I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
29. 8. 2012 8:30 - 29. 8. 2012 9:00
Sp. zn.: I. ÚS 2505/11
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: P. G. a M. G. a M. G. a K. G. všichni zastoupeni JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem, Rašínova 68, Zlín
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.5.2011 sp. zn. 1 Co 280/2010
(Kupní smlouva)
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Stěžovatelé uzavřeli jako prodávající kupní smlouvu, na jejímž základě prodávali konkrétní pozemek vymezený v geometrickém plánu. Návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch kupující společnosti příslušný katastrální úřad zamítl. Z tohoto důvodu podali stěžovatelé žalobu na povolení vkladu u krajského soudu s připomenutím, že tato žaloba podle koncepce opravného prostředku nemohla směřovat proti katastrálnímu úřadu, že jako účastník řízení o této žalobě musela být označena kupující společnost, která sama mohla žalobu rovněž podat, ale neučinila tak. Krajský soud poprvé žalobu zamítl, na základě odvolání stěžovatelů byl tento rozsudek vrchním soudem potvrzen. Stěžovatelé podali dovolání, Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a v další fázi vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobě stěžovatelů vyhověl (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), přičemž stěžovatelé v této fázi řízení žádali vrchní soud, aby jim přiznal náhradu nákladů řízení vyčíslené částkou 22 100,- Kč.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným výrokem o nákladech soudního řízení došlo k zásahu do jejich práv, konkrétně mělo dojít k porušení jejich práva na řádný zákonný proces garantovaného článkem 90 věta první Ústavy České republiky, práva na spravedlivé soudní řízení garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod (Listina), článkem 38 Listiny, článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a článkem 14 odst. 1 mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a dále práva na ochranu vlastnictví garantované článkem 11 odst. 1 Listiny a článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelé zastávají názor, že vrchní soud porušil i princip tzv. legitimního očekávání, které na jejich straně existovalo.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
29. 8. 2012 11:00 - 29. 8. 2012 11:30
Sp. zn.: II. ÚS 1463/11
Soudce zpravodaj: Stanislav Balík
Navrhovatelé: Česká kancelář pojistitelů, Praha, Na Pankráci 1724/129
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010 č. j. 22 Co 186/2010-147
(náhrada škody)
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve věci jejího regresního nároku dle ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném ke dni vzniku škodné události. Má za to, že pasivní legitimace leasingové společnosti jakožto vlastníka škodícího vozidla, ačkoli tato nebyla ke dni vzniku škodné události provozovatelem vozidla, je dána. Odkazuje přitom na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3415/2006, že osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. je nikoli pouze osoba, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 zákona, nýbrž osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, u něhož nebyla taková pojistná smlouva uzavřena. Aplikací výkladu judikovaného Nejvyšším soudem pak nutno dospět k závěru, že osobou bez pojištění odpovědnosti, odpovědnou za škodu způsobenou provozem vozidla v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. b) v návaznosti na ustanovení § 24 odst. 9 věta první a § 3 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. je jednak osoba odpovědná za způsobenou škodu dle § 420 o. z., tedy i vlastník vozidla, který porušil právní povinnost tím, že nesjednal pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a jednak osoba odpovědná za způsobenou škodu dle § 427 o. z., jež odpovídá bez ohledu na zavinění. Poukazuje i na názor, vyslovený Ústavním soudem v usnesení ze dne 11. 3. 2008 sp. z. III. ÚS 812/06 a v souladu s ním shrnuje, že vlastník škodícího nepojištěného vozidla je pasivně legitimován ve věci regresního nároku dle § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., neboť porušil svou povinnost danou ustanovením § 4 tohoto zákona. Stěžovatelka se neztotožňuje ani se závěry co do výroku zamítajícího její nárok na úhradu delegačního poplatku.
Obvodní soud pro Prahu 5 uložil rozsudkem ze dne 22. října 2009 žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce 262 809 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po uhrazení částky 290 005 Kč s příslušným úrokem z prodlení, a zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala po žalovaných zaplacení částky 27 196 Kč s příslušným úrokem (výrok III.). Nárok na úhradu administrativního poplatku za likvidaci škodné události ve výši 27 196 Kč neshledal důvodným s poukazem na to, že tato povinnost byla do zákona č. 168/1999 Sb. vložena až jeho novelou č. 377/2005 Sb., zatímco v době, kdy k nehodě došlo ještě ustanovení § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. uvedenou povinnost na straně toho, kdo odpovídá za vzniklou škodu, nepředpokládalo. Soud shledal, že solidární odpovědnost žalované za vzniklé škody do doby účinnosti zákona č. 377/2005 Sb. (který rozšířil a explicitně stanovil solidární spoluodpovědnost vlastníka za úhradu nákladů vynaložených za škodu způsobenou vozidlem bez pojištění odpovědnosti) dána nebyla.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
29. 8. 2012 11:30 - 29. 8. 2012 12:00
Sp. zn.: II. ÚS 561/12
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: Česká kancelář pojistitelů
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3964/2008, rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. 10. 20011 sp. zn. 16 Co 290/2011 a Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 5. 4. 2011 sp. zn. 11 C 46/2007
(náhrada škody)
I. poschodí, senátní místnost č. 151
Základem ústavní stížnosti je spor v podstatě totožný s II. ÚS 1463/11 (viz výše). Stěžovatelka namítá, že názor Nejvyššího soudu ČR, dále převzatý rozsudky nalézacího i odvolacího soudu, je v rozporu s právním názorem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 812/2006 ze dne 11.3.2008, které bylo vydáno v typově shodném případě po stránce skutkové i právní (stěžovatelkou byla společnost GE Money Auto, a.s., která se jako vlastník škodícího vozidla a leasingový pronajímatel domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu, jenž jí ukládal zaplatit České kanceláři pojistitelů postižní pohledávku). Stěžovatelka se ztotožňuje s právním posouzením odpovědnosti vlastníka škodícího vozidla a jeho pasivní legitimace uvedeným v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Ze zákona č. 168/99 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla tedy vyplývá, že vlastník vozidla má povinnost uzavřít zákonné smluvní pojištění, a to bez ohledu na to, kdo je jeho provozovatelem. Porušení této povinnosti je způsobilé vyvolat nepříznivé právní účinky vůči tomu, kdo se porušení povinnosti dopustil. Odpovědnost České kanceláře pojistitelů k náhradě škody, vzniká primárně v důsledku porušení povinnosti vlastníka vozidla stanovené § 4 zákon č. 168/99 Sb., neboť pokud by bylo vozidlo řádně pojištěno, k náhradě škody by byla zavázána příslušená pojišťovna.