II. senát - veřejné ústní jednání
13. 12. 2011 14:00 - 13. 12. 2011 16:00
Sp. zn.: II. ÚS 727/11
Soudce zpravodaj: Stanislav Balík
Navrhovatelé: Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 207/2010-781 ze dne 21. prosince 2010
(spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel se domáhá zrušení označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na zákonného soudce a právo na slyšení dle čl. 38 Listiny.

Žalobou se vedlejší účastnice, společnost UNILES domáhala po stěžovateli zaplacení částky ve výši 30.171.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody. Vedlejší účastnice uzavřela na základě výběrových řízení vypsaných stěžovatelem v letech 2004 a 2005, se stěžovatelem řadu smluv na dodávky komplexních lesnických činností na dobu trvání pěti let s opcí na další tři roky, které vedlejší účastnice v dobré víře plnila až do 1. ledna 2007. Na konci roku 2006 jí stěžovatel oznámil, že ukončuje plnění uzavřených smluv pro jejich absolutní neplatnost, vyplývající z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. ledna 2006 o porušení zákona při výběrových řízeních organizovaných stěžovatelem. Předčasným ukončením plnění předmětných smluv měla vedlejší účastnici, jež celé své hospodaření a ekonomické plánování podřídila jejich existenci, vzniknout škoda, za kterou je odpovědný stěžovatel.

Stěžovatel v  ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv v důsledku pochybení Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel soudu vytýká, že se překvapivě a bez jakéhokoliv odvodnění odchýlil od své zavedené rozhodovací praxe ve skutkově a právně totožných věcech, a to přesto, že byl na tuto stěžovatelem v jeho podáních upozorněn. V rozhodnutích Vrchní soud v Praze na základě téměř identických žalob shledal místně příslušným Krajský soud v Hradci Králové s odůvodněním, že žalobcem zvolenou místní příslušnost nebylo možno na základě textu příslušné žaloby dovodit. Vrchní soud v Praze tímto založil existenci legitimního očekávání u stěžovatele, že i v projednávané věci zaujme stejný právní názor, což se nestalo, neboť rozhodl zcela protichůdně, navíc stěžovatel nebyl se změnou názoru seznámen a neměl tudíž možnost se k němu ani vyjádřit. V usnesení Vrchního soudu v Praze podle stěžovatele dále absentuje řádné odůvodnění absolutní změny právního názoru soudu na otázku místní příslušnosti, řádné posouzení stěžovatelem předložených námitek, které soud v podstatě pominul, a konečně nikterak v něm není objasněno, v čem spočívá nesprávnost názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyjádřeném v rozhodnutí, které bylo napadeným usnesením změněno. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze označuje stěžovatel za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné.

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
14. 12. 2011 8:30 - 14. 12. 2011 9:00
Sp. zn.: Pl. ÚS 35/09
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: M. S.
Řízení o ústavní stížnosti
(ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí soudů, poněvadž je přesvědčena, že rozhodnutí jsou věcně nesprávná a zasáhla do jejích ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně do práv zaručených v čl. 1 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, 36 odst. 1,3 a čl. 40 odst. 2,3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě žaloby se stěžovatelka domáhala vůči Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 22.246,45 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí byla způsobena nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Předmětná částka představovala náklady, které stěžovatelka vynaložila za své právní zastoupení, tj. obhajobu v trestní věci, v jejímž rámci byla původně obviněna pro trestný čin pojistného podvodu dle ust. § 250a) odst. 1, 3 TrZ, přičemž později byla obžaloby zproštěna. Soud prvého stupně žalobě vyhověl. V daném případě bylo prokázáno, že si stěžovatelka v trestním řízení zvolila obhájce a tím realizovala ústavní právo obhajoby v trestním řízení. Pokud se jedná o náklady, které stěžovatelka vynaložila na obhajobu v trestním řízení, tyto lze považovat za skutečnou škodu ve smyslu § 442 odst. 1 ObčZ. V této souvislosti učinil příslušný soud závěr o tom, že je třeba stěžovatelku odškodnit, jelikož jí vznikla majetková újma ve formě vynaložených nákladů na zvoleného obhájce, která je v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud - Krajský soud v Plzni, se neztotožnil s výše specifikovaným právním posouzením věci ze strany soudu prvního stupně. Protichůdné stanovisko soudu druhé instance vycházelo z dikce ust. § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého lze přiznat nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím pouze za předpokladu, že poškozený využije možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „opravný prostředek"), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Krajský soud v Plzni pak poukazoval na tu skutečnost, že v konkrétním případě stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání opravný prostředek, tj. stížnost. Dle mínění krajského soudu právě a jen podání uvedeného opravného prostředku by představovalo naplnění zákonem předpokládané obrany proti zahájení trestního stíhání jako podmínky pro přiznání eventuálního nároku na náhradu škody. Stěžovatelka je přesvědčena, že samotnou dikci ust. § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. není možné interpretovat pouze formalisticky, což odporuje samé podstatě zákona č. 82/1998 Sb.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
14. 12. 2011 9:00 - 14. 12. 2011 9:15
Sp. zn.: II. ÚS 1473/11
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při národním památkovém ústavu, zastoupená JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2010, č. j. 68 Co 307/2010-45
(Právo na spravedlivý proces, označení státu jako účastníka exekučního řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a namítá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení ústavního principu předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze, k vynucení povinnosti povinného (České republiky - Ministerstva kultury), aby stěžovatelce zaplatil pokutu ve výši 100.000 Kč a uložil povinnému povinnost zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud pokutu zrušil a následné dovolání bylo zamítnuto jako nepřípustné. Odvolací soud odůvodnil měnící usnesení tím, že vykonávaným rozhodnutím byla vymáhaná povinnost uložena Ministerstvu kultury jako právnické osobě, nikoliv České republice jako právnímu subjektu, za který vystupuje organizační složka státu, jíž může být příslušné ministerstvo a kterou jako povinného oprávněná v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí označila. Za situace, kdy se oprávněná domáhala nařízení výkonu rozhodnutí vůči osobě, která není totožná s tou osobou povinnou, odvolací soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Odvolací soud zároveň v poučení uvedl, že proti tomuto usnesení je dovolání přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje výklad provedený odvolacím soudem, pokud jde o označení osoby povinného, vůči němuž měl být výkon rozhodnutí nařízen. Žalovaným v řízení, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze, bylo Ministerstvo kultury ČR, jakožto správní orgán dle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, a tomu byla rozsudkem uložena vymáhaná povinnost. Při zpracování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vycházela stěžovatelka z § 21a zákona o. s. ř., podle něhož za stát před soudem vystupuje organizační složka státu. Podle názoru stěžovatelky nemůže obstát názor odvolacího soudu, že vymáhaná povinnost byla uložena Ministerstvu kultury jako právnické osobě, když dle znění § 3 odst. 2 zákona o majetku ČR není organizační složka státu právnickou osobou.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 12. 2011 9:30 - 15. 12. 2011 10:00
Sp. zn.: III. ÚS 1231/11
Soudce zpravodaj: Vladimír Kůrka
Navrhovatelé: J. D.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 4 T 158/2006 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 4 To 183/2011
(spravedlivý proces, lhůta ke stížnosti dle tr. ř. )
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatel se ústavní stížností dovolává ochrany svých práv zakotvených zejména v ust. § čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ČR ve spojení s ust. čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o lidských právech (č. 41/92 Sb.). Dále ust. čl. 2 odst. 3,4, čl. a čl. 4 Ústavy a Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 36 odst.l, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 listiny, tedy zejména práva na spravedlivý proces. Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání tr. činu dle § 234 odst. l ve spojení sust. §41 odst. l tr. yákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel se následně domáhal obnovy řízení a odůvodnil svůj návrh objevením se nového důkazu - svědectvím bývalé manželky. Ty měla být přítomna skutku, pro který byl stěžovatel odsouzen. Stěžovatel poukázal na to, že v původním řízení stálo jeho slovo proti slovu poškozeného a svědkyně je sto potvrdit pravdivost jeho výpovědi. Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím rozpor se zákonem a přepjatý formalismus, když se jednalo o taková porušení zákona, která v souhrnu znamenala zásah do práva stěžovatele.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 12. 2011 10:00 - 15. 12. 2011 10:30
Sp. zn.: III. ÚS 2974/10
Soudce zpravodaj: Jan Musil
Navrhovatelé: J. D.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010 č. j. 5 T 215/2008-70 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2010 č. j. 5 To 475/2010-78
(trestní stíhání za řízení motorového vozidla poté, co řidiči bylo odňato řidičské oprávnění po dosažení dvanácti trestných bodů)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatelka se domáhá zrušení označených usnesení Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, neboť jimi měla být dotčena její základní práva garantovaná článkem 8 odst. 2, článkem 39 a článkem 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka byla trestním příkazem Městského soudu v Brně pravomocně odsouzena pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb. Za tento trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků; dále jí byl uložen trest zákazu činnosti – řízení motorových vozidel - na dobu dvou roků. Skutek tohoto trestného činu byl spáchán tím, že odsouzená řídila v roce 2008 v Brně osobní automobil, ačkoliv již v roce 2007 pozbyla řidičské oprávnění, neboť dosáhla v registru řidičů dvanácti trestných bodů za dopravní přestupky, a její námitky proti záznamu bodů byly ve správním řízení zamítnuty.

Usnesením rozhodl Městský soud v Brně dle § 419 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, že se nevykoná trest, který byl odsouzené uložen trestním příkazem Městského soudu v Brně, což odůvodnil to tím, „jednání, za které byla odsouzená… uznána vinnou, již není popsáno v trestním zákoníku…, který je účinný od 1. 1. 2010“. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně stížnost. Této stížnosti bylo vyhověno a napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně bylo zrušeno. Stížnostní soud dospěl k závěru, že skutek trestného činu, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, a který byl tehdy právně kvalifikován jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d zrušeného tr. zákona, je i nadále trestný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) nového tr. zákoníku. K rozhodnutí o nevykonání trestu podle § 419 trestního zákoníku proto nebyl dán zákonný důvod.

Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy měly při rozhodování o přeměně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný postupovat podle nového trestního zákoníku, který byl účinný v době tohoto rozhodování soudu, protože tento nový trestní zákoník je pro pachatele příznivější. Nový trestní zákoník již neobsahuje trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění ani jiný trestný čin, který by odpovídal ustanovení § 180d zrušeného tr. zákona a proto prý nebylo možno rozhodnout o vykonání trestu, uloženého podle již neexistující právní úpravy.