I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.11.2018 14:00 do: 27.11.2018 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2164/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 3 As 205/2016-38, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 6. 2017, č. j. 65 A 1/2016-112
Stručná charakteristika: Právo na přístup k soudu ve správním soudnictví
Označení navrhovatelů: 1) Mgr. et Mgr. V. M., PhD., 2) Mgr. A. L.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelé podali Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu a jako žalované označili Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje (dále jen „krajské ředitelství PČR“) a Ministerstvo vnitra. Krajský soud výrokem I. svého určil, že zásah krajského ředitelství PČR byl nezákonný. Výrokem II. prvního rozsudku krajského soudu přikázal krajský soud krajskému ředitelství PČR zlikvidovat veškeré obrazové a zvukové záznamy stěžovatelů, pořízené v souvislosti s jejich ztotožněním, a zlikvidovat záznamy o tomto jejich ztotožnění. Ve zbytku byla žaloba proti postupu krajského ředitelství PČR výrokem III. zamítnuta. Výrokem IV. prvního rozsudku krajského soudu byla žaloba ve vztahu k Ministerstvu vnitra jako celek zamítnuta, neboť v řízení nebyla zjištěna žádná jeho ingerence v projednávané věci, nebylo zjištěno ani jiné postavení Ministerstva vnitra v řízení.
Krajské ředitelství PČR podalo proti výrokům I. a II. prvního rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které mimo jiné namítalo, že se krajský soud v rámci pasivní žalobní legitimace nedostatečně vypořádal s otázkou, zda PČR jednala jako správní orgán, anebo jako ozbrojený bezpečnostní sbor. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že Policie ČR byla v posuzovaném případě v postavení ozbrojeného bezpečnostního sboru, a proto podle § 83 soudního řádu správního je pasivně procesně legitimovaným v souvislosti se žalovaným zásahem pouze Ministerstvo vnitra. Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené v napadeném rozsudku uzavřel, že v situaci, kdy výrok IV. prvního rozsudku krajského soudu, zamítající žalobu stěžovatelů vůči Ministerstvu vnitra, nebyl stěžovateli napaden podáním souběžné kasační stížnosti, není možné již uvedené pochybení krajského soudu v dalším řízení před krajským soudem napravit. Krajský soud proto napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl. Odkázal přitom závazný závěr Nejvyššího správního soudu. Krajský soud proto bez dalšího odůvodnění uzavřel, že krajské ředitelství není ve věci pasivně legitimováno.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem nastolil situaci, kdy je stěžovatelům prakticky znemožněno dosáhnout meritorního přezkumu jejich žaloby a nového posouzení zákonnosti zásahu Policie ČR, čímž došlo k porušení jejich základního práva na přístup k soudu.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.11.2018 15:00 do: 27.11.2018 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: IV. ÚS 600/17
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2017 č. j. 52 EXE 792/2016-136.
Stručná charakteristika: exekuce
Označení navrhovatelů: R. Ž.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Na základě pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel povinen zaplatit žalobci částku 128 194,- Kč se 7,5 % úrokem z prodlení p. a. z této částky od 28. 9. 2012 do zaplacení a náklady řízení ve výši 66 123,50 Kč. Dne 16. 9. 2016 stěžovatel uhradil přímo na účet oprávněného částku ve výši 128 194,- Kč na jistinu pohledávky. Dne 3. 10. 2016 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 25. 8. 2016. Téhož dne byla stěžovateli doručena i výzva k dobrovolnému plnění, vydaná soudním exekutorem dne 20. 9. 2016. Dne 22. 9. 2016 vydal soudní exekutor exekuční příkazy k vymožení pohledávky. Dne 14. 10. 2016 stěžovatel uhradil i příslušenství pohledávky ve výši 104 423,65 Kč a 46 113,11 Kč. Žádostí ze dne 17. 10. 2016, doplněnou dne 24. 10. 2016, stěžovatel žádal o zastavení exekuce co do vymáhání jistiny ve výši 128 194,- Kč z důvodu jejího dobrovolného uhrazení povinným bez vědomosti o nařízené exekuci. Dne 20. 10. 2016 vydal soudní exekutor Příkaz k úhradě nákladů exekuce, který byl později obvodním soudem zrušen. Dne 5. 12. 2016 obvodní soud zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce co do částky 128 194,- Kč. Poté, co bylo toto rozhodnutí Městským soudem v Praze zrušeno, obvodní soud exekuci zastavil. V souladu s právním názorem odvolacího soudu uvedl, stěžovatel plnil před tím, než se o zahájení exekuce prokazatelně „úředně“ dozvěděl, a proto je třeba na takovéto plnění nahlížet jako na plnění dobrovolné mimo rámec nařízené a probíhající exekuce. Dne 7. 12. 2016 vydal soudní exekutor Příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým určil výrokem I. náklady exekuce ve výši 25 349,50 Kč, výrokem II. náklady oprávněného ve výši 20 751,50 Kč a výrokem III. stanovil, že náklady uvedené ve výroku I. a II. byly uhrazeny. Za základ pro výpočet odměny za provedení exekuce přitom byla, stejně jako v případě dříve zrušeného příkazu k úhradě nákladů, vzata částka 232 617,65 Kč, představující součet jistiny a příslušenství. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, o kterých Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl dne 3. 1. 2017 ústavní stížností napadeným usnesením. Co do výroku I. prvostupňové rozhodnutí fakticky potvrdil, neboť námitky stěžovatele zamítl a výrok II., kterým byly určeny náklady oprávněného, zrušil. Obvodní soud pro Prahu 2 dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o námitkách (výrok III.), stejně jako nepřiznal náhradu soudnímu exekutorovi za řízení o námitkách (výrok IV.). Soud zároveň vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel jistinu v částce 128 194 Kč zaplatil až pod tíhou exekuce, tedy nikoliv dobrovolně.
Stěžovatel zejména namítá, že není možné částku ve výši 128 194,- Kč, uhrazenou před doručením vyrozumění o zahájení exekuce, počítat do základu pro výpočet nákladů exekuce. Podle jeho názoru a v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu se jedná o částku hrazenou mimo exekuční řízení. Navíc se jedná o částku uhrazenou bez přímé účasti exekutora, tedy o částku uhrazenou dobrovolně. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení obvodního soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.11.2018 15:00 do: 27.11.2018 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 1544/16
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2016 č. j. 32 Cdo 4520/2015-338 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2015 č. j. 8 Cmo 318/2014-292
Stručná charakteristika: Právo na soudní ochranu - dokazování
Označení navrhovatelů: UNISOF ES, spol. s r.o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Vedlejší účastnice – obchodní společnost - se na stěžovatelce žalobou domáhala zaplacení částky 1 633 500 Kč s příslušenstvím, představující kupní cenu automobilu dohodnutou v kupní smlouvě uzavřené mezi obchodní společností PALAS GRAND, s. r. o. (dále jen „PALAS“) jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující. Kupní cenu totiž stěžovatelka prodávající nezaplatila, přičemž smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a společností PALAS byl nárok na zaplacení kupní ceny postoupen vedlejší účastnici.
Krajský soud žalobu vedlejší účastnice zamítl, neboť dospěl k závěru, že společnost PALAS nemohla vedlejší účastnici pohledávku platně postoupit, jelikož daná pohledávka zanikla tím, že stěžovatelka na základě dohody mezi společnostmi PALAS a CAC LEASING, a. s. (dále jen „CAC“) zaplatila kupní cenu vozidla přímo CAC. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze změnil výrok rozsudku krajského soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. V odůvodnění uvedl, že součástí kupní smlouvy je rovněž ujednání, podle kterého veškeré změny smlouvy, případná vedlejší ujednání či přísliby je nutné uzavřít písemně formou dodatku ke smlouvě pod sankcí neplatnosti. Vrchní soud proto dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stranami kupní smlouvy bylo písemně změněno ujednání o splatnosti kupní ceny a způsobu jejího placení, ani to, že by ke změnám všeobecných obchodních podmínek došlo ústní dohodou stran kupní smlouvy. Stěžovatelka proto nesplnila svoji smluvní povinnost zaplatit společnosti PALAS kupní cenu automobilu tím, že ji zaplatila společnosti CAC. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením odmítl.
Ve své ústavní stížností stěžovatelka žádá o zrušení obou uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byl porušen čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.