I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.09.2013 09:00 do: 16.09.2013 09:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 1799/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
navrhovatelé: obchodní společnost Appointing Authority s.r.o., se sídlem Vyškov, zast. JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Vyškov, Puškinova 419/5
návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 8 Cmo 88/2013
stručná charakteristika: Meze povinnosti předkládat obecnému (rejstříkovému) soudu potřebný počet vyhotovení příslušné listiny (notářský zápis obsahující zakladatelskou listinu)
Usnesením Krajského soudu v Brně byla stěžovatelka vyzvána k předložení notářského zápisu, a to ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení předmětného usnesení. Stěžovatelka byla v uvedeném usnesení dále poučena o tom, že požadovanou listinu je třeba předložit v obligatorní elektronické podobě, a dále o skutečnosti, že nesplnění uložené povinnosti může být ze strany soudu prvního stupně sankcionováno. Vzhledem ke skutečnosti, že požadovaná listina nebyla stěžovatelkou soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě předložena, byla stěžovatelce soudem prvního stupně uložena pokuta ve výši 5.000,- Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž poukazovala na skutečnost, že ustanovení § 38k odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), které ukládá podnikatelům zapsaným v obchodním rejstříku povinnost předložit rejstříkovému soudu bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti listiny zakládané do sbírky listin, bylo s účinností od 1. 1. 2012 novelizováno tak, že nově již neukládá povinnost předkládat rejstříkovému soudu listiny ve dvojím vyhotovení. Notářský zápis, jehož předložení soud prvního stupně po stěžovatelce svým usnesením ze dne 1. 11. 2012 požadoval, byl již soudu prvního stupně předložen, neboť se jednalo o přílohu stěžovatelčina návrhu na její zápis do obchodního rejstříku. Stěžovatelka uvádí, že žádné platné a účinné ustanovení českého právního řádu povinnost předkládat rejstříkovému soudu listiny ve dvojím vyhotovení neukládá, a proto je třeba na odvoláním napadené usnesení nahlížet jako na neústavní a odporující základním principům demokratického státu, neboť Listina základních práv a svobod stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.09.2013 14:00 do: 17.09.2013 14:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 2864/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský
navrhovatelé: Jan Čižinský, zastoupený JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 56
návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výrokům usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 č. j. 29 Co 252/2012-50, kterými se mění výrok III usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. ledna 2012 č. j. 15 C 165/2011-32
stručná charakteristika: Právo vlastnit majetek, nabývání majetku; Právo na soudní a jinou právní ochranu; Spoluvlastnictví
Stěžovatel se domáhá zrušení uvedených výroků napadeného usnesení pro porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se žalobou domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkové parcele, ale po zahájení tohoto řízení vyšlo najevo, že ve stejné věci podala dříve žalobu i vedlejší účastnice. Jejím předmětem bylo rovněž zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví i k dalším nemovitostem. Ke shodnému návrhu obou účastníků rozhodl Okresní soud Praha-západ o zastavení řízení o žalobě stěžovatele. Součástí rozhodnutí soudu byl také výrok, že ve smyslu § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Stěžovatel je přesvědčen, že výroky usnesení odvolacího soudu, jež se týkají náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhrady odvolacího řízení, došlo k zjevně nezákonné aplikaci § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Napadené usnesení v rozporu s právem na spravedlivý proces zúžilo otázku „zavinění“ na zjištění, že stěžovatel podal žalobu den poté, co jí podala i vedlejší účastnice, aniž se zabýval jeho objektivní možností vědět o tom, že v téže věci již probíhá soudní řízení.
III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.09.2013 10:00 do: 19.09.2013 10:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
sp. zn: III. ÚS 1354/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil, CSc.
navrhovatelé: Andrey Igorevič Odin
návrh na přezkoumávané akty: usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2013 sp. zn. 14 To 16/2013
stručná charakteristika: extradiční řízení, spravedlivý proces
Stěžovatel se domáhá zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť mělo být vydáno v rozporu s článkem 10 Ústavy České republiky. Napadeným rozhodnutím mělo dle názoru stěžovatele dojít k zásahu do jeho základních práv dle článku 2 odst. 2, článku 7 odst. 2, článku 8 odst. 2, 5, článku 36 odst. 1, 2, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a měl být rovněž porušen článek 1, článek 3 a článek 6 odst. 1, 2, 3 a článek 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušena měla být i ustanovení článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Stěžovatel žije od roku 1999 střídavě na území České republiky a Ruské federace, jejímž je občanem. V České republice podniká a má zde povolen trvalý pobyt. Generální prokuratura Ruské federace požádala v roce 2012 o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle článku 159 odst. 4 trestního zákoníku Ruské federace. Součástí žádosti ruské Generální prokuratury byla i žádost o vzetí vydávaného do předběžné vazby a to na základě článku 16 Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957, publikované pod č. 549/1957 Sb. Stěžovatel byl českým policejním orgánem zadržen na území hlavního města Prahy. Po svém zadržení požádal o mezinárodní ochranu ve formě žádosti dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o níž dosud příslušným správním orgánem nebylo rozhodnuto. Usnesením Městského soudu v Praze byl stěžovatel vzat podle § 396 odst. 1 tr. řádu do předběžné vazby. Po předběžném šetření Městský soud v Praze rozhodl, že z důvodu uvedeného v ustanovení § 393 písm. k) tr. řádu není vydání stěžovatele přípustné, neboť by takové vydání bylo v rozporu s úmluvami zavazujícími Českou republiku k dodržování lidských práv a základních svobod, kterým je třeba dát přednost před aplikací Úmluvy o vydávání.
Citované rozhodnutí městského soudu však ke stížnosti státní zástupkyně zrušil Vrchní soud v Praze usnesením; vrchní soud sám ve věci rozhodl tak, že „vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace je při přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace. Proti tomuto rozhodnutí směřuje i projednávaná ústavní stížnost. Stěžovatel vznáší námitku proti postupu vrchního soudu, jež ve výroku svého rozhodnutí poopravil extradiční skutek, aniž za tímto účelem prováděl jakékoli dokazování. Stěžovatel je přesvědčen, že skutek, pro nějž má být vydán, nesplňuje podmínku oboustranné trestnosti. Stěžovatel polemizuje s názorem obecných soudů, že takto popsaný skutek lze podřadit pod trestný čin podvodu podle českého trestního zákoníku. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že dosud probíhá azylové řízení v České republice. Dle názoru stěžovatele vrchní soud ve svém rozhodnutí nepřípustně předjímal negativní výsledek tohoto řízení.
Stěžovatel opustil Rusko natrvalo v roce 2011. V Rusku se prý stal obětí vydírání ve formě tzv. „raketýringu“ ze strany kriminálních skupin, jež pocházejí ze severního Kavkazu – Čečenců a Dagestánců. Cílem bylo jej potrestat za to, že proti jednomu ze svých věřitelů zahájil soukromoprávní spor. Bylo mu soustavně vyhrožováno fyzickou likvidací a likvidací rodiny, došlo k zapálení jeho automobilu, vykradení bytu, k napadení nevlastní dcery. Přes jeho opakovaná oznámení ruská policie nic nevyšetřila a neposkytla stěžovateli žádnou ochranu. Trestní stíhání, jež proti němu bylo zahájeno v Dagestánu, je dle tvrzení stěžovatele zcela vykonstruované a představuje pokračování výše uvedených útoků organizovaného zločinu proti němu. Cílem je dopravit jej do Dagestánu a zlikvidovat jej. Samo umístění do vyšetřovací vazby v Dagestánu ohrozí nejen jeho zdraví, ale i život. Stěžovatel zdůrazňuje, že v uvedené autonomní republice nikdy nebyl - skutek, pro nějž má být vydán, je zcela smyšlený. Dagestán je dle stěžovatele zemí ovládanou radikálními islamisty, v níž běžně dochází k ozbrojenému násilí, panuje tam velká korupce, ruská federální vláda má v této autonomní republice jen omezený vliv a jakékoli záruky ruské Generální prokuratury české straně nelze proto brát vážně.
II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.09.2013 11:30 do: 19.09.2013 12:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 2767/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
navrhovatelé: CG HOLDING, s.r.o., se sídlem A. Letenské 7/34, Praha
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti - výrokům č. III. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 100/2011-30-31 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 99/2011-30-31 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 98/2011-34-35 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 97/2011-27-28 ze dne 11. července 2012, č. j. 5 A 96/2011-29-30 ze dne 11. července 2012, č. j. 6 A 167/2011-48 ze dne 30. května 2012, č. j. 6 A 169/2011-28 ze dne 30. května 2012, č. j. 6 A 218/2011-38 ze dne 30. května 2012, - usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 A 100/2011-47 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 101/2011-48 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 146/2011-44 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 186/2011-51 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 179/2011-50 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 97/2011-57 ze dne 26. června 2012, č. j. 11 A 99/2011-41 ze dne 26. června 2012,- postupu Městského soudu v Praze v řízeních vedených pod sp. zn. 6 A 154/2011, 6 A 155/2011, 6 A 176/2011, 6 A 184/2011, 6 A 247/2011, 6 A 250/2011, 7 A 148/2011, 7 A 176/2011, 7 A 212/2011, 7 A 213/2011, 8 A 160/2011, 9 A 143/2011, 9 A 97/2011, 9 A 98/2011, 9 A 208/2011, 9 A 222/2011, 9 A 225/2011, 9 A 236/2011
stručná charakteristika: soudní poplatky
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o nevrácení zaplaceného soudního poplatku v návaznosti na zastavení řízení o žalobách stěžovatelky proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatelka se v průběhu roku 2011 v asi osmi stech případech obrátila na Městský soud v Praze se žalobami na ochranu proti nečinnosti Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ"). Po podání žalob ČTÚ v předmětných správních řízeních rozhodl, stěžovatelka proto vzala žaloby zpět. Městský soud v Praze řízení sice zastavil, nicméně již nevyhověl požadavku stěžovatelky na vrácení soudního poplatku. V řízeních specifikovaných ve výroku II. tohoto usnesení tak učinil formou rozhodnutí, v ostatních řízeních, shora jmenovaných, neprojevil Městský soud v Praze svůj názor na uplatněný návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku buď vůbec, nebo jen v odůvodnění usnesení, jímž se řízení zastavuje a jímž se rozhoduje o náhradě nákladů řízení. Ve všech případech však Městský soud v Praze vycházel z ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. září 2011, podle něhož platí, že soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, nezbyla po zákonem stanoveném snížení ze soudního poplatku žádná část, kterou by jí soud mohl vrátit.
Stěžovatelka tvrdí, že nárok na vrácení soudního poplatku při zpětvzetí jednotlivých žalob měl být posouzen dle právní úpravy účinné ke dni podání návrhu na zahájení řízení a nikoliv ke dni zpětvzetí žaloby. Dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. srpna 2011, by měla stěžovatelka nárok na vrácení soudního poplatku v plné výši, zatímco v důsledku aplikace citovaného ustanovení ve znění zákona č. 218/2011 Sb. (účinného od 1. září 2011) jí nebylo vráceno nic.