I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.11.2017 10:00 do: 20.11.2017 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1461/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016 č. j. 1 Cmo 191/2015-448 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 č. j. 23 Cdo 3987/2016-494
Stručná charakteristika: Přípustnost dovolání
Označení navrhovatelů: Alia Trade, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se žalobou podanou v roce 2001 domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 450 790 Kč skládající se ze dvou nároků. Částka 205 790 Kč měla představovat bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že stěžovatelka zaplatila vedlejšímu účastníkovi smluvenou úhradu za dílo, vřetenové litinové schodiště, jehož dodání bylo sjednáno písemně, a dále zálohu na provedení dalších děl, jejichž dodání bylo sjednáno ústně. Dodané plnění však nedosahovalo hodnoty uhrazených záloh. Částka 245 000 Kč pak měla představovat neuhrazenou smluvní pokutu za období od 1. 5. 1999 do 31. 12.1999, kdy měl být podle stěžovatelky vedlejší účastník v prodlení se zhotovením, dodáním a montáží vřetenového litinového schodiště v domě stěžovatelky. Ve věci dvakrát rozhodovaly soudy všech instancí. Odvolací Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem dospěl k závěru, že se vedlejší účastník bezdůvodně obohatil o částku 70 590 Kč představující rozdíl mezi stěžovatelkou zaplacenou částkou a hodnotou vedlejším účastníkem dodaného plnění. Pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce uvedenou částku s úrokem z prodlení a ve zbylé částce žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Ve výroku o zamítnutí žaloby stěžovatelky, co do částky požadované smluvní pokuty, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka následně podala dovolání, v němž uvedla, že jeho přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud při řešení právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v první řadě vyjádřila domněnku, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, vydaným v této věci. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť shledal, že trpí vadou, která brání jeho věcnému projednání. Podle něj nebyla právní otázka, kterou měl odvolací soud podle stěžovatelky vyřešit v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, tedy otázka výkladu projevu vůle obsažené ve smlouvě, pro rozhodnutí odvolacího soudu významná. Dovolací soud dále uvedl, že závěry odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozsudku s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci nesouvisí, a tudíž s ním nemohou být v rozporu. Pokud jde o další námitky stěžovatelky, dovolací soud je považoval za pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů prvního i druhého stupně.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká zejména to, že nedostatečně a nepřesně interpretoval obsah dovolání. Stěžovatelka poukazuje na nejednotnost argumentace obsažené v napadeném usnesení, v němž Nejvyšší soud na jednu stranu souhlasí s tím, že odvolací soud zcela přešel obsah smlouvy a nevyvodil odpovídající závěry, dovolání však zároveň odmítl pro nepřípustnost. Pokud jde o napadený rozsudek odvolacího soudu, stěžovatelka se domnívá, že byla porušena povinnost respektovat princip autonomie vůle smluvních stran, v důsledku čehož byl porušen také princip rovnosti účastníků řízení a právo na spravedlivý proces. V neposlední řadě se svým rozhodnutím měl odvolací soud dopustit také zásahu do práva na ochranu majetku.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.11.2017 15:00 do: 20.11.2017 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 12/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 186/2015-83, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 242/2016-43.
Stručná charakteristika: Jmenování profesora vysoké školy, žaloba na nečinnost prezidenta republiky
Označení navrhovatelů: 1)doc. RNDr. Ivan Ošťádal, CSc., 2)Univerzita Karlova
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, ministr školství, mládeže a tělovýchovy předložil dopisem ze dne 27. 3. 2015 žalovanému prezidentovi republiky návrhy na jmenování 45 nových profesorů a sdělil mu, že o uvedených návrzích bude informovat vládu. V tomto seznamu byla rovněž osoba prvního stěžovatele, a to jako kandidáta na jmenování pro obor Fyzika – fyzika povrchů a rozhraní. Vláda usnesením ze dne 8. 4. 2015 doporučila předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta o jmenování profesorů uvedených. Protože stěžovatelé měli za to, že ve věci jmenování docenta Ošťádala profesorem zůstal prezident nečinným, podali podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního žalobu na nečinnost prezidenta republiky. Tuto žalobu Městský soud v Praze rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl, když konstatoval, že stěžovatelé sice jsou v tomto řízení aktivně legitimováni, avšak žaloba není důvodná, jelikož tzv. nečinnostní žaloba je možná pouze tehdy, nelze-li se ochrany subjektivních práv domáhat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s. Nevztahuje se totiž k přezkumu již učiněného úkonu správního orgánu, nýbrž slouží k poskytnutí ochrany proti jeho nezákonné nečinnosti. Nečinnostní žaloba je proto nedůvodná, vydal-li žalovaný rozhodnutí. V daném případě městský soud konstatoval, že prezident v této věci vydal rozhodnutí, a to nejpozději v podobě přípisu ministryni školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 19. 1. 2016, kterým jí sdělil, že potvrzuje svoje rozhodnutí nejmenovat tři kandidáty na profesory (jedním z nich je doc. Ošťádal) a ohledně odůvodnění odkázal na oficiální webové stránky (https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-zpravy/prezident-republiky-se-rozhodl-nejmenovat-tri-profesory-11098 
). Tento dopis proto představuje správní akt v materiálním smyslu, neboť obsahuje formálně zachycený, objektivizovatelný, nezaměnitelný a nezměnitelný projev vůle prezidenta směřující k autoritativní úpravě práv a povinností konkrétních subjektů v konkrétní věci. Následnou kasační stížnost stěžovatelů zamítl rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelé argumentaci Nejvyššího správního soudu označují za účelovou a vnitřně rozpornou, když na jedné straně dopis prezidenta označil za rozhodnutí, nicméně na straně druhé z hlediska nesplnění požadavku na kontrasignaci se mělo jednat o výkon pravomoci, který nemění ani nepotvrzuje právní stav. Stěžovatelé se domnívají, že prezident předmětným dopisem jen informoval ministryni o tom, že v rámci svých vnitřních úvah dospěl v blíže neurčené době k rozhodnutí o nejmenování Doc. Ošťádala profesorem, což však není relevantním projevem vůle správního orgánu, který by směřoval navenek. Oba správní soudy prý proto tento dopis interpretovaly v rozporu s vůlí prezidenta a postupovaly tak nepředvídatelně. Stěžovatelé uvádějí, že z žádného právního předpisu neplyne diskreční právo prezidenta při jmenování profesora. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku připustil existenci tzv. materiálních rozhodnutí, což však nelze obecně aprobovat a je naopak třeba po státních orgánech žádat, aby rozhodovaly v předepsaných formách. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí správních soudů, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.11.2017 08:45 do: 21.11.2017 09:15
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: I. ÚS 1467/13
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 č. j. 29 ICdo 3/2013-283, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2012 č. j. 13 VSOL 41/2012-266 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2012 č. j. 37 (39) ICm 1154/2010-223, KSBR 37 INS 398/2010-C8-26
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu, ochrana vlastnického práva
Označení navrhovatelů: Bourke Trust a. s.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona odmítnuta žaloba proti vedlejším účastnicím (Česká spořitelna, a. s., JUDr. Miloslava Horská, insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s.), kterou se stěžovatelka jako přihlášená věřitelka v insolvenční věci dlužníka obchodní společnosti Oděvní podnik, a. s., domáhala určení, že ústní smlouva uzavřená dne 24. 6. 2009 a dne 8. 1. 2010 mezi dlužníkem a Českou spořitelnou, a. s. (potvrzená listinou nazvanou „Konfirmace obchodu na finančním trhu“), je ve vztahu k věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkovi, neúčinným právním úkonem. Důvodem odmítnutí žaloby bylo, že stěžovatelka jako přihlášená věřitelka není osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť podle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení odporovat pouze insolvenční správce. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, Vrchní soud v Olomouci usnesení krajského soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil, a to rovněž se závěrem, že stěžovatelka nemá v insolvenčním řízení postavení, které by ji opravňovalo k podání takovéto žaloby. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala také návrh na zrušení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, plénum Ústavního soudu o něm již rozhodlo nálezem ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 33/15 tak, že ho zamítlo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zmíněná ustanovení insolvenčního zákona jsou protiústavní. Současně tvrdí, že napadenými soudními rozhodnutími došlo k zásahu do jejího vlastnického práva „ve formě ztráty naděje na vyšší míru uspokojení přihlášených pohledávek“, a do jejího práva na spravedlivý proces, a to jednak upřením práva na přístup k soudu, jednak nevypořádáním se s její argumentací.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.11.2017 09:15 do: 21.11.2017 09:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 24/17
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. září 2016 č. j. 0 Nt 612/2016-13 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 11. července 2016 č. j. 1 ZT 313/2015-96 ve spojení s opravným usnesením Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 3. srpna 2016 č. j. 1 ZT 313/2015-111
Stručná charakteristika: ochrana vlastnického práva, právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: VIA, s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Policie České republiky zahájila v červnu 2014 na základě oznámení finančního úřadu úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kterého se mohli popustit dřívější statutární orgán stěžovatelky a její prokurista. Následně v červenci 2015 policejní orgán rozhodl o zajištění peněžních prostředků ve výši do 133 000 Kč na blíže určeném účtu stěžovatelky, a to jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. Policie dospěla k závěru, že došlo k obohacení stěžovatelky tím, že ve svých nákladech měla neoprávněně zaúčtovaný daňově neuznatelný náklad ve výši 700 tisíc korun. Obviněný je majoritním vlastníkem stěžovatelky a zajištěná částka odpovídá zdokumentované celkové škodě. Poté bylo zahájeno trestní stíhání obviněných. Ústavní stížností napadenými usneseními z července a srpna 2016 zamítlo okresní státní zastupitelství návrh stěžovatelky na zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu. Ústavní stížností napadeným usnesením zamítl v září 2016 okresní soud stížnost stěžovatelky proti rozhodnutím okresního státního zastupitelství.
Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení okresního soudu neobsahuje žádné odůvodnění nad rámec pouhého konstatování průběhu řízení a odkazu na usnesení okresního státního zastupitelství, jež navíc rovněž neodpovídá požadavkům zákona na odůvodnění. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení okresního soudu a okresního státního zastupitelství, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.11.2017 10:00 do: 22.11.2017 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2867/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 7 Tdo 353/2016-106, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2015 č. j. 9 To 200/2015-2117, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2014 č. j. 44 T 17/2013-2001, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. května 2015 č. j. 44 T 17/2013-2090
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: L. F., zastoupen JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Hajnova 40, 272 01 Kladno
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl (společně se dalšími dvěma spoluobviněnými) v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 uznán vinným pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaným ve spolupachatelství. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř let.
Stěžovatel namítá, že stěžejním důkazem o jeho vině byla svědecká výpověď svědka V. R., jež byla učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon již před zahájením trestního stíhání. Stěžovatel, ani jeho obhájce proto neměli možnost se výslechu tohoto svědka účastnit a klást mu otázky. Protože svědek ještě v průběhu přípravného řízení, zemřel, nemohl tak stěžovatel učinit ani později v průběhu přípravného řízení nebo během hlavního líčení. Stěžovatel nepovažuje za protiústavní provedení výslechu svědka R. před zahájením trestního stíhání; tou je dle něj až situace, kdy výpověď svědka, jemuž stěžovatel nemohl (ani prostřednictvím svého obhájce) klást otázky, představuje jediný důkaz o jeho vině. Dle stěžovatele k porušení jeho práv došlo jednak tímto postupem nalézacího soudu a dále tím, že vyšší soudní instance zcela ignorovaly jeho ústavněprávní argumentaci a odůvodnění svých rozhodnutí vybudovaly čistě v rovině jednoduchého práva. Zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v postupu obecných soudů, které prý neposkytly ochranu jeho právu vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, jež je každému obviněnému v trestní věci garantováno článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.11.2017 14:00 do: 21.11.2017 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2246/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 26. 8. 2016, č. j. 106 C 21/2015-193, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2017, č. j. 8 Co 52/2017-234
Stručná charakteristika: Povinnost k úhradě nákladů řízení při soudním prodeji zástavy
Označení navrhovatelů: D. B., zast. advokátem Mgr. Karlem Borkovcem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka vystupovala jako zástavní dlužník ve sporu o nařízení soudního prodeje zástavy, kde zástavním věřitelem byl vedlejší účastník. Okresní soudu v Karviné – pobočka v Havířově rozhodl v části I. výroku tak, že soud nařizuje soudní prodej zástavy spoluvlastnického podílu stěžovatelky na blíže specifikovaných nemovitostech k uspokojení specifikované pohledávky vedlejšího účastníka a to na základě dvou smluv o zřízení zástavního práva k nemovitosti. V části II. výroku zavázal okresní soud stěžovatelku k úhradě nákladů řízení ve výši 20 409,- Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka, bez stanovení lhůty k plnění. Z odůvodnění plyne, že vedlejší účastník doložil pohledávku zajištěnou existujícím zástavním právem a že zástavou je nemovitost, jejímž vlastníkem je stěžovatelka. Námitky stěžovatelky směřující k promlčení pohledávky a neplatnosti smluv o úvěru soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nezkoumal. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád tak, že procesně úspěšnému zástavnímu věřiteli (vedlejšímu účastníkovi) byly přiznány náklady řízení v plné výši. Lhůta k úhradě nákladů řízení stanovena nebyla, neboť, jak plyne z odůvodnění, přiznané náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může domáhat ve výkonu rozhodnutí nebo v exekuci jen z výtěžku zpeněžené zástavy dosaženého jejím prodejem. Odvolací krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil a rozhodl opětovně o nákladech řízení před okresním soudem tak, že zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení ve výši 20 409,- Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka, náklady odvolacího řízení nebyly přiznány žádné ze stran.
Stěžovatelka tvrdí, že vzhledem ke specifikům řízení o nařízení soudního prodeje zástavy nelze z její strany uplatnit námitky týkající se promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem, promlčení zástavního práva ani námitky směřující do smlouvy o postoupení pohledávky, kterou měl vedlejší účastník zajištěnou pohledávku nabýt. Z tohoto důvodu lze dle názoru stěžovatelky rozhodovat o nákladech řízení až poté, co je postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu, tedy až bude zřejmé, zda vedlejší účastník bude skutečně ve věci úspěšný, k čemuž lze dospět až ve fázi výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků okresního soudu a krajského soudu vždy v nákladovém výroku č. II. s tvrzením, že při projednávání její věci došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a současně byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.11.2017 09:00 do: 22.11.2017 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2111/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016 č. j. 9 As 257/2015-43 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 10. 2015 č. j. 52 A 71/2015-131
Stručná charakteristika: právo na informace
Označení navrhovatelů: KAM NA PARDUBICKU, s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se prostřednictvím žádosti o informace podané podle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím domáhala poskytnutí zvukového záznamu ze zasedání zastupitelstva obce Ráby. Starosta obce stěžovatelce prostřednictví elektronické pošty pouze sdělil, že zvukový záznam sloužil pouze jako pomůcka k sepsání zápisu z jednání a po vyhotovení a podepsání zápisu byl smazán. Stěžovatelka, která si v průběhu zasedání sama pořizovala zvukový záznam, namítala, je mezi zveřejněným zápisem a skutečným průběhem zasedání nesoulad a podala si stížnost. Následně bylo po zásahu krajského úřadu obcí vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, které bylo odůvodněno tak, že požadovaná informace již byla smazána a nelze ji obnovit. Odvolání stěžovatelky krajský úřad zamítl. Stěžovatelka poté podala správní žalobu, které nebylo vyhověno. Krajský soud v Hradci Králové zamítavý rozsudek odůvodnil především existencí faktického důvodu pro odmítnutí žádosti, spočívajícího v neobnovitelném zničení požadované informace. Nelze požadovat splnění nesplnitelného; jedná se zjevně o šikanu vůči obci ze strany stěžovatelky, neboť ta sama disponuje dostatečně kvalitním zvukovým záznamem. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Výrok rozsudku opřel zejména o předchozí zjištění plynoucí z výpovědi starosty obce Ráby, podle níž byl zdroj požadované informace nenávratně zničen. Nejvyšší správní soud přisvědčil konstatování nižší instance, že v řízení opírajícím se věcně o zákon č. 106/1999 Sb. nelze rozhodovat o oprávněnosti zničení záznamu a případném deliktu na straně obce.
Stěžovatelka namítá, že napadenými rozsudky bylo ve skutečnosti rozhodnuto, že povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb. není povinen stěžovatelce požadovanou informaci poskytnout, neboť zvukový záznam jím byl po doručení žádosti o poskytnutí informace zničen a ve správním ani soudním řízení nebyla prokázána možnost jej obnovit. Zničením informace byl podle názoru soudů založen tzv. faktický důvod odmítnutí žádosti. Obecné soudy měly podle stěžovatelky přinejmenším v odůvodnění svých rozsudků formulovat závěr, že povinný subjekt postupoval v rozporu se zákonem a do práva stěžovatelky na informaci bylo zasaženo.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.11.2017 09:30 do: 22.11.2017 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3672/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2016 č. j. 1 To 39/2016-1610
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, aplikace trestu vyhoštění
Označení navrhovatelů: V. K.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Slovenské soudy následně rozhodnutí uznaly. Návrh na obnovu řízení podal stěžovatel s tím, že orgány činné v trestním řízení se v odůvodnění původních rozsudků nevypořádaly s jeho rodinnými vazbami v České republice. O těchto vazbách soudy předtím nebyly informovány, a proto se jimi ani nezabývaly. Podle názoru stěžovatele uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou neodpovídá nově tvrzeným a prokázaným skutečnostem. Zejména se jedná o to, že se otec stěžovatele narodil v České republice a byl českým občanem, je zde též pochovaný, stejně jako prarodiče stěžovatele. Kromě otce má českou státní příslušnost také převážná část jeho rodiny z otcovy strany. Partnerka stěžovatele žije a pracuje v Brně. Krajský soud v Brně návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Učinil tak s odůvodněním, že podmínky pro povolení obnovy trestního řízení naplněny nebyly. Podle soudu stěžovatel argumentuje svými rodinnými a partnerskými vztahy, které zjevně existovaly již v době vyhlášení rozsudku nalézacím soudem. Tyto skutečnosti však nenaplnily zákonem stanovené podmínky, které by vylučovaly uložení trestu vyhoštění. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho zvolený obhájce v hlavním líčení na skutečnosti uvedené posléze v návrhu na obnovu řízení žádným způsobem nepoukázal a z rozsáhlého soudního spisu je patrné, že soud se podrobněji rodinnými vztahy stěžovatele nezabýval. Soudy obou stupňů na něj dle jeho názoru pohlížely jako na ekonomického migranta, který přišel do České republiky pracovat, a nevěděly o jeho hlubších vazbách k České republice. Domnívá se, že krajský soud svým rozhodnutím nepovolit obnovu řízení, byť odůvodnění původního rozsudku zcela zjevně nereflektuje skutečný vztah stěžovatele k České republice, zásadním způsobem zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, který má přímý dopad na jeho právo na zákonný trest.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.11.2017 14:00 do: 22.11.2017 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 655/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Milada Tomková
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2015 č. j. 40 A 4/2015-131 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 8 As 152/2015-103 spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí
Stručná charakteristika: Právo územního samosprávního celku na samosprávu
Označení navrhovatelů: Obec Tisá, zastoupená Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Praha 5
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel (zastupitelstvo obce Tisá) vydal dne 4. 6. 2012 opatření obecné povahy – územní plán č. j. ÚP 07/2012/OOP. Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení o návrhu na zrušení části územního plánu částečně vyhověl návrhu vedlejší účastnice a některé níže specifikované části územního plánu zrušil. Ve zbytku pak návrh zamítl. Plochy, kterých se zrušující výroky týkaly, zahrnují pozemky vedlejší účastnice. Územní plán jako podmínku nové zástavby na těchto plochách, které vymezil jako zastavitelné, uvádí zpracování územních studií. Lhůta pro pořízení územní studie včetně jejího schválení pořizovatelem a vložení dat o územní studii do evidence územně plánovacích činností byla stanovena do 31. 12. 2030. V řízení o zrušení části územního plánu vedlejší účastnice jako navrhovatelka nerozporovala samotnou podmínku pořízení územních studií uvedených ploch, považovala však za nezákonnou lhůtu, kterou územní plán pro pořízení územních studií stanovil, neboť samotné pořízení územní studie je v rukou obce a vlastník pozemků nemá možnost její pořízení jakkoli urychlit. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že územní studie má zásadně charakter podkladu pro pořizování územně plánovací dokumentace a neměla by sloužit k nahrazení úkolů samotné územně plánovací dokumentace. Podle soudu by doba stanovená pro vypracování územní studie neměla přesahovat dobu 4 let, ve které dochází k vyhodnocování naplňování územního plánu podle § 55 odst. 1 stavebního zákona, neboť k tomuto vyhodnocení by měly být již shromážděny všechny dostupné podklady, ke kterým patří i územní studie. Lhůta stanovená v územním plánu pro pořízení územní studie by se tudíž měla pohybovat v řádu jednotek let. Lhůta uvedená v napadeném územním plánu, tj. lhůta v délce 18 let je dle soudu zcela nepřiměřená, neboť vykazuje prvky libovůle a diskriminace vedlejší účastnice. Proti rozhodnutí krajského soudu podala kasační stížnost obec, jejímž je stěžovatel zastupitelským orgánem. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou, přičemž se ztotožnil s právní argumentací krajského soudu.
Stěžovatel se prostřednictvím komunální ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí správních soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k nezákonnému zásahu státu do práva na samosprávu obce. Nezákonný zásah do práva na samosprávu spatřuje stěžovatel v překročení hranic pravomoci soudů při vydávání napadených rozhodnutí (jednání ultra vires), upřednostnění jiných zájmů, jež požívají rovněž zákonné ochrany, způsobem, který věcně popírá právo na samosprávu v zákonem vymezené oblasti jako takové, neodůvodnění některých zásahů do práva na samosprávu a porušení práva na spravedlivý proces v řízeních, kterými jsou dotčena práva na samosprávu.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.11.2017 14:30 do: 22.11.2017 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1827/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017 č. j. 4 Tdo 357/2017-45
Stručná charakteristika: Osobní svoboda Právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: R. Š., zastoupený Mgr. Barborou Černou, advokátkou se sídlem Sokolovská 2170/161, Praha 8
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným zločinem loupeže a přečinem krádeže a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let. Odvolání bylo Vrchním soudem v Praze 6. 9. 2016 zamítnuto, usnesení bylo obhájci doručeno teprve dne 13. 12. 2016 na základě telefonické urgence. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 bylo dovolání podané dne 11. 2. 2017 odmítnuto pro opožděnost.
Stěžovatel uvádí, že v důsledku nesprávného stanovení počátku běhu dvouměsíční lhůty k podání dovolání od doručení usnesení odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť v důsledku odmítnutí nedošlo k přezkoumání podle § 265i odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolání bylo podáno včas prostřednictvím jeho právní zástupkyně a domáhá se prostřednictvím ústavní stížnosti zrušení usnesení Nejvyššího soudu.