II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
27. 7. 2010 9:00 - 27. 7. 2010 9:30
Sp. zn.: II. ÚS 1414/07
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: Ing. Marina Banomová van Stuijvenbergová, zastoupená Mgr.
Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Perlová 14, Plzeň
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp.
zn. 3 Tdo 161/2007, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006
sp. zn. 9 To 255/2006, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 2.
2006 č. j. 2 T 127/2005–1028
(prohlídka jiných prostor a pozemků)
I. poschodí, senátní místnost č. 152
Stěžovatelka se domáhá zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčena, že jimi porušily její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 Listiny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že právní závěry obecné soudy opřely o nezákonné důkazy, neboť k provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor nebyly splněny zákonné podmínky. V prvém případě nebyl příkaz k jejímu provedení opatřen podpisem příslušného soudce, což zakládá jeho nulitu, v druhém případě nebyl příkaz vůbec vydán, což má vyplývat z provedených důkazů (videozáznam). Podle názoru stěžovatelky tak obecné soudy k těmto důkazům neměly vůbec přihlížet a pokud tak učinily, porušily její právo na spravedlivý proces.
I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
27. 7. 2010 9:30 - 27. 7. 2010 10:00
Sp. zn.: I. ÚS 1283/10
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: OBI Česká republika s.r.o., se sídlem Hanusova 18, Praha
4, zast.Rainerem Frankem, advokátem se sídlem Spálená 76/14, Praha 1
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost směřující proti výroku II.
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26.
1. 2010 č. j. 35 Co 469/2009-74
(spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 152
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala protiústavnost napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pro jeho rozpor s platnou právní úpravou. Konkrétně stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým krajský soud odůvodnil svůj závěr nepřiznat žádnému z účastníků sporu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když konstatoval, že byť v odvolacím řízení měla stěžovatelka úspěch, nárok na náhradu nákladů tohoto řízení však neuplatnila. Stěžovatelka je toho názoru, že dle platné právní úpravy (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) soudy o nákladech řízení rozhodují z úřední povinnosti, tj. bez toho, aniž by strana musela náhradu nákladů uplatnit, pokud se účastník řízení svého nároku na náhradu nákladů řízení výslovně nevzdá. To však stěžovatelka v žádném ze svých podání a vyjádření v průběhu odvolacího řízení neučinila, a proto měl podle jejího názoru krajský soud vzhledem k jejímu plnému úspěchu rozhodnout o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to z úřední povinnosti. Krajský soud nicméně rozhodl odlišně, aniž by svůj postup řádně zdůvodnil např. odkazem na některou ze zákonných výjimek ze zásady plného úspěchu ve věci, čímž dle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto navrhla, aby Ústavní soud výrok II. v záhlaví citovaného rozhodnutí svým nálezem zrušil.