovatel připraven o družstevní byt, jehož tržní hodnota činila přibližně 1 400 000 Kč a vznikl mu tak nárok toliko na vypořádací podíl v hodnotě mnohonásobně nižší. To vše za situace, kdy Česká správa sociálního zabezpečení prováděla za účelem vymožení téže pohledávky srážky z invalidního důchodu stěžovatele, které mu byly posléze jako přeplatek vráceny, neboť nebyly administrativní chybou – vadným variabilním symbolem – započítávány na dlužnou částku nákladů exekuce a naopak byly České správy sociálního zabezpečení exekutorem posléze vráceny. Soud prvního stupně tedy určil tržní hodnotu členského podílu v bytovém družstvu na základě znaleckého posudku částkou 1 624 800 Kč a žalobě zcela vyhověl. Námitku promlčení, vznesenou žalovaným, posoudil soud prvního stupně jako nedůvodnou.  K odvolání žalovaného soudního exekutora Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením námitky promlčení. Krajský soud rovněž uzavřel, že exekutorem vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Důsledkem pochybení žalovaného byl sice závažný následek pro stěžovatele, a to ve sféře majetkové (pozbytí majetkové hodnoty převyšující částku 1 000 000 Kč), neznamenalo to však pro něj bezprostřední zásah do sféry bydlení, neboť jeho potřeba bydlení byla tehdy uspokojena jinak. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že vedlejším účastníkem vznesená námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy, a proto neměla být jeho žaloba zamítnuta. Stěžovatel totiž nárok na náhradu škody nemohl uplatnit dříve, neboť mu v tom bránily ataky psychické nemoci, pro niž mu byl přiznán invalidní důchod. Se stěžovatelem přes jeho opakované dotazy nekomunikovala ani Česká správa sociálního zabezpečení, když chtěl zjistit, zda a proč jsou mu stále strhávány náklady exekuce z jeho invalidního důchodu. Teprve poté, co ve věci rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 4489/12, byly obecné soudy ochotny připustit, že soudní exekutor pochybil, avšak toto pochybení hodnotily jen jako nedůslednost při výkonu exekuční činnosti; předtím neshledaly v jeho činnosti žádné zavinění. Stěžovatel je však přesvědčen, že vedlejší účastník vědomě zavinil, že přišel o byt vysoké hodnoty. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, právo na náhradu škody za nesprávný úřední postup, právo na ochranu vlastnictví, zákaz diskriminace a výhrada zákona pro výkon státní moci.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.10.2019 09:30 do: 17.10.2019 10:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2287/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 30 Cdo 4610/2017-241, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2017 č. j. 3 Co 202/2015-223 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015 č. j. 34 C 154/2013-182
Stručná charakteristika:  odškodnění za nemajetkovou újmu z trestního řízení ve vztahu k rodinným příslušníkům
Označení navrhovatelů:  S. V.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Proti rodičům stěžovatelky bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání její sestry, obvinění byli vzati do vazby a obžalováni. Stěžovatelka a její sestra byly nejprve umístěny do ústavní výchovy a následně svěřeny do péče babičky. Obvinění byli poté propuštěni z vazby a zproštěni obžaloby a obě nezletilé dívky byly svěřeny zpět do péče svých rodičů. Po ukončení trestního stíhání stěžovatelka a její sestra uplatnily dne nárok na náhradu nemajetkové újmy Ministerstva spravedlnosti, které přiznalo každé částku 60 000 Kč. Stěžovatelka a její sestra podaly proti ministerstvu též žalobu na náhradu nemajetkové újmy, každá ve výši 440 000 Kč. Městský soud v Praze nárok posoudil podle § 11 a § 13 občanského zákoníku z roku 1964 a dospěl k závěru, že není důvodný. Postup orgánů činných v trestním řízení byl v souladu se zákonem, přičemž § 11 a násl. občanského zákoníku z roku 1964 poskytuje ochranu pouze proti nedovoleným zásahům do osobnosti fyzické osoby. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil. K právu na náhradu škody dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. odvolací soud uvedl, že § 7 odst. 1 téhož zákona nepřipouští rozšiřovat okruh aktivně legitimovaných na jiné osoby než obviněné. Dovolání stěžovatelky a její sestry Nejvyšší soud usnesením odmítl, neboť dovolatelkami formulovaná otázka – zda osoba obžalovanému blízká, která v důsledku nezákonného stíhání utrpěla újmu, odlišná od účastníka řízení, se může domáhat náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 11 a 13 občanského zákoníku, příp. zákona č. 82/1998 Sb. – již byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (a navazující judikatury, srv. např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006 či sp. zn. 30 Cdo 4286/2013) nelze nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. uplatnit z titulu ochrany osobnosti, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je úpravou speciální. Důvod ke změně uvedené soudní praxe Nejvyšší soud neshledal. 

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předně namítá, že obecnými soudy nebyla vůbec posouzena otázka, zda lze státu přičítat odpovědnost (v rovině zákona č. 82/1998 Sb. či v rovině obecné občanskoprávní úpravy) za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním osobám, které sice nebyly v postavení obviněného, do jejich subjektivních práv však bylo zasaženo. Postup obecných soudů, které náhradu újmy přiznávají pouze obviněnému, zakládá dle stěžovatelky neodůvodněnou nerovnost v právech. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, právo na ochranu lidské důstojnosti a osobní cti, právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo na ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí.