III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.12.2017 08:30 do: 12.12.2017 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2849/17
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti postupu Městského soudu v Praze v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 95 INS 5822/2017, jako jinému zásahu orgánu veřejné moci, při posuzování návrhu stěžovatelky ze dne 18. 3. 2017 na povolení tzv. předpřipravené reorganizace ve smyslu § 148 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů: Healthcare Construction a. s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se insolvenčním návrhem, doručeným Městskému soudu v Praze dne 20. 3. 2017, domáhala zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení reorganizací, přičemž předložila reorganizační plán. Následně městský soud usnesením ze dne 15. 8. 2016 mj. rozhodl, že se zjišťuje stěžovatelčin úpadek, a dále ustanovil insolvenčního správce, nařídil jednání k přezkoumání pohledávek na den 27. 11. 2017 a svolal schůzi věřitelů s tím, že se bude jednat po skončení přezkumného jednání a že předmětem jednání bude i rozhodnutí věřitelů o způsobu řešení stěžovatelčina úpadku, včetně rozhodnutí o návrhu na povolení reorganizace podaném stěžovatelkou. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že městský soud odmítl spojit své rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o reorganizaci (§ 148 odst. 2 insolvenčního zákona) proto, že o způsobu řešení úpadku rozhodne v závislosti na zjištění podmínek přípustnosti reorganizace, na dalším průběhu řízení, na stanovisku schůze věřitelů a se zohledněním vyjádření insolvenčního správce, včetně jeho stanoviska ke stěžovatelkou popíraným pohledávkám obchodní společnosti BLOCK a. s., jejichž výše je pro prosazení reorganizace podstatná. K tomu uvedl, že stěžovatelka sice předložila seznam svých věřitelů, a byl přeložen souhlas s reorganizací podle stěžovatelky téměř 70% většiny nezajištěných věřitelů počítané podle výše pohledávek, ale že nelze v této fázi řízení předvídat skutečnou výši a složení pohledávek insolvenčních věřitelů.
Stěžovatelka se domnívá, že jsou-li splněny podmínky § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, soud nemá možnost diskrece, a jeho povinností je s rozhodnutím o úpadku spojit rozhodnutí o povolení reorganizace. V dané věci nevydání rozhodnutí o povolení tzv. předjednané reorganizace má dle stěžovatelky vnášet do insolvenčního řízení prvek nekonzistentnosti, nepředvídatelnosti a libovůle, a zasahuje tak do samotné podstaty práva na soudní ochranu. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Městského soudu v Praze, spočívajícím v „nerozhodnutí“ o způsobu řešení jejího úpadku z důvodu údajné nemožnosti předvídat skutečnou výši a složení pohledávek insolvenčních věřitelů, bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a aby městskému soudu zakázal v tomto porušování pokračovat a přikázal mu se bezprostředně po doručení nálezu znovu předmětným návrhem zabývat a znovu posoudit tak, že nadále nebude trvat na doložení skutečné výše a složení pohledávek insolvenčních věřitelů prostřednictvím jejich přihlášek podaných do insolvenčního řízení.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.12.2017 09:00 do: 12.12.2017 09:20
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 3033/17
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 33 Cdo 2399/2015-196 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015 č. j. 27 Co 453/2014-150
Stručná charakteristika: právo na ochranu vlastnického práva
Označení navrhovatelů: L. H.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 320 000 Kč s příslušenstvím, jako zbytku podílu na výtěžku z prodeje bytové jednotky. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uváděla, kromě jiného, že obě dvě a jejich bratr uzavřeli v rámci jednání o vypořádání dědictví dne 5. 10. 2010 dohodu, podle které přenechá stěžovatelka i bratr svoje podíly vedlejší účastnici, která se zavázala bytovou jednotku prodat za cenu minimálně 3 000 000 Kč a čistý výtěžek (po úhradě pohledávek zesnulé a nákladů na prodej) bude mezi ně rozdělen na tři díly. K prodeji bytové jednotky posléze došlo, a to za kupní cenu 3 000 000 Kč, po opakovaných výzvách vyplatila vedlejší účastnice stěžovatelce pouze částku 650 000 Kč, pročež po odečtení poměrné části nákladů stěžovatelka požadovala žalovanou sumu. Vedlejší účastnice namítala neplatnost dohody pro její rozpor s dohodou schválenou soudem, v níž bylo uvedeno, že stěžovatelka ničeho z dědictví nepožaduje. Okresní soud rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobkyni částku 222 682 Kč s příslušenstvím, v částce 97 318 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nahradit náklady řízení vedlejší účastnici a soudní poplatek. Okresní soud vzal za prokázané, že na základě dohody ze dne 5. 10. 2010 vznikl mezi účastníky závazkový vztah, jehož obsahem byl prodej zděděného bytu a závazek vedlejší účastnice vyplatit z kupní ceny po odpočtu jí zaplacených dluhů zůstavitelky třetinový podíl stěžovatelce. Zdůraznil, že tato dohoda nepodléhala schválení soudem podle občanského zákoníku, protože se týkala způsobu naložení s již zděděným majetkem, který se zavázala vedlejší účastnice prodat a vyplatit sourozence, proto stěžovatelka a její bratr souhlasili s tím, že byt zdědí vedlejší účastnice. Okresní soud považoval dohodu za platnou a uložil vedlejší účastnici zaplatit nedoplatek ve výši 222 682 Kč z kupní ceny po odpočtu již vyplacené částky 650 000 Kč a podílu na zaplacených dluzích zůstavitelky; ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud změnil napadené výroky rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl a vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud dospěl k závěru, že dohoda není podle svého obsahu nic jiného, než dohodou o vypořádání dědictví, že taková dohoda o vypořádání dědictví, která nebyla schválena soudem a byla uzavřena předtím, než se dědicové dostavili k notáři ohledně projednání dědictví, nemůže založit závazek vedlejší účastnice vyplatit stěžovatelce uplatněnou pohledávku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka dle Nejvyššího soudu nemůže očekávat, že bude legální postup, jaký zvolili dědici, tzn., že zde budou dvě dohody o vypořádání dědictví, jedna formální, schválená soudem a druhá uzavřená bez jeho ingerence, která by měla mít před soudem schválenou dohodou přednost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především vytýká Nejvyššímu soudu a krajskému soudu, že nevyvinuly jakoukoliv snahu zjistit vůli stran dohody v okamžiku jejího uzavření, a zdůrazňuje, že vůle smluvních stran nesměřovala k uzavření dohody o vypořádání dědictví, ale šlo o dohodu dědiců o tom, jak bude následně naloženo se zděděným majetkem. Za klíčové považuje ujednání, podle něhož se vedlejší účastnice zavázala vyplatit jí a bratrovi po prodeji bytové jednotky finanční prostředky, a součástí dohody bylo i ujednání o způsobu výpočtu částky každému z účastníků dohody. Dále stěžovatelka namítá, že oba soudy nijak nehodnotily skutečnost, že vedlejší účastnice na základě předmětné dohody částečně stěžovatelce plnila, tudíž minimálně ke dni tohoto plnění nadále obsah dohody uznávala a cítila se jím být vázána. Její pozdější tvrzení o neplatnosti dohody tak považuje za účelové s ohledem na snahu vyhnout se plnění povinností. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudků Nejvyššího soudu a krajského soudu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnického práva.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.12.2017 09:20 do: 12.12.2017 09:50
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2603/17
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 4326/2016-68, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2016 č. j. 49 Co 155/2016-52 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. dubna 2016 č. j. 3 C 29/2016-45
Stručná charakteristika: rovnost před soudem
Označení navrhovatelů: Ing. M. Š.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Jihlavě vůči obchodní společnosti O. K. AUTOMOT, s. r. o. (vedlejší účastnici) domáhá úhrady nedoplatku mzdy a náhrady nemajetkové újmy. Současně s podáním žaloby stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta. Napadeným usnesením okresní soud stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznal a jeho žádost o ustanovení advokáta zamítl s odůvodněním, že u stěžovatele nejsou dány zvlášť závažné důvody, které by vedly k osvobození od soudního poplatku. Konkrétně nelze podle okresního soudu přehlédnout skutečnost, že stěžovatel v roce 2014 od svého bývalého zaměstnavatele obdržel částku v celkové výši 1 208 723 Kč a stěžovatel tuto skutečnost neuvedl a svoji finanční situaci tak značně zkreslil. Okresní soud informaci o tomto příjmu stěžovatele zjistil z prohlášení jeho bývalého zaměstnavatele založeného v jiném spise, vedeném okresním soudem. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu odvolání. Namítal mimo jiné, že mu není nic známo o tom, že by měl v roce 2014 obdržet částku 1 208 723 Kč, a dále zdůraznil, že i kdyby takovou částku obdržel, bylo pro řízení před okresním soudem rozhodné, kolik měl prostředků v době, kdy okresní soud rozhodoval, a zda mu jeho situace umožňovala uhradit soudní poplatek. S těmito námitkami se Krajský soud v Brně neztotožnil a napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Současně požádal o osvobození od soudního poplatku za dovolání a o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Okresní soud předložil spis Nejvyššímu soudu, aniž o stěžovatelově žádosti rozhodl. Nejvyšší soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku. Na toto usnesení reagoval stěžovatel podáním označeným jako „protest proti usnesení“. V tomto podání stěžovatel uvedl, že nemá dostatek prostředků k uhrazení soudního poplatku a rovněž upozornil, že požádal o osvobození od soudního poplatku za dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání stěžovatele pro nezaplacení soudního poplatku. Nejvyšší soud v usnesení uvedl, že „u dovolatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., neboť to neodůvodňují jeho poměry, které byly řádně a úplně zjištěny v dosavadním řízení“.
Stěžovatel namítá, že okresní soud a krajský soud se namísto relevantních kritérií pro posouzení předpokladů pro osvobození od soudního poplatku (příspěvky na živobytí a bydlení, exekuce, dluh vůči obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s.) zabývaly pouze otázkou výplaty stěžovateli neznámých a ze strany soudů neprokázaných finančních prostředků, respektive nesprávně zhodnotily, že stěžovatel má možnost opatřit si finanční prostředky k zaplacení soudního poplatku, ačkoli soudu několikrát sdělil, že tomu tak není. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na přístup k soudu a právo na rovnost před soudem.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.12.2017 10:00 do: 13.12.2017 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 997/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009 č. j. 50 Cm 91/2006-218, 50 Cm 103/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009 č. j. 5 Cmo 207/2009-397 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 4397/2014-663.
Stručná charakteristika: žaloba o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti
Označení navrhovatelů: Město Otrokovice a spol.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Ústavní soud již nálezem ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 29 Cdo 2580/2010-620, když dovodil, že jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; ve zbytku ústavní stížnosti odmítl. Nejvyšší soud následně nyní napadeným usnesením dovolání stěžovatelů v rozsahu, v němž směřovala proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009 č. j. 5 Cmo 207/2009-397 odmítl pro jejich objektivní nepřípustnost. Ve zbývajícím rozsahu, tj. proti potvrzujícímu (prvnímu) výroku citovaného rozhodnutí odvolacího soudu, poukázal na důvody, které nečiní dovolání přípustnými podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012); současně však s odkazem na závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2723/13 shledal dovolání přípustným ve vztahu k řešení otázek spojených s námitkami: a) neplatnosti plných mocí udělených akcionáři (obcemi) České spořitelně, a. s., b) povinnosti učinit nabídku převzetí podle § 183b obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31. 3. 2003) a c) posouzení důsledku zrušení registrace akcií pro (případnou) sistaci hlasovacích práv pro porušení oznamovací povinnosti podle § 183d odst. 2 in fine obchodního zákoníku. Ve vztahu k první námitce s odkazem na soudní judikaturu konstatoval, že plné moci, na jejichž základě se napadené valné hromady zúčastnil zástupce obcí, nelze ze stěžovateli namítaných důvodů považovat za neplatné. K povinnosti učinit nabídku převzetí podle citovaného ustanovení obchodního zákoníku, která měla vzniknout Statutárnímu městu Zlín, České spořitelně, a. s. a Jižní vodárenské, a. s. [tj. k námitce b)], dovolací soud s odkazy na judikaturu poukázal na to, proč uvedeným subjektům taková povinnost nevznikla, a to i s důsledky pro výkon hlasovacích práv. Nejvyšší soud konečně [k námitce c)] dovodil, že spolu se zrušením registrace akcií, ke které došlo ještě před konáním napadené valné hromady, zaniká nejen oznamovací povinnost (nelze ji již nadále splnit), ale zanikají také sankce spojené s jejím případným porušením. Dovolací soud uzavřel, že napadené rozhodnutí není stiženo vytýkanými vadami řízení, nelze jej považovat za nepřezkoumatelné a ani za překvapivé; dovolání proto ve zbývajícím rozsahu zamítl.
Stěžovatelé v prvé řadě poukazují na to, že Nejvyšší soud nedostál pokynům, které vyplývají z nálezu Ústavního soudu v souzené věci a následně podrobně připomínají argumentaci týkající se nepřezkoumatelnosti, skutkových zjištění a překvapivého soudního rozhodování. Rozhodnutí Nejvyššího soudu podle nich současně nepředstavuje ani komplexní právní posouzení souzené věci, a to i s ohledem na skutečnost, že soud okruh dovolacích otázek nepřípustně zúžil. Stěžovatelé dále poukázali na to, že krajský soud a vrchní soud činily souhrnná skutková zjištění, posuzovaly je selektivně, přičemž z napadených rozhodnutí nevyplývá, o jaké konkrétní důkazní prostředky se učiněná zjištění opírají, což také vede k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadených rozhodnutí. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek a právo na samosprávu.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.12.2017 14:00 do: 13.12.2017 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 645/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. David Uhlíř
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015 č. j. 3 Tdo 1042/2015-18, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 2015 č. j. 12 To 51/2015-487 a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 16. prosince 2014 č. j. 2 T 171/2014-446
Stručná charakteristika: Zákonem stanovená trestnost jednání
Označení navrhovatelů: JUDr. E. T., zast. advokátem JUDr. Jiřím Bláhou
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Semilech shledána vinnou spácháním přečinu podvodu, jenž měl spočívat v tom, že uzavřela s manželi K. dne 21. 12. 2013 kupní smlouvu, týkající se pozemků blíže specifikovaných parcelních čísel v katastrálním území Bukovina u Turnova za cenu ve výši 490 000 Kč, ačkoliv již dne 28. 9. 1995 uzavřela jinou kupní smlouvu o prodeji dvou z těchto parcel v uvedeném katastrálním území s manželi B., a to za částku 132 200 Kč. Tím způsobila manželům K. škodu ve shora uvedené výši zaplacené kupní ceny. Za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Poškození manželé K. byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. E. B. nebyl jako poškozený k hlavnímu líčení připuštěn, jelikož mu podle soudu žádná škoda nevznikla. Proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Semilech podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové jako nedůvodné zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že došlo ke spáchání trestného činu. Nejvyšší soud však věc posoudil odlišně, ačkoliv rozhodnutí nižších soudů nezrušil; zaujal názor, že jednáním stěžovatelky byli sice v omyl uvedeni manželé K. (jelikož jim nesdělila, že i jiné osoby si na nemovitost mohou činit nárok), ale poškozeni byli dřívější kupující manželé B. K tomu předeslal, že podvedený a poškozený nemusejí být nutně jednou osobou. Manželé K. poškozeni nebyli, jelikož se stali vlastníky předmětných pozemků, zapsanými v katastru nemovitostí. Manželům B. ale podle Nejvyššího soudu vznikl jak nárok na vydání bezdůvodného obohacení (kupní ceny ve výši 132 200 Kč), tak na náhradu škody, odvozený ze zmenšení majetku původních kupujících, odpovídající tržní ceně nemovitostí.
Stěžovatelka tvrdí, že kupní smlouva uzavřená v roce 1995 s manželi B. nebyla nikdy vložena do katastru nemovitostí. Žádný z účastníků této smlouvy se o její vložení do katastru nemovitostí nestaral a kupující manželé B. se faktického užívání pozemků nikdy ani nechopili. Pozemky obhospodařovala nadále stěžovatelka se svým manželem. Poté, co byli manželé K. osloveni E. B., který vůči nim uplatnil domnělé vlastnické právo na předmětné pozemky, od smlouvy kupní odstoupili s tvrzením, že v kupní smlouvě zpracované realitní kanceláří byli ujišťováni, že nikdo jiný si na uvedené pozemky nárok nečiní. Na toto odstoupení od smlouvy stěžovatelka reagovala tak, že je nepovažuje za platné, neboť kupující nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům a jejich vlastnické právo bylo již zaneseno do katastru nemovitostí. Stěžovatelka namítá, že odsuzující rozsudek okresního soudu ve výrokové větě tvrdí, že vylákala na manželích K. 490 000 Kč a za to byla odsouzena. Skutečnost je však podle stěžovatelky taková, že 490 000 Kč byl dohodnutý ekvivalent za převod vlastnictví k předmětným pozemkům. Kupující vlastnické právo řádně nabyli a zaplatili kupní cenu. Za toto jednání ryze civilně právního charakteru byla stěžovatelka postižena nejpřísnějšími normami, a to trestním právem, což je dle jejího názoru zjevné porušení zásady ultima ratio. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudku Okresního soudu v Semilech, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva na to, aby byla trestána pouze na základě zákona.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 13.12.2017 14:00 do: 13.12.2017 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1583/16
Jednací místnost: Místnost 6/1
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 24 Co 15/2016-194
Stručná charakteristika: Právo na soudní a jinou právní ochranu Práva účastníka soudního řízení
Označení navrhovatelů: a) J. S., b) města Smečno, se sídlem nám. T. G. Masaryka 12, Smečno, oba zastoupeni Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 14. října 2015 rozhodl, že se stěžovatel a) jako posuzovaný neomezuje ve svéprávnosti, a změnil tak svůj rozsudek ze dne 2. května 1995, jímž byl stěžovatel a) zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Zároveň ponechal stěžovateli a) opatrovníka, a to stěžovatele b) - město Smečno, který je tak oprávněn a povinen jej zastupovat ve všech právních jednáních. Stěžovatel b) jako opatrovník stěžovatele a) podal jeho jménem proti rozsudku okresního soudu odvolání. Namítal, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví podle § 469 občanského zákoníku, neboť chybí návrh posuzované osoby, která není schopna formulovat svou vůli k takovému návrhu. Zároveň měl za to, že jsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele a) je třeba jej omezit ve svéprávnosti, protože mu hrozí závažná újma. Krajský soud v Praze zhodnotil, že stěžovatel b) jako hmotněprávní opatrovník stěžovatele a) se dostal do konfliktu zájmů mezi stěžovatelem a) a jím samotným. Proto usnesením jmenoval stěžovateli a) pro řízení advokáta jako kolizního opatrovníka. Ten vzal odvolání stěžovatele a) v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí odůvodnil tím, že rozhodnutí okresního soudu dostatečně chrání stěžovatele a), a není tedy splněna podmínka nezbytnosti pro omezení jeho svéprávnosti. Krajský soud v Praze následně usnesením napadeným touto ústavní stížností odvolací řízení zastavil pro zpětvzetí odvolání. K námitce, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví, uvedl, že z právní úpravy opatrovnictví vyplývá, že jde-li o člověka s duševní poruchou, která mu brání v návrhu na jmenování opatrovníka nebo není-li možné takovému návrhu z jiných důvodů vyhovět, neznamená to, že takovému člověku nelze jmenovat opatrovníka podle § 465 občanského zákoníku i bez návrhu, a přijmout tak mírnější a méně omezující opatření namísto omezení svéprávnosti podle § 39 zákona o zvláštních řízeních soudních.
Stěžovatel b) podal ústavní stížnost jménem svým i jménem stěžovatele a). Zásah do svého práva na soudní ochranu [a potažmo i téhož práva stěžovatele a)] spatřoval v tom, že krajský soud jej jako hmotněprávního opatrovníka vyřadil z řízení, když stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka, ačkoli v daném případě nebyl dán konflikt zájmů mezi stěžovatelem a) a stěžovatelem b) jako jeho opatrovníkem. Sama skutečnost, že stěžovatel b) nesouhlasil se způsobem vyřízení věci či rozhodnutím soudu prvního stupně, takový konflikt zájmů nezakládá. Tím došlo k podstatnému znevýhodnění opatrovníka jako účastníka řízení. Dle ústavní stížnosti mělo být postupem krajského soudu porušeno i právo stěžovatele a) na soudní ochranu, neboť mu byla odepřena spravedlnost. Ustanovený kolizní opatrovník stěžovatele a) nezhlédl, nezjistil jeho stanovisko k věci, a tím mu poskytl jen formální a nikoli efektivní zastoupení. Stěžovatel b) je proti tomu přesvědčen, že omezení svéprávnosti by bylo jednoznačně přínosem pro stěžovatele a). Jeho zdravotní stav jej ohrožuje takovým způsobem, že je nutné jej omezením svéprávnosti chránit.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 14.12.2017 09:00 do: 14.12.2017 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1864/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 31. března 2016, č. j. 39 C 52/2016-32
Stručná charakteristika: Právo na soudní ochranu (spravedlivý proces)
Označení navrhovatelů: Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., se sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Podstatou sporu v řízení, které vedlo k vydání napadeného rozhodnutí, byl nárok žalobce (stěžovatele) na neuhrazené jízdné spolu se zákonnou přirážkou k jízdnému v celkové výši 3 000 Kč včetně úroku z prodlení uplatněným vůči žalované (vedlejší účastnici řízení). Žalobce tento svůj nárok odůvodnil tím, že vedlejší účastnice řízení dvakrát využila vozidlo městské hromadné dopravy provozované žalobcem bez platného jízdního dokladu. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Svůj závěr odůvodnil tím, že žalovaná jakožto osoba nezletilá byla v době přepravní kontroly v doprovodu své zákonné zástupkyně - matky. Podle názoru soudu v této situaci za úhradu jízdného a případné sankce za jeho neuhrazení odpovídá zákonný zástupce, který je také v řízení pasivně legitimován. Tato právní konstrukce ale není podle soudu aplikovatelná v případě, kdy nezletilý nastoupí do dopravního prostředku ze své vlastní vůle, bez doprovodu zákonného zástupce. V tom případě by byl pasivně legitimován právě nezletilý.
Stěžovatel především namítá, že podle závěrů soudu by musel pověřený zástupce přepravce v případě přepravní kontroly zjišťovat, zda nezletilá osoba bez přepravního dokladu necestuje v doprovodu zákonného zástupce, který by nesl odpovědnost za nedodržení přepravních podmínek a měl být legitimován a pokutován. To, zda nezletilá osoba cestuje se svým zákonným zástupcem nebo bez něj, není podle názoru stěžovatele v reálném světě objektivně bezpečně zjistitelné. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku okresního soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu a právo vlastnit majetek.
Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 15.12.2017 09:00 do: 15.12.2017 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 26/16
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Josef Fiala CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Návrh na zrušení zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb
Označení navrhovatelů: Skupina 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
Typ řízení: Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Dne 1. 6. 2016 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny 41 poslanců na zrušení zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, jímž byl do právního řádu České republiky zaveden institut evidence tržeb. Podle navrhovatele došlo při přijímání zákona o evidenci tržeb k závažným procesním pochybením zakládajícím neústavnost celého zákona. Dále navrhovatel tvrdí, že ustanovení § 3, § 4, § 6, § 10 odst. 2, § 12 odst. 4 a § 37 odst. 3 zákona č. 112/2016 Sb. jsou věcně v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Navrhovatel namítá rozpor § 3, § 4 a § 6 citovaného zákona se zásadou přiměřenosti narušení mezí ústavních práv a nemožností alternativního postupu vůči „malým“ poplatníkům daně z příjmů. Konkrétně tak rozporovaná právní úprava narušuje právo na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny (navrhovatel v této souvislosti zmiňuje existenci tzv. daňových paušálů pro „malé“ poplatníky daně z příjmů umožňujících snížit jejich zátěž). Navrhovatel zastává názor, že § 10 odst. 2, § 12 odst. 4 a § 37 odst. 3 citovaného zákona představují rozpor se zásadou, že povinnosti, včetně povinností daňových, mohou být ukládány toliko zákonem. Přitom tržby ve zjednodušené evidenci a tržby vyloučené z evidence, včetně dočasného vyloučení, jsou stanoveny nařízením vlády.