II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.02.2018 09:00 do: 27.02.2018 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2791/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. června 2017 č. j. 5 T 60/2017-423 a postupu Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 60/2017
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: Ing. R. S., zastoupený Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel byl trestním příkazem uznán vinným přečinem vydírání a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Trestní příkaz byl stěžovateli doručen dne 2. 5. 2017. Dne 23. 5. 2017 byl soudu doručen datovou schránkou odpor stěžovatele proti trestnímu příkazu, přičemž dne 24. 5. 2017 soud stěžovateli zaslal sdělení, že odpor byl podán opožděně, a že trestní příkaz nabyl dne 23. 5. 2017 právní moci. Ve spisu je zažurnalizován další odpor proti trestnímu příkazu, identický s elektronickým podáním stěžovatele. Z jeho obsahu je mimo jiné zřejmé, že ho podává stěžovatel jako obviněný proti uvedenému trestnímu příkazu. Odpor není podepsán. Na poštovní obálce je pak uvedeno jméno a adresa odesílatele zásilky (ukrajinská adresa a jméno jiné osoby než stěžovatele) obsahující odpor a adresáta (městský soud). Dle razítka podací pošty byla zásilka dána k poštovní přepravě dne 22. 5. 2017. Dne 7. 6. 2017 městský soud stěžovateli sdělil, že uvedené podání nelze považovat za řádně podaný odpor, neboť bylo učiněno neoprávněnou osobou dle § 314g odst. 1 trestního řádu. Dne 8. 6. 2017 stěžovatel požádal o navrácení lhůty k podání opravného prostředku proti trestnímu příkazu s odůvodněním, že odpor v elektronické podobě byl sice podán opožděně, avšak odpor podaný k poštovní přepravě dne 22. 5. 2017 učinila oprávněná osoba, tedy sám stěžovatel. Jeho včasnost prokazoval originálem podacího lístku zásilky a připojil též důkaz razítkem v cestovním pase, potvrzujícím jeho pobyt v inkriminovaném čase v zemi podání, přičemž navrhoval důkazy porovnání písma na obálce podání s písmem stěžovatele na úředních záznamech v soudním spise, svědeckou výpovědí, kamerovým záznamem z pošty, případně vypracováním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Poukazoval též na to, že ho městský soud mohl vyzvat k doplnění podání dle § 59 odst. 3 trestního řádu. Přípisem ze dne 12. 6. 2017 městský soud stěžovatele vyzval k bezodkladnému objasnění důvodu uvedení odlišné osoby na obálce, v níž byla písemnost doručována, a k předložení veškerých potřebných podkladů, z nichž bude prokázáno, kdo byl skutečným podatelem předmětného odporu. Na uvedenou výzvu stěžovatel reagoval podáním ze dne 17. 6. 2017, v němž soudu vysvětlil, proč opravný prostředek nepodepsal a z jakého důvodu na poštovní obálce uvedl adresu své přítelkyně. Připojil k němu mj. oznámení o výsledku reklamačního řízení, z něhož se podává, že byl odesílatelem předmětné zásilky. Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu byla žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání odporu zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že odpor podaný v elektronické podobě byl opožděný a podání doručené soudu následně nebylo možné považovat za opravný prostředek, neboť vzhledem k rozporu v označení osoby uvedené na poštovní obálce, která je odlišná od stěžovatele, i s ohledem na to, že na podání chyběl podpis, nebylo zřejmé, kdo je činí.
Stěžovatel uvádí, že se v dané době nacházel v zahraničí (na Ukrajině), což nepochybně omezovalo jeho možnosti na vydaný trestní příkaz reagovat. Až poslední den lhůty předal k přepravě poskytovateli poštovních služeb na Ukrajině podání obsahující odpor, které bylo městskému soudu doručeno dne 5. 6. 2017. Z opatrnosti následně po odeslání odporu v listinné podobě podal dne 23. 5. 2017 identický odpor ještě elektronickou formou prostřednictvím své datové schránky. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.02.2018 09:30 do: 27.02.2018 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: III. ÚS 2397/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. května 2017 č. j. 58 Co 437/2016-377
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu
Označení navrhovatelů: 1. Ing. J. V., 2. Z. V., 3. Ing. J. V., Ph.D., a 4. Stabago s. r. o.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Vedlejší účastníci se žalobou z rušené držby domáhali, aby se stěžovatelé zdrželi vnikání na část blíže specifikovaného pozemku a aby provedli další blíže specifikované úkony týkající se tohoto pozemku. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně byla žaloba zamítnuta a stěžovatelům byla v plné výši přiznána náhrada nákladů řízení tak, že okresní soud výrokem III a IV zavázal vedlejší účastníky, aby rovným dílem nahradili každému jednotlivému stěžovateli náklady řízení ve výši 7 814,25 Kč. K odvolání vedlejších účastníků proti rozhodnutí okresního soudu vydal Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesení, kterým usnesení okresního soudu ve výroku I a II (tj. v meritu věci) potvrdil (výrok I), a ve výroku III a IV změnil tak, že každý z vedlejších účastníků je povinen nahradit každému ze stěžovatelů náklady řízení ve výši 1 411,75 Kč (výrok II). Výrokem III pak krajský soud uložil vedlejším účastníkům nahradit stěžovatelům náklady krajského řízení, a to každému ze stěžovatelů ve výši 595 Kč. Ve vztahu k nákladovému výroku II krajský soud uvedl, že rozhodnutí o výši nákladů bylo namístě korigovat za užití ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé byli zastoupeni Mgr. Martinem Vlčkem, který veškeré úkony ve věci činil ve vztahu ke všem zastoupeným jedním úkonem, se shodnou právní argumentací, ve vztahu k žádnému z nich nejsou vykázány známky specifičnosti a nadto se v řízení o posesorní žalobě neřeší právní, nýbrž faktické otázky. Aplikoval proto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 35/2015 (s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 529/16).
Stěžovatelé se domnívají, že došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, jestliže krajský soud neaplikoval ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, který je konkrétním pravidlem pro stanovení náhrady nákladů řízení v případě plného úspěchu stěžovatelů v meritu věci. Stěžovatelé zároveň neměli možnost jakkoli se k provedenému postupu krajského soudu, tj. k aplikaci § 150 o. s. ř., vyjádřit. K namítanému porušení vlastnického práva, které je v daném případě důsledkem porušení práva na spravedlivý proces, stěžovatelé uvádějí, že ve sporu museli vynaložit vlastní finanční prostředky na právní zastupování, že právo na kvalifikovanou právní pomoc nelze relativizovat.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.02.2018 13:30 do: 27.02.2018 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 2043/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 70 Co 129/2017-206
Stručná charakteristika: spravedlivý proces; právo podnikat
Označení navrhovatelů: Česká pojišťovna, a.s., Praha 1, Spálená 75/16
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Společnost NEHODOVÁ SLUŽBA s. r. o. (vedlejší účastník řízení) se žalobou podanou proti České pojišťovně a. s. (stěžovatelka) domáhala zaplacení částky 12 579 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění „z povinného ručení“ – ve výši náhrady části škody vzniklé na vozidle Evy J. Stěžovatelka uznala škodu na vozidle pojištěnce jen ve výši 18 000 Kč a pojištěnec následně postoupil žalovanou pohledávku spočívající v nenahrazené části tvrzené škody na vedlejšího účastníka. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl. Nalézací soud dospěl k závěru, že na opravu poškozeného vozidla pojištěnce byly použity i neoriginální díly nižší hodnoty, proto nemohla pojištěnci vzniknout škoda v žalované výši a následně nemohla být pohledávka platně postoupena na vedlejšího účastníka. K odvolání vedlejšího účastníka změnil Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek nalézacího soudu, a to tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 12 579 Kč s příslušenstvím, nahradit náklady řízení před nalézacím i odvolacím soudem ve výši 32 708,80 Kč, a dále povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 6 026,50 Kč. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k nesprávnému právnímu závěru ohledně výše škody vzniklé pojištěnci při dopravní nehodě. Rozsah škody odpovídá výši nákladů, které je nutné objektivně vynaložit na uvedení vozidla do původního stavu. Na stanovení výše škody nemá podle odvolacího soudu vliv, zda bylo vozidlo vůbec opravováno, zda byla oprava provedena kvalitně a kolik za ni poškozený zaplatil, případně zda vůbec zaplatil. „Objektivizovaná škoda“ byla znaleckým posudkem určena na 30 927,62 Kč, stěžovatelka nahradila jen část škody, a proto jí byla uložena povinnost doplatit část zbývající. K námitce parazitování vedlejšího účastníka na systému povinného ručení odvolací soud uvedl, že je možná pochopitelná z lidského hlediska, nemá však věcné opodstatnění – stěžovatelce bylo uloženo jen to, k čemu je povinna ze zákona, a proti případné nemravnosti či vypočítavosti jednání vedlejšího účastníka se může bránit jen poškozená.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nerespektoval obecný princip, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání, který považuje za jeden z důležitých principů právního státu. Vedlejší účastník parazituje na systému zákonného pojištění motorových vozidel („povinného ručení“); s úmyslem přivést poškozenou v omyl, zaslal jí vedlejší účastník fakturu na zaplacení zbývajících nákladů vynaložených za opravu, které nebyly stěžovatelkou hrazeny, a společně s fakturou nabídl pojištěnci, aby na něj převedl pohledávku za stěžovatelkou z titulu nezaplaceného pojistného plnění ve výši nenahrazené části škody, což se následně stalo. Popsané jednání je podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, zjevně nepoctivé – jde vlastně o podvod na spotřebiteli jakožto slabší straně, které má být poskytnuta vyšší míra ochrany. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 27.02.2018 14:30 do: 27.02.2018 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 45/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. října 2017, č. j. 2 To 205/2017-26, a Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. června 2017, č. j. 5 Nt 224/2017-11
Stručná charakteristika: Právo na spravedlivý proces; právo na rovnost
Označení navrhovatelů: F. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl stěžovatel odsouzen za zločin podvodu k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 byla uvedená rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k novému projednání. Mezi tím stěžovatel od 10. prosince 2010 do 8. ledna 2014 vykonával původně nařízený trest odnětí svobody, do jehož výkonu byla započtena i doba jeho zadržení od 30. září do 2. října 2010. Následně rozhodl Krajský soud v Brně ve věci novým rozsudkem ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci a stěžovateli mimo jiné uložil trest odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Výkon trestu byl zahájen dne 1. února 2016 a byla do něj započtena jak doba zadržení, tak i doba předchozího výkonu trestu. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 15. června 2017 zamítl žádost stěžovatele o přeřazení do věznice s mírnějším režimem pro výkon zbytku trestu odnětí svobody; následnou stížnost Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítl napadeným usnesením.
Stěžovatel ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci vytýká, že jeho žádost o přeřazení byla zamítnuta výhradně z důvodu nesplnění jedné z podmínek § 57 odst. 5 trestního zákoníku, proto, že trest v jednom typu věznice nevykonal nepřetržitě. Uvedená „přetržka“ výkonu trestu přitom nastala na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. ledna 2014 pro vady předchozího řízení před obecnými soudy. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy provedený výklad § 57 odst. 5 trestního zákoníku je formalistický a nezohledňuje konkrétní okolnosti případu; bylo-li by dovolání vyhověno opakovaně a opakovaně by byl výrok o trestu zrušen, mohl by v daném typu věznice strávit násobek doby, aniž by měl nárok na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 28.02.2018 12:30 do: 28.02.2018 13:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 168/18
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský dr. h. c.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 3 To 153/2017-664 a usnesení Krajského soudu v Brně ze den 3. srpna 2017 č. j. 7 To 297/2017-623
Stručná charakteristika: Rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě poté, co byl odsouzený převeden z vazby do výkonu trestu odnětí svobody
Označení navrhovatelů: D.L., zastoupen JUDr. Milanem Zábržem, advokátem
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2017 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel (společně s dalšími dvěma obžalovanými) ponechává ve vazbě. V době vydání tohoto rozhodnutí již v trestní věci stěžovatele byl vydán nepravomocný rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl stěžovatel uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, přečinu výtržnictví a krádeže, ve formě spolupachatelství, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 39 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo podle krajského soudu nutné, neboť naposledy bylo o jeho vazbě rozhodováno městským soudem dne 18. 5. 2017. Lhůta tří měsíců pro rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 72 odst. 1 trestního řádu by tak uplynula dnem 18. 8. 2017. Krajský soud dospěl k závěru, že i nadále trvají důvody vazby na straně všech obžalovaných. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které upozorňoval na to, že se v mezidobí zásadně změnila právní kvalifikace jeho skutku, který byl v době posledního rozhodování o vazbě kvalifikován jako jednání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Tato změna měla mít za následek, že již dále nemohly trvat důvody vazby. Kromě toho stěžovatel namítal, že i když bylo dne 3. 8. 2017 rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě ve lhůtě tří měsíců podle § 72 odst. 1 trestního řádu, samotné rozhodnutí bylo jeho obhájci doručeno až dne 2. 10. 2017, tedy více než měsíc po jejím uplynutí. Usnesení o ponechání ve vazbě mělo být proto jako nedůvodné a nezákonné zrušeno. Vrchní soud v Olomouci stížnost zamítl. Učinil tak z toho důvodu, že krajský soud v mezidobí ve veřejném zasedání projednal odvolání stěžovatele i ostatních obžalovaných proti rozsudku městského soudu a usnesením ze dne 5. 10. 2017 je zamítl. Tímto dnem se stal uvedený rozsudek pravomocným a stěžovatel byl převeden z vazby do výkonu trestu odnětí svobody. Tím skončila lhůta trvání vazby i vazba jako taková, v důsledku čehož mělo být další rozhodování o ní zcela bezpředmětné. Jednotlivými námitkami, které stěžovatel uplatnil v stížnosti, se vrchní soud nezabýval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho ponechání ve vazbě nemohlo za situace, kdy se zásadně změnila kvalifikace skutku a současně došlo k překročení lhůty pro trvání vazby, obstát. Vrchní soud se však žádnou z těchto námitek nezabýval. Ve svém usnesení pouze uvedl, že s ohledem na převedení stěžovatele do výkonu trestu je rozhodování o vazbě bezpředmětné. Takovýto postup podle stěžovatele nelze akceptovat. Vazba představuje zásah do osobní svobody, který lze použít jen jako prostředek nejkrajnějšího řešení.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.03.2018 09:00 do: 01.03.2018 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: I. ÚS 3819/14
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 867/2014-304 ze dne 26. 8. 2014 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 49/2013-269 ze dne 11. 9. 2013
Eventuální akcesorické návrhy: návrh na náhradu nákladů řízení
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, vztah skutkových tvrzení a hodnotících soudů při zásahu do dobré pověsti právnické osoby
Označení navrhovatelů: Karlovarské minerální vody, a. s.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky Karlovarské minerální vody, a. s. proti žalovanému dříve Občanskému sdružení spotřebitelů TEST, nyní d´Test, o. p. s. (vedlejší účastník), který je vydavatelem časopisu d´Test. Žaloba byla podána z titulu ochrany dobré pověsti právnické osoby podle ustanovení § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného v době, kdy mělo k zásahu do dobré pověsti dojít. Zásah do dobré pověsti stěžovatelky měl spočívat ve skutečnosti, že časopis d´Testu otiskl v čísle 10/2009 článek s názvem „Opravdu víte, co pijete?“, který srovnával 18 značek balených neperlivých vod, a to vod kojeneckých, přírodních a minerálních vhodných pro přípravu kojenecké stravy, a také vody pitné. U balené pitné vody Aquila Aqualinea, vyráběné stěžovatelkou, byl uveden podle výsledků měření obsah sodíku 19,73 mg/l, přičemž tato hodnota byla označena symbolem plného černého trojúhelníku (představujícího vzhůru směřující šipku), jenž podle legendy znamenal „zvýšený, resp. vysoký obsah“ daného prvku. U vody Aquila byl dále uveden obsah benzo(ghi)perylenu ve výši 1,1 ng/l a obsah trihalomethanů 0,4 μg/l, z nichž hodnota chloroformu byla uvedena v téže výši. Všechny posledně uvedené hodnoty byly vytištěny červeně. Zatímco Městský soud v Praze žalobě stěžovatelky částečně vyhověl, Vrchní soud v Praze poté svým nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně co do zamítavých meritorních výroků potvrdil a ve zbytku změnil tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti uveřejnit částečnou omluvu na internetových stránkách, žalobu o právu stěžovatelky uveřejnit omluvu v pořadu České televize i žalobu o uložení povinnosti žalovanému zdržet se šíření článku v elektronické podobě. V rámci právního posouzení věci zdůraznil, že proti tvrzenému zásahu do dobré pověsti stěžovatelky stálo právo žalovaného na svobodu projevu a šíření informací. Odvolací soud dospěl k závěru, že naměřené hodnoty látek a ukazatelé kvality testovaných vod měly povahu skutkových tvrzení vesměs pravdivých, v ostatním pak šlo o hodnotící soudy založené na vlastním úsudku žalovaného a na reálném základu. Takový text neměl za primární cíl očernit výrobky stěžovatelky a nevybočil z přípustných mezí přiměřené kritiky. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť podle jeho názoru trpělo vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání. Domnívá se, že přípustnost dovolání odůvodnila dostatečně, neboť ve svém dovolání označila celou řadu námitek jak hmotněprávního, tak i procesního charakteru, v nichž spatřovala porušení svých práv. Dále stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v rozsudku odvolacího soudu, neboť tento rozsudek byl podle ní v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba v celém zbytku zamítnuta, překvapivý. Odvolací soud také podle stěžovatelky náležitě neodůvodnil, proč považoval označení obsahu sodíku plným černým trojúhelníkem za oprávněný hodnotící soud. Odvolací soud tedy bez předchozího sdělení svého odlišného právního názoru rezignoval na rozlišení textu na skutková tvrzení a hodnotové soudy, což mělo zásadní vliv na jeho hodnocení důkazů.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 01.03.2018 09:30 do: 01.03.2018 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 3112/17
Jednací místnost: II. poschodí, konferenční sál (m.č. 248)
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017 č. j. 28 Cdo 3275/2017-116, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2017 č. j. 70 Co 37/2017-24 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017 č. j. EPR 158454/2016-14
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, výkon trestu a osvobození od soudního poplatku
Označení navrhovatelů: Mgr. R. L.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
Stěžovatel vykonává čtyřletý trest odnětí svobody. Krajský soud v Brně ho v roce 2014 pravomocně shledal vinným ze spáchání zločinu zpronevěry a přečinu úvěrového podvodu. Stěžovatel tyto trestné činy spáchal při výkonu advokacie. Manipuloval s advokátními úschovami. V srpnu 2016 stěžovatel podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti jednomu ze svědků v jeho trestní věci. Požadoval, aby Městský soud v Brně žalovanému uložil povinnost zaplatit mu částku 700 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaný totiž podle stěžovatele tuto částku poukázal na svůj soukromý účet z provozního účtu stěžovatelovy advokátní kanceláře. Spolu s podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu stěžovatel požádal městský soud o osvobození od soudního poplatku. Jeho výše činila 28 000 Kč. Uváděl, že ve výkonu trestu pracuje. Po odečtení nákladů na výkon trestu činí jeho měsíční odměna 350 Kč. Jeho veškerý majetek postihly exekuce. A navíc je proti němu vedeno insolvenční řízení. Městský soud stěžovateli osvobození od soudního poplatku napadeným usnesením nepřiznal. Zdůraznil, že jde o specifický institut, který zamezuje vyloučení z realizace ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, pokud se jednotlivec z objektivních důvodů ocitl v nepříznivých poměrech. Situace, ve které se stěžovatel ocitl, je však důsledkem jeho trestné činnosti. Stěžovatel se proti usnesení městského soudu odvolal. Krajský soud však prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Neshledal u stěžovatele předpoklady pro osvobození od soudního poplatku. Zavinění na tom, že stěžovatel nemá žádný příjem, krajský soud spatřoval výlučně v jeho chování. Usnesení krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním u Nejvyššího soudu. Podle názoru dovolací instance však napadené rozhodnutí krajského soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že mu obecné soudy odepřely přístup k soudu, protože ho neosvobodily od soudního poplatku. Tvrdí, že ho s ohledem na své majetkové poměry objektivně není schopen uhradit. Obecné soudy ho jako odsouzeného, vykonávajícího trest odnětí svobody, při posuzování žádosti o osvobození od soudního poplatku diskriminovaly. Kromě toho stěžovatel namítá, že usnesení městského soudu chybně vydala vyšší úřednice. Měl ho vydat předseda senátu.