31. 8. 2010 14:00 - 31. 8. 2010 15:30
Sp. zn.: II. ÚS 635/09
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: Miloš Chválek
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 1 Co 326/2007 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 30 Cdo 1217/2008
(právo na spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Žalobou se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo žalované – Fakultní nemocnici Brno – uloženo zaplatit mu jako peněžitou náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zásahu do jeho osobnostních práv částku 1.000.000,- Kč. Lékař, který byl zaměstnancem žalované nemocnice, měl svým pochybením při léčbě a zanedbáním lékařské péče zavinit stěžovatelovy doživotní následky s těžkou újmou na zdraví. Krajský soud v Brně rozsudkem žalobě ohledně částky 300.000,- Kč vyhověl a ve zbývající části ji zamítl. K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl a ve zbývající části napadený rozsudek potvrdil. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný návrh byl v době podání žaloby promlčen. V důsledku stěžovatelova dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem tak, že rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zaujal přitom právní názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku je právem nepromlčitelným. Vrchní soud nicméně napadeným rozsudkem rozhodl stejně jako rozsudkem předchozím, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzené právo nebylo soudně nárokováno v zákonné tříleté promlčecí lhůtě.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
31. 8. 2010 14:00 - 31. 8. 2010 14:15
Sp. zn.: III. ÚS 3007/09
Soudce zpravodaj: Vladimír Kůrka
Navrhovatelé: Jitka Mancini
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 22 Co 188/2009-617, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 2. 2009, č. j. 0P 179/2005-551
(spravedlivý proces; právo dítěte být slyšeno v řízení, jež se ho týká)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla nezletilá dcera svěřena do výchovy matky (stěžovatelky). Usnesením Okresního soudu ve Svitavách bylo následně nařízeno předběžné opatření, kterým byla nezletilá z péče matky odňata a předána do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (Klokánek Brno) a dalšími rozhodnutími uvedeného soudu bylo předběžné opatření prodlužováno. Následným usnesením bylo rozhodnutí změněno tak, že se nezletilá po své repatriaci z Itálie do České republiky svěřuje do péče dětského domova. Okresní soud ve Svitavách rozhodl tak, že nařídil ústavní výchovu nezletilé, stěžovatelce a otci nezletilé nestanovil výživné na účet dětského domova, zastavil řízení o určení výživného otci nezletilé, zbavil otce nezletilé rodičovské zodpovědnosti a omezil výkon rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti oběma soudům zejména vytýká, že nezletilá nebyla v průběhu řízení před nimi osobně vyslechnuta, ač jí toto právo s ohledem na stupeň jejího vývoje a rozumové a volní vyspělosti zjevně přísluší. Podle stěžovatelky nelze dovozovat naplnění tohoto práva z toho, že nezletilá v průběhu řízení před soudem prvního stupně „o věci hovořila s příslušnou pracovnicí orgánu sociálně právní ochrany“. O schopnosti nezletilé, jakož i o její zdravotní způsobilosti vypovídat, pak podle stěžovatelky svědčí, že byla bez potíží vyslechnuta u Zemského soudu ve Vaduzu, stejně jako i její dopisy adresované soudu, které však byly v řízení zcela pominuty. Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí neodůvodnil, proč návrhu, který vznesla v průběhu odvolacího řízení, aby nezletilá byla vyslechnuta, nevyhověl. Porušení svých rodičovských práv spatřuje stěžovatelka v tom, že se soudy se rovněž dostatečným způsobem nevypořádaly s tím, zda bylo nařízení ústavní výchovy nezbytné a opodstatněné, resp. zda byla k dispozici jiná výchovná opatření, jež zákon o rodině předjímá.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
31. 8. 2010 14:15 - 31. 8. 2010 14:30
Sp. zn.: III. ÚS 949/09
Soudce zpravodaj: Vladimír Kůrka
Navrhovatelé: MEDIAREX COMMUNICATIONS AND CONSULTING, s.r.o, Prokopská 8/296, Praha 1
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 As 86/2008-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, č. j. 5 Ca 399/2007-63, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2008, č. j. 5 Ca 399/2007-78, a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 2007/382/had/MED
(spravedlivý proces; prekluze oprávnění uložit pokutu ve správním řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatelka se domáhá zrušení rozsudků uvedených soudů a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které jí ukládají zaplatit pokutu za klamavou televizní reklamu. Podle ní bylo těmito rozhodnutími porušeno základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 usnesení Listiny, neboť dle tohoto článku se každý může domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno rovněž její právo na svobodu projevu a právo na informace uvedené v čl. 17 Listiny základních práv a svobod – svoboda projevu a právo na informace. Podle názoru Rady mohla stěžovatelka vzbuzovat obsahem reklamního sdělení v adresátech reklamy dojem, že prezentovaný doplněk stravy je lékem nebo přípravkem schopným lidské choroby léčit nebo jim předcházet, čímž byl podle Rady spotřebitel uveden v omyl (klamavá reklama). Stěžovatelka se rovněž ohrazuje, že ve věci téže reklamy bylo vedeno správní řízení včetně vydání rozhodnutí nejen proti ní, ale samostatně také proti zadavateli reklamy, což je podle ní v rozporu se zákonem o regulaci reklamy. Zadavateli a zpracovateli měla být podle ní uložena pouze jedna pokuta, za kterou by byli zadavatel a zpracovatel odpovědni společně a nerozdílně. Stěžovatelka napadá rovněž rozhodnutí o prekluzivní lhůtě.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 9. 2010 8:00 - 1. 9. 2010 8:30
Sp. zn.: III. ÚS 1926/10
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: Ladislav Mazura
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 1. června 2010 č. j. 2 KZV 7/2010-798 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2010 č. j. 11 Nt 912/2010-20
(vazba; právo na soudní a jinou právní ochranu)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že v předmětném rozhodování o vazbě došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2, čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh a vyjádření účastníků řízení vyplývá, že v dané trestní věci bylo usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové rozhodnuto, že u stěžovatele nadále netrvá důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. (výrok ad I.) a podle § 71 odst. 3 tr. ř. se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. (výrok ad II.). Proti výroku ad II. podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Hradci Králové usnesením na základě stížnosti stěžovatele a návrhů posléze jím učiněných v rámci stížnostního řízení rozhodl, že se podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítá a dále, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijímá písemný slib stěžovatele a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se nevyslovuje dohled probačního úředníka.

Porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že orgány činné v trestním řízení při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě dospěly k závěru, že důvody vazby trvají a tento závěr dostatečným způsobem neodůvodnily. Za nedostatečně odůvodněné považuje stěžovatel rovněž rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o nepřijetí slibu a dohledu probačního úředníka. Dále stěžovatel namítá, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové obsahuje nesprávné poučení, že proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný, což je v rozporu s ustanovením trestního řádu. Jestliže stížnostní soud rozhodoval o přijetí slibu a dohledu probačního úředníka na základě návrhů učiněných před tímto soudem a nepřiznal mu právo stížnosti, krátil podle stěžovatele jeho právo na obhajobu a tím porušil jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

II. senát - veřejné ústní jednání
1. 9. 2010 9:00 - 1. 9. 2010 9:15
Sp. zn.: II. ÚS 594/10
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: CREDIT CAMBLE, spol s r. o., zastoupená JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost směřující proti usnesení KS v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2009, č. j. 6 Co 3075/20089-71, za účasti Josefa Krále, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení
náklady exekuce
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá shora uvedené porušení ústavně zaručených práv na ochranu majetku a spravedlivý proces. Stěžovatelka zdůrazňuje, že odvolací soud při posuzování otázky nákladů exekuce aplikoval nesprávné právní normy. Poukazuje na to, že exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Prachaticích z. listopadu 2007, bylo třeba posoudit výkon rozhodnutí včetně zastavení exekuce dle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007. Z odůvodnění napadeného usnesení je podle stěžovatelky  patrno, že soud tak nepostupoval a na zjištěný skutkový stav aplikoval § 89 ve znění po novele provedené zákonem č. 347/2007 Sb. Stěžovatelka poukazuje rovněž na skutečnost, že napadené usnesení neobsahuje žádné bližší zdůvodnění závěrů, takže stěžovatelka usuzuje, že odůvodnění neodpovídá nárokům kladeným na odůvodnění usnesení stanoveným v § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Tím, že odvolací soud nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, dopustil se dle názoru stěžovatelky svévole a tím pádem i porušení práva na spravedlivý proces.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
1. 9. 2010 9:30 - 1. 9. 2010 10:00
Sp. zn.: IV. ÚS 1556/07
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: Miroslav Magdálek v zastoupení JUDr. Miroslava Valy se sídlem v Bruntále, Dukelská 2
Řízení o ústavní stížnosti
(ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22.11.2006 sp. zn. 1 T 140/2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2007 sp. zn. 6 To 64/2007)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále shledán vinným ze spáchání dvou trestných činů porušování domovní svobody a dvou trestných činů krádeže, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podané odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuto. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že obecné soudy vystavěly odůvodnění svých rozhodnutí především na nezákonných odposleších, které měly dokazovat jeho vinu. Podle názoru odvolacího soudu se však nejednalo o odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle ustanovení § 88 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. S tímto názorem však stěžovatel nesouhlasí, neboť z obsahu záznamů o telekomunikačním provozu nevyplývá, že by se jednalo o sdělení právnické osoby, vykonávající telekomunikační činnost, jak má na mysli ustanovení § 88a tr. ř., nýbrž o záznamy o telekomunikačním provozu pořízené policisty, jež postrádají náležitosti vyžadované ustanovením § 88 odst. 4 tr. ř. V odvolání je poukázáno na konkrétní nedostatky u záznamů odposlechů, kde nebyla uvedena jména volajícího ani volaného a záznam není podepsán osobou, která jej pořídila. Úřední záznamy nebyly podle stěžovatele pořízeny v souladu s trestním řádem a jestliže podkladem pro rozhodnutí obou soudů byly důkazy získané v rozporu se zákonem, neměly být podle stěžovatele takovéto důkazy v řízení použity.  Uvedeným postupem mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

I. senát - veřejné ústní jednání
1. 9. 2010 13:30 - 1. 9. 2010 15:00
Sp. zn.: I. ÚS 2904/07
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: Petr Richter a Pavel Richter
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 7 Ans 2/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 11 Ca 219/2004
(správní řízení o náhradě za znárodněný majetek)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelé tvrdí, že Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud porušily jejich právo na spravedlivý proces i tím, že jim odejmuly možnost, aby byla jejich věc řádně projednána nezávislým a nestranným soudem. V roce 2004 podali stěžovatelé návrh na zahájení správního řízení o náhradě za znárodněný majetek. V tomto podání adresovaném ministru financí navrhovali vydání rozhodnutí o náhradě za majetek znárodněný společnosti Elektromotor „SVET“, spol. s r. o., na základě Dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., provedeného vyhláškou ministra průmyslu č. 122/1946 Ú.l. Stěžovatelé tento návrh podali jako právní nástupci společníka uvedené společnosti. Při podání návrhu vycházeli z ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb. takto: Dle § 8 odst. 1 dekretu, pokud není stanoveno jinak, ani nejde o předlužení ve smyslu § 5a, odst. 1, přísluší za znárodněný majetek náhrada. Dekret dále stanoví v § 11 odst. 1, že o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady rozhodne ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem. Ustanovení § 9 odst. 2 dekretu stanoví, že poskytnutí náhrady podle odst. 1 písm. a), jakož i zásady poskytnutí náhrady v hotovosti a v jiných hodnotách upraví vláda nařízením. Ačkoliv výše uvedené nařízení vlády dosud vydáno nebylo, podali stěžovatelé návrh na zahájení správního řízení o náhradě za znárodněný majetek s tím, že ustanovení § 8 odst. 2 a § 9 odst. 1 Dekretu umožňují určit výši a způsob náhrady a ministr tak může o náhradě rozhodnout bez ohledu na neexistenci prováděcího nařízení vlády.

Ministerstvo financí odpovědělo sdělením, že nemůže v současné době rozhodnout o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, neboť nejsou splněny další zákonné podmínky dané dekretem. Právo na vydání správního rozhodnutí by podle názoru ministerstva stěžovatelům vzniklo, pokud by byly vydány příslušné prováděcí předpisy. Vzhledem k jejich neexistenci nelze dle názoru ministerstva na daný případ aplikovat správní řád. Poněvadž ministr financí na návrh stěžovatelů odpovídajícím způsobem nereagoval a nezahájil správní řízení a o návrhu stěžovatelů nerozhodl, podali stěžovatelé podle ustanovení § 79 s.ř.s. k Městskému soudu v Praze správní žalobu proti jeho nečinnosti. Touto žalobou se domáhali vydání rozsudku, kterým by byla ministrovi financí uložena povinnost vydat rozhodnutí v řízení o náhradě za majetek znárodněný dle příslušného dekretu společnosti Elektromotor ,,SVET“, spol. s r. o. Městský soud žalobu zamítl, protože dle jeho názoru zde není hmotněprávní předpis, na základě kterého lze vydat rozhodnutí o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl, když se zcela ztotožnil se správním závěrem městského soudu.

Stěžovatelé uvádějí, že dekret, který považují za hmotněprávní předpis, z něhož povinnost ministra rozhodnout o jejich návrhu vyplývá, označily shodně oba soudy za předpis, jenž již splnil svůj účel a dnes je bez aktuálního významu. Ačkoliv oba soudy opakovaně zmiňují účel dekretu a jeho naplnění v době dávno minulé, v napadených rozhodnutích uvedený účel blíže nespecifikují. V této skutečnosti spatřují stěžovatelé porušení svého práva na spravedlivý proces, resp. jednoho z jeho aspektů, tj. práva na řádné odůvodnění rozhodnutí. Je prý nepochybné, že účel dekretu hraje s ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí zásadní význam, neboť jeho naplnění je dle obou soudů příčinou, že se již stěžovatelé nemohou dle dekretu samotného náhrady za znárodněný majetek domáhat. Stěžovatelé rovněž namítají, že napadenými rozsudky došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť tyto rozsudky - důsledně vzato - znamenají pro stěžovatele vyvlastnění jejich majetku, aniž by byly splněny podmínky stanovené Úmluvou a Listinou.

I. senát - veřejné ústní jednání
1. 9. 2010 15:00 - 1. 9. 2010 16:30
Sp. zn.: I. ÚS 125/10
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: Zdeněk Halámek a a Ing. Jiří Halámek
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2385/2008, a proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 17 Co 142/2007
(převod náhradních pozemků podle zákona o půdě)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že stížnost směřuje proti výroku i odůvodnění označeného rozsudku Nejvyššího soudu v plném rozsahu i proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť tento rozsudek vychází ze stejného skutkového základu a z obdobné právní argumentace jako rozsudek Nejvyššího soudu. Stěžovatelé konstatovali, že oba jsou oprávněnými osobami a mají právní nárok na převod náhradních pozemků podle příslušných ustanoveních zákona o půdě. V tomto smyslu jsou nositeli hmotného zájmu, který je ústavně chráněn. Stěžovatelé se pokoušeli dosáhnout uspokojení svého restitučního nároku a tím i uspokojení svého legitimního hmotného zájmu úředním postupem, disciplinovaně respektovali požadavky Pozemkového fondu ČR a vstupovali do výběrových řízení. Konkrétné se účastnili několika výběrových řízení a žádali o převod náhradních pozemků Dále se ucházeli o převod náhradních pozemků ve výběrovém řízení i v roce 2009, leč jejich restituční nároky uspokojeny nebyly. Hlavním důvodem neuspokojení restitučních nároků je podle stěžovatelů skutečnost, že Pozemkový fond ČR postupuje svévolně a do výběrových řízení nezařazuje dostatek vhodných pozemků tak, aby mohlo dojít k jejich snadnému a rychlému uspokojení. Oba stěžovatelé po marných pokusech uspět ve výběrovém řízení podali žalobu na převod konkrétních pozemků do svého vlastnictví k uspokojení svých restitučních nároků.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
2. 9. 2010 10:00 - 2. 9. 2010 10:30
Sp. zn.: III. ÚS 608/10
Soudce zpravodaj: Jan Musil
Navrhovatelé: Milan Kurota
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2009 č. j. 3 To 818/2009-150
(spravedlivý proces, veřejné projednání věci, obnova řízení v trestní věci)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatel byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě pro trestný čin krádeže, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že odcizil při návštěvě v bytě šperky v hodnotě přes čtyři tisíce korun Následně podal stěžovatel u stejného osudu návrh na povolení obnovy řízen, který odůvodnil tím, že okresní soud i soud odvolací opřely svůj závěr o jeho vině trestným činem především o výpověď svědkyně, o jejíž věrohodnosti obecné soudy neměly žádné pochybnosti. V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel poukázal na novou skutečnost spočívající v tom, že bylo proti svědkyni zahájeno trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi. Stěžovatel svůj návrh doplnil předložením písemností a kopií CD s nahraným rozhovorem se svědkyní, z nějž má vyplývat, že se uvedená svědkyně dopustila křivé výpovědi v dotčené trestní věci. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.