IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 10.06.2013 15:00 do: 10.06.2013 15:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: IV.ÚS 1291/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Vlasta Formánková
navrhovatelé: Karel Cibulka, právně zastoupen Mgr. Bc. Milanem Honzejkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Česká Lípa, Hrnčířská 2985
návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 10. ledna 2012, č.j. 55 To 350/2011-181
stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst.2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Stěžovatel se domáhá zrušení citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na presumpci neviny, zakotvené v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odstavců 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Následným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byl stěžovatel opět shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ačkoliv se jednání jemu za vinu kladeného nedopustil, byl odsouzen. Namítá, že soudy dovodily jeho vinu výhradně z výpovědi poškozeného, která byla znalkyní zpochybněna. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a znalecký posudek, který výpověď poškozeného hodnotil jako nevěrohodnou, soudy toliko konstatovaly.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.06.2013 08:30 do: 11.06.2013 09:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
sp. zn: I. ÚS 442/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: prof. JUDr. Pavel Holländer
navrhovatelé: Bettina Stapleton a spol.
návrh na přezkoumávané akty: Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2766/2012 ze dne 18. října 2012 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 459/2011 ze dne 20. března 2012.
stručná charakteristika: restituce
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení článků 1 odst. 2, 4, 10, 90, 95 odst. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě stěžovatelů o určení jejich vlastnictví k označeným pozemkům. V důvodech ústavní stížnosti po rekapitulaci vývoje dané věci stěžovatelé obecným soudům vytýkají nesprávné právní závěry, co se týká oprávněnosti vést určovací žalobu o pozemcích nárokovaných v restituci s tím, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo podle nich podloženo pouze jeho vlastním 9 let starým rozhodnutím a 7 let starým limitujícím stanoviskem Ústavního soudu, které ovšem později bylo liberalizováno (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 894/10 a usnesení IV. ÚS 3055/09). V době podání jejich určovací žaloby v roce 2001 byl určovací postup zcela přípustný i ve věci v restituci nedořešených pozemků. Uvádějí, že sami respektovali soudní řízení, katastrální předpisy, postupovali v důvěře v zákony ČR, reagovali na výzvy a pokyny konkurzního soudu a podali excindační žalobu, čímž své vlastnické nároky podpořili, toto však soudy projednávající určovací žalobu nezohlednily a nevzaly v potaz, že sporné pozemky nemohly být z konkurzní podstaty úpadce prodávány během vylučovacího řízení, že jakékoliv převody pozemků byly s ohledem na blokační ustanovení zakázány. Považují také za nepochopitelné, jak mohly soudy o určení vlastnictví nerozhodnout v jejich prospěch, když v momentu rozhodování již stěžovatelé dosáhli vyloučení pozemků z konkurzní podstaty úpadce a tyto pozemky byly i chráněny předběžným opatřením zamezujícím veškeré dispozici s tímto majetkem. Jedná se restituci podniku Brněnské cihelny, s. p.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.06.2013 09:00 do: 12.06.2013 09:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 4877/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Jiří Nykodým
navrhovatelé: Pavel Fialek, zastoupený JUDr. Lubomíre Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze
návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 30 Cdo 2086/2011-131
stručná charakteristika: Porušení práva na soudní ochranu a práva na odškodnění vůči státu
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, do práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a do práva na odškodnění vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ve výroku I. uložil žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 1 996 300 Kč, jako náhrady nemateriální újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonné vazby v době od 27. července 1956 do 30. srpna 1956 a následným zadržováním v psychiatrické léčebně do 10. září 1956 a znovu od 11. září 1956 do 13. prosince 1956, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ve věci samé ohledně částky 10 700 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, výrokem II. potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu (tj. co do částky 1 985 600 Kč) zamítnutí a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového stavu, že žalobce byl od 27. července 1956 do 30. srpna 1956 zbaven osobní svobody ve vazbě ve věznici v Praze – Ruzyni a po propuštění z věznice pobýval v Psychiatrické léčebně Bohnice. Usnesením Krajského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten rehabilitace, neboť byl nezákonně zbaven osobní svobody v souvislosti s trestným činem uvedeným v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly obecné soudy, v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu k závěru, že náhradu nemateriální újmy na základě zákona o soudní rehabilitaci nelze přiznat. Soudy dovodily, že nárok na náhradu nemateriální újmy nelze přiznat ani na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., ani přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy, která se pro Českou republiku stala závaznou až 18. března 1992. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu jak s příslušnou právní úpravou, tak i s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.06.2013 09:30 do: 12.06.2013 10:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: IV. ÚS 2163/11
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.
navrhovatelé: Ing. Miroslav Šebesta
stručná charakteristika: Opravné prostředky - mimořádné Lhůta Právo na zákonného soudce - (přístup k soudu)
Stěžovatel se domáhá zrušení označených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení zániku závazkového vztahu vzniklého ze smlouvy o úvěru mezi stěžovatelem a GE Money Multiservis, a. s. (dále jen „vedlejší účastnice“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však podle názoru obvodního soudu nesplňovalo zákonné požadavky, a proto byl stěžovatel usnesením obvodního soudu vyzván, aby odvolání ve lhůtě 7 dnů doplnil. Jelikož tak neučinil, městský soud usnesením stěžovatelovo odvolání odmítl a poučil jej, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 29. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 1629/08 odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel k ochraně svých práv nevyužil opravného prostředku žaloby pro zmatečnost, čímž nenaplnil nutnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti, spočívající ve vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelových práv poskytuje.
Následně podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení usnesení městského soudu, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání. Tuto žalobu městský soud usnesením odmítl pro opožděnost, neboť byla podána po zákonem stanovené lhůtě 3 měsíců od doručení napadeného usnesení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením, jímž usnesení městského soudu jako věcně správné potvrdil. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením zamítl.
Stěžovatel poukazuje na názor Evropské komise pro lidská práva, podle nějž je součástí práva na spravedlivý proces i možnost strany hájit své zájmy před soudem za podmínek, které neznevýhodňují ani jednu stranu. Jelikož stěžovateli byla odepřena možnost doplnit své odvolání, nebyly zmíněné standardy spravedlivého procesu v projednávaném případě dodrženy. Soudy rovněž neseznámily stěžovatele s možností bezplatného právního zastoupení, což jej přivedlo do situace, že byl nucen hájit své zájmy sám jako právní laik. Zmeškání lhůty k podání žaloby pro zmatečnost bylo způsobeno špatnou finanční situací a především chybným poučením soudu, ze kterého stěžovatel nabyl dojmu, že jiný opravný prostředek než ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu podat nelze. Soudy tak podle stěžovatele nesplnily povinnost řádného poučení vyplývající z judikatury Ústavního soudu. V uvedených skutečnostech spatřuje stěžovatel neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.06.2013 13:30 do: 12.06.2013 13:45
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 1129/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Vojen Güttler
navrhovatelé: Michal Binder
návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 2. 2013, č. j. 55 To 68/2013-35
stručná charakteristika: vazba
Stěžovatel má za to, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se cítí dotčen na svých zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny a v čl. 5 odst. 1 a odst. 4 Úmluvy.
Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou - k návrhu státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě - byl stěžovatel podle § 72 odst. 1 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu, a to za současného přijetí slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, za stanovení dohledu probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu; podle § 73 odst. 4 trestního řádu byl stěžovateli uložen zákaz vycestovat do zahraničí a uložena povinnost odevzdat cestovní pas. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci bylo - ke stížnosti státního zástupce - citované usnesení okresního soudu zrušeno a bylo rozhodnuto tak, že soud stěžovatele podle § 72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Krajský soud nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že vazbu lze nahradit přijetím písemného slibu a dohledem probačního úředníka.
Stěžovatel uvedl, že ho okresní soud, a to po velmi podrobném slyšení, propustil z vazby na svobodu. Napadené rozhodnutí krajského soudu však bylo přijato v neveřejném zasedání, bez slyšení stěžovatele, a stěžovateli dokonce nebyla doručena stížnost státního zástupce proti rozhodnutí okresního soudu, na kterou tedy reagovat vůbec nemohl. Stěžovatel se domnívá, že pokud nadřízený soud hodlá zcela změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného ve vazební věci, mělo by být konáno vazební zasedání vždy. I kdyby se však formálně vycházelo pouze z platné právní úpravy, pak podle § 73d odst. 3 trestního řádu má obviněný možnost požádat o konání vazebního zasedání. V předmětné věci však k tomu stěžovatel nebyl ani vyzván, ani neměl žádnou informaci, že byla jakákoliv stížnost státního zástupce podána.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.06.2013 13:45 do: 12.06.2013 14:15
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 3844/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Vojen Güttler
navrhovatelé: FEROSTEEL, s. r. o., se sídlem Formánkova 1654/6, Praha 8 – Kobylisy
návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, č. j. 29 Co 9/2012–66
stručná charakteristika: bezdůvodné obohacení
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze pro porušení svých ústavně zaručených práv zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu vedlejšího účastníka s návrhem na uložení povinnosti žalované (stěžovatelce) zaplatit žalobci částku 13 238,20 Kč s přísl. Výrokem II. uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 13 714 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení bylo tvrzené bezdůvodné obohacení, které podle žalobce získala žalovaná na jeho úkor tím, že si ponechala bednění Česká Doka, pronajaté jí žalobcem nájemní smlouvou z 21. 10. 2009 (v měsících prosinci 2009 a lednu 2010), ač mělo být vráceno po skončení nájmu dne 21. 11. 2009. Žalobce požadoval za uvedené měsíce obvyklé nájemné v celkové výši 68 688 Kč a po započtení částky 55 449,80 Kč, kterou měl on uhradit žalované podle dohody o započtení z 21. 10. 2009, vyfakturoval žalované bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu, tj. 13 382,20 Kč. Žalovaná (stěžovatelka) navrhla zamítnutí žaloby s tím, že si skutečně ponechala po skončení nájmu bednění žalobce, ke kterému uplatnila zadržovací právo podle ust. § 175 obč. zákoníku, neboť měla vůči žalobci pohledávku ve výši 55 449,80 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v okamžiku skončení nájmu měla žalovaná vůči žalobci splatnou pohledávku ve výši 55 449 Kč, a proto právem uplatnila podle ust. § 175 a násl. obč. zák. zadržovací právo k bednění, neboť jde o jednostranný akt zadržovatele k věci dlužníka. Nedodržení oznamovací povinnosti zadržovatele vůči dlužníku nemá, podle soudu prvního stupně, vliv na vznik zadržovacího práva, ale může mít jiné právní následky, např. nárok na náhradu škody. Z uvedených důvodů žalobě soud prvního stupně vyhověl a s ohledem na procesní výsledek sporu uložil neúspěšnému žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení zastoupení žalovaného.
Odvolací soud rozhodl, že soud prvního stupně, ač zjistil správně a úplně skutkový stav věci, neposoudil jej správně. V souladu s § 175 a násl. obč. zákoníku, se nezabýval otázkou, kdy zadržovací právo, které žalovanému v době skončení nájmu svědčilo, zaniká. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem městského soudu (i žalobce), že by jí vzniklo bezdůvodné obohacení v důsledku zániku zadržovacího práva v průběhu zadržení bednění. Stěžovatelce totiž detencí bednění žádný prospěch nevznikl, neboť bednění užívala v souladu s nájemní smlouvou jen do 21. 11. 2009 a poté je uskladnila; naopak jí vznikly náklady spojené s péčí o předmět zadržení. Proto názor odvolacího soudu nebyl racionálně (logicky) odůvodněn. Stěžovatelka také namítla, že jí bylo odepřeno právo se k názoru odvolacího soudu vyjádřit.