IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.02.2019 08:30 do: 19.02.2019 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 3397/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017 č. j. 28 Cdo 794/2017-231, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 19 Co 1587/2016-210 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 6. května 2016 č. j. 6 C 88/2015-154 ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2016 č. j. 6 C 88/2015-182
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), že Česká republika je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Besednice (představujících historické vlastnictví subjektů Erzdechantei in Krumau a Prälatur in Krummau a/M.), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (1. vedlejší účastník) a městu Trhové Sviny (2. vedlejší účastník) jako žalovaným každému částku 1 500 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že městys Besednice (jako další žalovaný) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel z toho, že sporné nemovitosti přešly podle § 2a a 2b zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů rovným dílem do vlastnictví 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice, neboť byly ke dni 31. 12. 1949 přiděleny přídělovou listinou do majetku lesního družstva obcí s podmínkou, že toto družstvo vytvoří a vstoupí do něj s dosavadním lesním jměním. Obce tyto nemovitosti dne 16. 12. 1949 převzaly a staly se jeho vlastníky. K tomu okresní soud dodal, že nebylo prokázáno, že by lesní družstvo nevzniklo. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, stěžovatelce uložil zaplatit 1. a 2. vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení každému částku 600 Kč, a dále rozhodl, že městys Besednice nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přitom mimo jiné uzavřel, že podmínky přechodu vlastnického práva na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. byly v daném případě splněny. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Dospěl totiž k závěru, že v dovolání nastolené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchylovat.

Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se dopustil protiústavního interpretačního excesu, a rozhodl tak v podstatě contra legem. Dané pochybení vyvozuje z toho, že poskytl ochranu právům 2. vedlejšího účastníka a městysu Besednice k majetku, který jim nebyl historicky přidělen, aniž by poměřoval kolidující právo církevního subjektu na vydání majetku, který ho vlastnil více než 400 let (zatímco tito vedlejší účastníci jej užívali pouhých 16 dní). V této souvislosti se stěžovatelka dovolává výkladového principu in favorem restitutionis, přičemž argumentuje, že ustanovení § 2a i 2b byla do zákona č. 172/1991 Sb. včleněna až k 1. 7. 2000, tj. 9 let od účinnosti § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), kdy k nim jako svému historickému majetku již požívala legitimní očekávání chráněné čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jak má plynout z judikatury Ústavního soudu [zejména nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07]. V souvislosti s tím odmítla, že by předmětem legitimního očekávání podle tohoto nálezu bylo pouhé vydání restitučního zákona. A dal-li zákonodárce dle stěžovatelky vzniknout novému subjektivnímu majetkovému právu církevních subjektů, resp. jejich legitimnímu očekávání, že stát umožní vydání majetku způsobem a v rozsahu podle přijaté právní úpravy, nemůže se tohoto závazku zbavit účelově restriktivním výkladem takové úpravy. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatelka vyvodila z toho, že obecné soudy nerespektovaly kogentní zákonnou normu obsaženou v § 2a zákona č. 172/1991 Sb., a jejich interpretace podústavního práva je tak dle názoru stěžovatelky svévolná. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků krajského soudu a okresního soudu, neboť se domnívá, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví, a do práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.02.2019 14:00 do: 19.02.2019 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: Plénum
Spisová značka: Pl. ÚS 21/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Vladimír Sládeček DrSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení Čl. II. bodů 2. a 3. zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Stručná charakteristika:  Zpřísnění podmínek pro provozování reklamních zařízení u dálnic a silnic 1.třídy.
Označení navrhovatelů: Skupina senátorů Parlamentu ČR, zastoupená Václavem Chaloupkem.
Typ řízení:  Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Skupina 17 senátorů Senátu Parlamentu České republiky se domáhá, aby Ústavní soud zrušil ustanovení Čl. II. bodů 2. a 3. zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která zní: 2. Reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu dálnice a silnice I. třídy bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze nadále provozovat za splnění podmínek uvedených v povolení do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. a 3. Vlastník reklamního zařízení uvedeného v bodě 2, jestliže mu nebylo vydáno povolení podle zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je po ukončení doby, po kterou lze podle bodu 2 reklamní zařízení dále provozovat, povinen reklamní zařízení bez zbytečného odkladu, nejpozději do 5 pracovních dnů, odstranit. Neodstraní-li vlastník reklamní zařízení ve stanovené lhůtě, postupuje se podle § 25 odst. 10 a 11 nebo § 31 odst. 9 až 11 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Důvodem pro podání návrhu je tvrzený rozpor napadených ustanovení s ustanoveními čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Podle navrhovatelky by v úvahu mohly přicházet instituty ochrany nabytých práv, legitimního očekávání, nepravé retroaktivity a prohlášení veřejného zájmu zákonem. Navrhovatelka v prvé řadě uvádí, že napadená ustanovení jsou v rozporu s čl. 11 odst. 1 věta první („Každý má právo vlastnit majetek.“) a odst. 4 („Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“) Listiny. Poukazuje přitom na dva nálezy Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS 24/04 (tzv. „jezy na Labi“) a sp. zn. Pl. ÚS 24/08 (o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R – 24L letiště Praha Ruzyně)] a v této souvislosti připomíná, že Ústavní soud dvakrát a jednomyslně konstatoval protiústavnost deklarování veřejného zájmu v konkrétně určené věci zákonem, když veřejný zájem má být zjišťován až ve správním řízení.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.02.2019 08:30 do: 20.02.2019 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3769/18
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2018 č. j. 11 Co 115/2018-281
Stručná charakteristika:  Doplnění rozhodnutí o nákladech řízení
Označení navrhovatelů: obchodní společnost Hyundai Motor Czech s.r.o., zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 – Nové Město
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vedlejší účastník – fyzická osoba - koupil od obchodní společnosti ACA Centrum s.r.o (vedlejší účastnice) osobní automobil značky Hyundai za kupní cenu ve výši 1 017 019 Kč, kterou uhradil, a automobil si převzal. Později od takto uzavřené kupní smlouvy písemně odstoupil z důvodu nevyřízení reklamace vedlejší účastnicí. Současně vedlejší účastník požádal o vrácení zaplacené kupní ceny. Protože vedlejší účastnice neshledala tento požadavek důvodným, vedlejší účastník uplatnil nárok na zaplacení odpovídající částky prostřednictvím žaloby ze dne 2. 1. 2014. Stěžovatelka obchodní společnost Hyundai Motor Czech s.r.o., která je autorizovaným dovozcem vozidel uvedené značky, vstoupila do řízení o žalobě dnem 17. 6. 2016 jako vedlejší účastnice na straně žalované podle § 93 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné bylo této žalobě vyhověno a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1 017 019 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 21. 12. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku oproti vydání ve výroku blíže specifikovaného vozidla značky Hyundai. Vedlejší účastnici byla podle § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu uložena povinnost zaplatit na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi částku 255 307 Kč a státu částku 34 539 Kč. Vedlejší účastnice podala proti uvedenému rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil a v nákladových výrocích ho změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně vedlejšímu účastníkovi částku 224 622 Kč a státu částku 29 539 Kč. Nadto rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Vedlejšímu účastníkovi měla zaplatit částku 46 028 a státu částku 6 518 Kč. V odůvodnění tohoto rozsudku je uvedeno, že povinnost k náhradě nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi i státu má také vedlejší účastnice společně a nerozdílně se stěžovatelkou. Usnesením krajského soudu ze dne 14. 8. 2018 bylo rozhodnuto o doplnění jeho rozsudku. Nově bylo stanoveno, že náklady řízení přiznané vedlejšímu účastníkovi a státu rozsudkem krajského soudu je spolu s vedlejší účastnicí povinna zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelka (doplněný výrok V.). Mimoto je stěžovatelka povinna zaplatit spolu s vedlejší účastnicí společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení přiznané vedlejšímu účastníkovi a státu výroky III. a IV. rozsudku krajského soudu (doplněný výrok VI.). Krajský soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že ve svém rozsudku nerozhodl o nákladech řízení ve vztahu k stěžovatelce, která v řízení před obecnými soudy byla v postavení vedlejšího účastníka na straně žalované, a tudíž byla v řízení stranou procesně neúspěšnou. Z tohoto důvodu tak učinil doplňujícím usnesením vydaným podle § 166 a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu.

Stěžovatelka zastává názor, že napadené usnesení bylo vydáno na základě svévolného výkladu a použití § 166 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť pro takovýto postup neměla být splněna zákonná podmínka, že soud v rozsudku nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti. Krajský soud rozhodl ve svém rozsudku o všech částech předmětu řízení, včetně nákladů řízení. Nutnost doplnění rozsudku přitom nevzniká, jestliže soud nerozhodne o povinnosti nahradit náklady řízení vůči vedlejšímu účastníkovi řízení. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, neboť se domnívá, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a vlastnické právo.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 20.02.2019 12:30 do: 20.02.2019 13:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III.ÚS 2204/17
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2017, sp. zn. 6 To 210/2017
Stručná charakteristika:  Právo na soudní ochranu a podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
Označení navrhovatelů:  I. P., zast. advokátem JUDr. Klárou A. Samkovou
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl shledán vinným trestným činem pohlavního zneužití a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce sedmi let. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval stručně řečeno v tom, že stěžovatel pohlavně zneužil svoji tehdy sedmiletou vnučku. Stěžovatel již v hlavním líčení svou vinu popíral, později svůj postoj částečně revidoval. Po vykonání dvou třetin tohoto trestu požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody s tím, že mu stanovil zkušební dobu v délce trvání sedmi let a současně nad ním vyslovil dohled. Soud prvého stupně v tomto usnesení vyšel z hodnocení ředitele věznice, kde bylo konstatováno, že stěžovatel je zařazen v první skupině vnitřní diferenciace, projevuje se jako bezproblémový, program zacházení plní, byl sedmkrát kázeňsky odměněn, má funkční pozitivní extramurální vztahy a zajištěné zázemí. Rovněž v tomto hodnocení bylo uvedeno, že výkon trestu u stěžovatele postupně plní svůj účel. Mimo nich však soud prvého stupně vyšel rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví (psychiatrie), odvětví sexuologie, který soud prvého stupně nechal pro účely rozhodnutí o podmíněném propuštění vypracovat. Soudní znalec dospěl k závěru, že stěžovatel netrpí duševní poruchou ani parafilií, výslovně soudní znalec zdůraznil, že pedofilii u něj nezjistil. Z psychiatrického hlediska nepovažuje soudní znalec stěžovatele za nebezpečného. Proti usnesení soudu prvého stupně podali jak stěžovatel, tak státní zástupkyně stížnost ke stížnostnímu soudu. Stížnost stěžovatele směřovala proti délce zkušební doby, která byla dle stěžovatele nepřiměřeně dlouhá. Státní zástupkyně podala stížnost v neprospěch stěžovatele, neboť měla za to, že nebyly naplněny podmínky pro podmíněné propuštění. Tuto skutečnost státní zástupkyně spatřovala v tom, že stěžovatel nikdy nepřijal odpovědnost za skutek, pro nějž byl odsouzen. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítl. V tomto svém odůvodnění se ztotožnil s argumentací státní zástupkyně, neboť byť souhlasil se soudem prvého stupně v tom, že stěžovatel splnil podmínku časovou, tj. že již vykonal část svého nepodmíněného trestu v požadované délce, a podmínku prognózy vedení řádného života do budoucna, nesplnil dosud podmínku „náležitého polepšení se“, již vyložil tak, že ji nenaplní pouze vzorné chování a plnění povinností ve výkonu trestu, ale že k jejímu splnění je vyžadováno i přijetí kritického náhledu na svou trestnou činnost, pro niž dotyčný trest odnětí svobody vykonává, což dle stížnostního soudu sestává nejen z připuštění, ale i z uvědomění si viny.

Stěžovatel mj. namítá, že městský soud po něm de facto vyžadoval, aby se doznal ke svému činu, jehož spáchání po celou dobu původního trestního řízení popíral. Podmínku doznání však platná a účinná právní úprava podmíněného propuštění nepředepisuje. Soud se přitom nezabýval individualitou stěžovatelova případu a všemi aspekty, které v řízení o jeho podmíněném propuštění vyšly najevo, a veškeré zjištěné skutečnosti vykládal v neprospěch stěžovatele v rozporu s jejich samotnou podstatou a významem. Dopustil se tak dle názoru stěžovatele zjevné interpretační libovůle. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení městského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.