I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.11.2017 09:30 do: 28.11.2017 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1581/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 24 Co 12/2016-296
Stručná charakteristika: základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod střet zájmů opatrovníka a posuzované osoby
Označení navrhovatelů: M. C. a město Smečno
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19. října 2015 rozhodl, že se stěžovatel a) jako posuzovaný neomezuje ve svéprávnosti (výrok I.), a změnil tak svůj rozsudek ze dne 16. listopadu 1964, jímž byl stěžovatel a) zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Výrokem II. rozsudku ponechal stěžovateli a) opatrovníka, a to stěžovatele b) (města Smečno), který je tak oprávněn a povinen jej zastupovat ve všech právních jednáních. Stěžovatel b) jako opatrovník stěžovatele a) podal jeho jménem proti rozsudku okresního soudu odvolání. Namítal, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví podle § 469 občanského zákoníku, neboť chybí návrh posuzované osoby, která není schopna formulovat svou vůli k takovému návrhu. Zároveň měl za to, že jsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti. Vzhledem k duševní poruše stěžovatele a) je třeba jej omezit ve svéprávnosti, protože mu hrozí závažná újma. Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že zájmy obou stěžovatelů jsou v konfliktu a proto stěžovateli a) ustanovil jako kolizního opatrovníka advokáta. Ten vzal odvolání stěžovatele a) zpět. Krajský soud v Praze následně usnesením napadeným touto ústavní stížností odvolací řízení zastavil pro zpětvzetí odvolání. Zdůraznil, že zastavení odvolacího řízení nebrání okolnost, že hmotněprávní opatrovník a procesní opatrovník mají rozdílná stanoviska k otázce nutnosti omezení svéprávnosti. Měl za to, že zpětvzetí odvolání není v rozporu se zájmy stěžovatele a).
Stěžovatel b) namítá, že ho krajský soud jako hmotněprávního opatrovníka vyřadil z řízení, když stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka, ačkoli v daném případě nebyl dán konflikt zájmů mezi stěžovatelem a) a stěžovatelem b) jako jeho opatrovníkem. Dle ústavní stížnosti mělo být postupem krajského soudu porušeno i právo stěžovatele a) na soudní ochranu, neboť mu byla odepřena spravedlnost. Zájem stěžovatele a) krajský soud nezkoumal, čímž také nesprávně použil § 37 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Krajský soud měl zhodnotit, zda je v zájmu posuzovaného stěžovatele a), aby odvolací řízení proběhlo, nebo nikoli. Stěžovatel b) rovněž namítl, že kolizní opatrovník svým jednáním svévolně převzal roli soudu, když způsobil, že o odvolání nebude rozhodnuto, a to aniž by stěžovatele a) vůbec shlédl a zjistil jeho stanovisko. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení krajského soudu, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.11.2017 09:00 do: 29.11.2017 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: I. ÚS 3391/15
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 1506/2015-248, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014 č. j. 64 Co 264/2014-187 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2014 č. j. 42 C 226/2009-159
Stručná charakteristika: náhrada škody z nezákonného rozhodnutí veřejné moci, nemajetková újma, právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: V. L.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, aby žalované České republice byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 135 364 343,70 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 5. 6. 2009 do zaplacení a o nákladech řízení vyslovil, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jíž se stěžovatel domáhal náhrady majetkové i nemajetkové újmy s tvrzením, že mu byly způsobeny vydáním nezákonného rozhodnutí a nesprávným úředním postupem. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním mu vznikla majetková škoda v celkové výši 35 364 343,70 Kč. Příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním stěžovatele a vzniklou škodou stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že v důsledku nezákonného trestního stíhání stěžovatele byly zabaveny společnosti LIBRA, a. s., náboje, s nimiž měla společnost obchodovat, nemohla je proto prodat, ani hradit své závazky a byl na ni prohlášen konkurz. Stěžovatel se dále domáhal nemajetkové újmy ve výši 100 000 000 Kč, a to za psychickou a fyzickou újmu zejména z titulu úmrtí manželky stěžovatele v době projednávání trestní kauzy (spáchala sebevraždu), a dále za újmu na zdraví, protože trestní stíhání způsobilo stěžovateli výrazné zhoršení zdravotního stavu. Také za ztrátu dobré pověsti - trestní stíhání stěžovatele bylo známo celé odborné veřejnosti a stěžovatel proto nemohl podnikat. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, které bylo zrušeno usnesením o postoupení věci správnímu orgánu. Soud však neshledal existenci příčinné souvislosti mezi tímto rozhodnutím a stěžovatelem tvrzenou škodou. Ohledně nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu shledal soud důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení ve smyslu ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/98 Sb., podle něhož se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Stěžovatel se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě, kterým byla trestní věc stěžovatele postoupena Městskému úřadu ve Znojmě s tím, že nejde o trestný čin. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatel podle dovolacího soudu dostatečně nevymezil důvody dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná a že se mu vznik škody podařilo prokázat. Domnívá se, že soudy zcela mylně vyložily běh subjektivní promlčecí lhůty a nepřihlížely k desetileté objektivní lhůtě. Stěžovatel má za to, že všechny soudy, které doposud projednávaly jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy, postupovaly contra legem. Nikdo podle jeho názoru není schopen v tak složité situaci, jakou je trestní stíhání vlastní osoby, zaznamenat a ihned uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy, která mnohdy vyjde najevo později a poté se teprve stane příčinou omezení soukromého i pracovního života. Ohledně výše škody odkázal stěžovatel na některá rozhodnutí Ústavního soudu a ustanovení občanského zákoníku o spravedlivém uvážení (§ 2955). Stěžovatel se prostřednictví ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků městského soudu a obvodního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.11.2017 09:30 do: 29.11.2017 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1930/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 č. j. 62 Co 453/2016-61
Stručná charakteristika: náhrada škody z nezákonného rozhodnutí veřejné moci
Označení navrhovatelů: Bc. O. R.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel čelil trestnímu stíhání pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby a přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Stíhaný skutek spočíval v tom, že stěžovatel jako policista lustroval informační systémy Policie ČR (centrální registr vozidel a registr pátrání po odcizených vozidlech), lustraci však neprováděl řádně a pod správným označením. Generální inspekce bezpečnostních sborů proto zahájila trestní stíhání stěžovatele a státní zástupce na něj poté podal obžalobu. Okresní soud v Ostravě však usnesením věc stěžovatele podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupil k projednání a rozhodnutí v kázeňském řízení. Stěžovateli byl uložen kázeňský trest v podobě snížení základního platového tarifu o 10 % na dobu jednoho měsíce. Stěžovatel se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o náhradu škody, která mu vznikla v důsledku neoprávněně vedeného trestního řízení. Požadoval konkrétně částku 39 313 Kč, která představovala náhradu nákladů obhajoby. Odškodnění mu nebylo přiznáno, neboť podle názoru ministerstva je smyslem a účelem zákona o odpovědnosti státu odškodnit toho, kdo se nedopustil žádného protiprávního jednání. Stěžovatel se však dopustil jednání, které naplňovalo znaky kázeňského přestupku. Následně stěžovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který jí vyhověl. Ministerstvo spravedlnosti se odvolalo, Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu stěžovatele zamítl. Usnesení okresního soudu o postoupení věci do kázeňského řízení podle něj nerušilo účinky zahájení trestního stíhání. Řízení se nadále vedlo, byť jen jako přestupkové. Usnesení o postoupení věci zachovává kontinuitu stíhání osoby pro její protiprávní jednání. Stěžovatel se přitom protiprávního jednání dopustil, což je pro posouzení jeho nároku podstatné i podle judikatury Nejvyššího soudu. Na věc proto analogicky dopadá výluka podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek městského soudu, který podle něj vyložil podústavní právo v rozporu s obecnými principy jeho interpretace a aplikace plynoucími z judikatury Ústavního soudu. Pro danou věc je v tomto kontextu stěžejní, zda je usnesení trestního soudu o postoupení věci rozhodnutím o ukončení trestního stíhání za trestný čin, a zda toto rozhodnutí zakládá nárok stěžovatele na náhradu škody za nezákonně vedené trestní řízení. Postoupení věci jinému orgánu není dle názoru stěžovatele pokračováním trestního řízení. Usnesení o postoupení věci proto zakládá právo stěžovatele na náhradu škody, která stěžovateli vznikla vynaložením finančních prostředků na obhajobu. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku městského soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 29.11.2017 14:00 do: 29.11.2017 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2063/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2017 č. j. 18 Co 558/2016-71
Stručná charakteristika: Ochrana spotřebitele
Označení navrhovatelů: P. Ch.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel uzavřel smlouvu o dodávkách vody se společností VODÁRNA PLZEŇ a.s. Dne 4. 12. 2006 došlo k osazení vodoměru. Dne 6. 8. 2012 došlo potom k jeho výměně. Při této příležitosti byl proveden odečet vodoměru, a to za období od 5. 12. 2012 do 24. 2. 2013 a bylo zjištěno, že v uvedeném období bylo odebráno 618 m3 vody. Dne 25. 2. 2013 bylo stěžovateli vystaveno vyúčtování odběru vody, v němž mu byl fakturován nedoplatek ve výši 17 938 Kč. Stěžovatel s výší nedoplatku nesouhlasil a spotřebu vody považoval za chybně změřenou, společnost však jeho reklamaci neuznala a nadále urgovala zaplacení pohledávky. V dubnu roku 2014 provedl stěžovatel příkaz k úhradě na účet žalované. Úhradu v poznámce k platbě výslovně označil jako zálohu na měsíc březen a duben, namísto částky 5 020 Kč však poukázal na účet žalované částku 50 020 Kč. Zažádal proto nejprve ústně a následně též písemně o vrácení omylem zaslané částky. Vodárenská společnost stěžovateli odmítla celou částku vrátit a odečetla si od ní nedoplatek, stěžovateli tak poukázala na účet pouze částku ve výši 27 410 Kč. Stěžovatel poté v dubnu 2016 podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 18 590 Kč s příslušenstvím. Okresní soud Plzeň-město žalobě co do částky 17 938 Kč vyhověl. Odkázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. 15 Co 248/2011, z nějž plyne, že vyvstanou-li v řízení okolnosti zakládající důvod o spotřebě pochybovat, nemusí pouhý protokol o provedeném odečtu vodoměru k prokázání tvrzení o spotřebě vody stačit. V projednávané věci přitom okresní soud považoval za rozhodné, že spotřeba v minulých letech byla konstantní a po výměně vodoměru se opět vrátila k původním hodnotám. Odvolací Krajský soud v Plzni změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 17 938 Kč, zamítl a dále rozhodl, že je stěžovatel povinen nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20 909 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 6 130 Kč. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z ustanovení § 16 zákona o vodovodech a kanalizacích vyplývá vyvratitelná právní domněnka správnosti měření vodoměru. Ustanovení § 17 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích pak stanoví, že odběratel má právo požadovat přezkoušení vodoměru do jeho výměny. Je proto jeho zodpovědností spotřebu průběžně sledovat a kontrolovat. Pokud stěžovatel zpochybnil správnost měření půl roku po demontáži vodoměru, nedbal dostatečně ochrany svých práv, a nemůže se nyní dovolávat nesprávnosti výsledku měření spotřeby. Krajský soud proto dospěl k závěru, že zde existovala pohledávka žalované způsobilá k započtení, a tudíž ze strany žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení, pokud nevrátila stěžovateli omylem zaplacenou částku ve výši, v níž vůči němu měla pohledávku.
Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v postupu krajského soudu, který učinil závěr, že právní domněnku o správnosti hodnot naměřených úředně ověřeným vodoměrem již po jeho demontáži nelze nijak vyvrátit. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2017 10:30 do: 30.11.2017 11:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2334/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 5 To 71/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. 3 T 16/2015.
Stručná charakteristika: právo poškozeného v trestním řízení na právní pomoc
Označení navrhovatelů: R. J. a Mgr. J. Ž.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo v trestní věci odsouzeného M. Č. podle § 51a odst. 1 a 4 a § 151 odst. 6 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovateli Mgr. J. Ž., zmocněnci stěžovatelky R. J., stanoví odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 242 605,- Kč (výrok I.) a že se návrh stěžovatele co do zbytku uplatněného nároku ve výši 490 473,50 Kč zamítá (výrok II.). Stěžovatel Mgr. J. Ž. podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, kterou Městský soud v Praze zamítl.
Stěžovatelé namítají, že stěžovatelce vystupující v trestním řízení v postavení poškozené nebyl plně přiznán nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně a že trestní soudy omezily tento nárok pouze na dobu po právní moci rozhodnutí o jeho přiznání, přestože podmínky bezplatné právní pomoci byly splněny po celou dobu trestního řízení. Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16. Náklady na realizaci práva nemajetného poškozeného na právní pomoc podle stěžovatelů nemůže nést zmocněnec, neboť by tím mj. bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 30.11.2017 11:00 do: 30.11.2017 11:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1921/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2017, č. j. 6 Co 385/2017-290, a Okresního soudu v Písku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 1 Nc 2476/2015-229
Stručná charakteristika: právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života; právo na péči o děti a jejich výchovu
Označení navrhovatelů: P. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Písku svěřil rozsudkem nezletilého syna (nar. 2013) do péče, uložil stěžovateli (otci) povinnost přispívat na výživu nezletilého syna částkou 3 500 Kč měsíčně a zaplatit dlužné výživné 20 300 Kč. Dále nalézací soud zamítl návrh stěžovatele na svěření syna do střídavé péče rodičů, umožnil stěžovateli stýkat se s nezletilým vždy v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 18.00 hodin do neděle 18.00 hodin a v každém sudém kalendářním roce od 26. 12. 9.00 hod. do 28. 12. 18.00 hod. – s tím, že nezletilý bude předáván v místě bydliště matky. Okresní soud dospěl k závěru, že nezletilý byl fakticky ve výlučné péči matky již delší dobu a tato forma péče prospívá jeho vývoji. Vzhledem k tomu, že rodiče bydlí 180 km od sebe a probíhá pravidelný styk s nezletilým podle dohody rodičů, zamítl soud návrh otce na střídavou péči. Ohledně úpravy styku dospěl nalézací soud k závěru, že přibližně kopíruje dohodu mezi rodiči, širšímu styku pak nelze bránit a mohl by být ku prospěchu nezletilého. Odvolací Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí potvrdil, pouze stanovil nižší výživné (2 800 Kč).
Stěžovatel tvrdí, že se v řízení před obecnými soudy domáhal svěření nezletilého do střídavé či do své výlučné péče, že nebyl proveden jediný důkaz, který by měl racionálně zeslabovat úlohu stěžovatele jako rodiče. Stěžovatel dále uvádí, že oproti matce dítěte má stabilní a neměnné zázemí, bydlí ve městě s dobrou občanskou vybaveností a řádně pracuje; odkázal na závěry znalkyně, podle kterých má stěžovatel veškeré výchovné předpoklady a s nezletilým má výborný vztah. Stěžovatel má zájem v co nejširším rozsahu se podílet na výchově syna, saturovat jeho potřeby a kladně jej rozvíjet, nezletilý je navyklý na způsob výchovy oběma rodiči, včetně častého cestování. Do doby úpravy styku soudem probíhal stěžovatelův styk s nezletilým v rozsahu až 12 dnů měsíčně, což je takřka rozsah střídavé péče. Současná úprava styku je nesprávná a frustrující, neboť vyjma speciálního styku v období Vánoc a běžného styku nemá stěžovatel možnost se na výchově nezletilého podílet. Stěžovatel svoji argumentaci podpořil odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13, I. ÚS 247/16 a I. ÚS 2482/13. Stěžovatel namítá zásah do práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu, na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života, do práva pečovat o dítě a na respektování rodinného a soukromého života.