III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
22. 2. 2011 9:00 - 22. 2. 2011 9:30
Sp. zn.: III. ÚS 2523/10
Soudce zpravodaj: Jan Musil
Navrhovatelé: JUDr. Z. D., A.D.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2009 sp. zn. 4 T 97/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 6 To 20/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 545/2010
(právo na spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatel (v trestním řízení obviněný) se domáhá zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Těmito rozhodnutími mělo být podle něj dotčeno jeho základní právo být stíhán a trestán za jednání, jehož trestnost je stanovena zákonem dle čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že byl odsouzen za jednání, které je ve výroku odsuzujícího rozsudku časově vymezeno obdobím „nejméně od roku 1990 do 1. března 2009“, ačkoliv trestnost inkriminovaného skutku, kvalifikovaného jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“), byla zavedena až novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 91/2004 Sb., účinnou od 1. 6. 2004. Stěžovatel je toho názoru, že byl odsouzen za čin, který nesplňuje pojmové znaky trestného činu podle § 3 tr. zákona, protože nejde o jednání se stupněm nebezpečnosti pro společnost vyšším než nepatrným. Tento závěr dovozuje ze skutečnosti, že poškozená – jeho manželka – s ním obnovila manželské soužití, které je nadále bezproblémové a podala v jeho prospěch jednak odvolání, jednak ústavní stížnost.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
22. 2. 2011 9:00 - 22. 2. 2011 9:30
Sp. zn.: IV.ÚS 433/10
Soudce zpravodaj: Vlasta Formánková
Navrhovatelé: V. F., zastoupen JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3796/2007-167 ze dne 3. prosince 2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 521/2006-130 ze dne 7. března 2007
(právo na spravedlivý proces dle čl.36 odst.1 Listiny základních práv a svobod)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel se domáhá zrušení označených rozhodnutí obecných soudů s odkazem na porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny. Z ústavní stížnosti plyne, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem proti stěžovateli určil, že kupní smlouva na nemovitost s movitým majetkem je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.069,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ve výroku I. o věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak jej v tomto výroku I. a ve výroku II. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.069,- Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč. Žalobce podle stěžovatele v průběhu celého řízení tvrdil, že kupní smlouva je simulovaným právním úkonem a je tedy neplatná. S ohledem na toto tvrzení žalobce nebylo podle stěžovatele možné rozhodnout ve věci tak, jak to učinily obecné soudy, neboť je vyloučeno rozhodovat o neúčinnosti neplatného právního úkonu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v záhlaví citovaná rozhodnutím jsou v rozporu s hmotněprávními ustanoveními obsaženými v občanském zákoníku, s procesními ustanoveními obsaženými v občanském soudním řádu a rovněž s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Plénum - veřejné ústní jednání
22. 2. 2011 10:00 - 22. 2. 2011 14:00
Sp. zn.: Pl. ÚS 55/10
Soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová
Navrhovatelé: skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zastoupená poslancem Mgr. Bohuslavem Sobotkou
Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
Přezkoumávané akty: Návrh na zrušení zákona č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí
sněmovna

Veřejné ústní jednání pléna Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 55/10  [PDF, 515,19 kB] , o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zastoupené poslancem Mgr. Bohuslavem Sobotkou, na zrušení zákona č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Toto jednání navazuje na veřejné ústní jednání z 8. února 2011, kdy vypovídal předseda vlády Petr Nečas. Jako svědkyně je předvolána předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu Miroslava Němcová.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
22. 2. 2011 14:00 - 22. 2. 2011 14:30
Sp. zn.: I. ÚS 2920/09
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: Autoklub České republiky se sídlem Opletalova 29, Praha 1
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2009, č. j. 70 T 66/2009-395, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 3 To 111/2010
(náhrada škody poškozeným v trestním řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě pro porušení svých základních práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dle výroku o náhradě škody je povinen uhradit finanční částku přesto, že neměl možnost se v trestním řízení k věci jakkoliv vyjádřit, neboť nebyl účastníkem předmětného trestního řízení. V řízení nevystupoval jako obžalovaný, poškozený, ani v pozici zúčastněné osoby, a ani nezpůsobil v této souvislosti jinému žádnou majetkovou škodu. Právnická osoba – Autoklub ČR – nebyla účastníkem soudního sporu a soud může podle názoru stěžovatele zavázat k povinnosti nahradit škodu jen osobu obžalovanou z trestného činu. V tomto případě byli uznáni vinnými dva obžalovaní, kteří byli odsouzeni za trestný čin obecného ohrožení. V rámci trestu jim byl uložen zákaz činnosti výkonu funkce související s pořádáním automobilových závodů. Náhradu škody, která byla způsobena tímto trestným činem, nemůže podle stěžovatele soud vymáhat od jiné osoby, než osoby obžalované.

Na základě uvedených skutečností se stěžovatel domnívá, že byly ze strany Okresního soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně porušeny základní zásady trestního řízení, včetně práva na zákonný a spravedlivý proces, neboť právnické osobě byla výrokem o náhradě škody stanovena povinnost k náhradě škody, která může být dle zákona uložena pouze fyzickým osobám obžalovaným, tak jak je stanoveno v ustanovení § 228 tr. řádu.

I. senát - veřejné ústní jednání
22. 2. 2011 14:30 - 22. 2. 2011 15:30
Sp. zn.: I. ÚS 2849/07
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: J. K.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2472/2007-168, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Co 674/2006-151 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 3. 2006 č. j. 10 C 159/2005-133
(právo na spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatelka brojí proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení práva na spravedlivý proces, práva na pokojné užívání majetku, principu právní jistoty a ochrany dobrých mravů. V roce 1969 uzavřel její otec s vedlejším účastníkem kupní smlouvu týkající se pozemkové parcely. Stěžovatelka uplatnila podle zákona o půdě (jako právní nástupkyně otce) výzvu k vydání této nemovitosti, na základě níž Okresní úřad v Kolíně, okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 18. 7. 1995 určil, že stěžovatelka je její vlastnicí. Rozhodnutí bylo doručeno i vedlejšímu účastníku, coby povinné osobě, který podal k městskému soudu správní žalobu; řízení o ní bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. V roce 2004 vznesl vedlejší účastník v řízení o určení vlastnického práva, vedeného před Okresním soudem v Kolíně, námitku, že mu správní rozhodnutí nebylo řádně doručeno. Okresní soud této námitce vyhověl, řízení zastavil a věc postoupil Pozemkovému úřadu v Kolíně k dokončení správního řízení. Pozemkový úřad již jednou doručené rozhodnutí doručil po deseti letech znovu; vedlejší účastník proti němu podal žalobu podle části páté občanského soudního řádu. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka především v okolnosti, že soudy přezkoumávaly správní rozhodnutí, které nabylo právní moci již v roce 1995, aniž přihlédly k tomu, že žaloba podle části páté o. s. ř. byla podána až 6. 1. 2005, a to navíc nesprávně u Krajského soudu v Praze. Tímto postupem byl zároveň porušen princip právní jistoty, neboť soudy svým postupem umožnily zpochybnění vlastnického práva stěžovatelky po deseti letech, a navíc v situaci, kdy stěžovatelka již byla zapsána v katastru nemovitostí. Výsledek řízení znamená, že stěžovatelka byla zbavena svého vlastnického práva, čímž byl porušen čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

I. senát - veřejné ústní jednání
23. 2. 2011 13:30 - 23. 2. 2011 14:30
Sp. zn.: I. ÚS 2269/10
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: M. B.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010, č.j. 51 Nc 4246/2004-107, spojená s návrhem na zrušení ustanovení § 88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů
(náklady exekuce)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení § 88 odst. 4 exekučního řádu (EŘ) a tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2   Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR. 

Stěžovatel uvádí, že usnesení o nařízení exekuce mu bylo doručeno o dva a půl roku později Stěžovatel následně zaplatil oprávněnému vymáhanou pohledávku ve výši 500 Kč a to dříve než byl vydán exekuční příkaz k provedené exekuce srážkami ze mzdy. Stěžovatel zdůraznil, že k zaplacení částky 500 Kč nedošlo nuceným provedením exekuce, neboť tato částka byla oprávněnému zaplacena dobrovolně, bez nutnosti další exekuce. Oprávněný oznámil exekutorskému úřadu, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena, ale ten s touto informací nijak nenaložil. Až z následného podnětu stěžovatele, poté co stěžovateli bylo dne 5. 12. 2007 doručeno usnesení o nařízení exekuce, došlo k zastavení exekuce pro částku 500 Kč. Stěžovatel trvá na tom, že exekutorský úřad měl bezprostředně poté, co se dověděl o zaplacení jistiny na tuto skutečnost reagovat a měl vystavit v souladu s § 87 odst. 4 EŘ příkaz k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel se domnívá, že exekutorský úřad postupoval při vymáhání úhrady nákladů exekuce v rozporu se zákonem a porušil jeho základní práva.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
24. 2. 2011 8:00 - 24. 2. 2011 8:30
Sp. zn.: I. ÚS 3314/09
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: JUDr. J. M.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 6. 2009 č. j. 12 C 81/2007-133 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 č. j. 19 Co 301/2009-140
(legitimní očekávání majetku)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

Stěžovatel napadá v ústavní stížnosti uvedená usnesení obecných soudů, jimž vytýká porušení základního práva na legitimní očekávání majetku. V ústavní stížnosti jednak nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že § 150 o. s. ř. lze vztáhnout i na rozhodování o odměně ustanoveného zástupce, a dále namítá, že částku 5 605 Kč nepřiznal Nejvyšší soud jemu, jak se domnívají obecné soudy, ale žalobci k rukám stěžovatele. Z toho dle stěžovatele vyplývá, že příslušná částka mu nenáleží, a že by tak právní pomoc poskytoval zcela bezplatně.