Řízení o vzetí do vazby a řízení o uložení zákazu vycestování se liší mírou intenzity zásahu do základních práv a svobod

05.09.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 94/2017

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, neboť jimi došlo k porušení stěžovatelovy osobní svobody a práva na soudní ochranu.

Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry, kterého se měl dopustit tím, že si jako lékař (onkolog) ponechal část léčiv, které objednal pro svoje pacienty. Tyto přebytky pak předával dalším spoluobviněným, kteří je prodávali, tím měla být zdravotním pojišťovnám způsobena škoda ve výši 3 112 306 Kč. Stěžovatel byl zadržen v listopadu 2016 a následně propuštěn na svobodu, protože Okresní soud v Ostravě (samosoudce) neshledal naplnění vazebních důvodů. 7. 2. 2017 podalo státní zastupitelství návrh na uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, který odůvodnilo mj. tím, že bylo stěžovatelovo trestní stíhání rozšířeno o podezření ze spáchání přečinu podvodu a že při výslechu sdělil stěžovatel policii svůj úmysl odjet na dovolenou. Operativními poznatky však bylo zjištěno, že stěžovatel chce odjet z České republiky natrvalo. Okresní soud rozhodl stejným samosoudcem o zamítnutí tohoto návrhu, což odůvodnil tím, že uvedené omezení není nezbytné k dosažení účelu trestního řízení. Dle soudu nelze vzhledem k okolnostem uvažovat v dané věci o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Státní zastupitelství nepodalo proti tomuto rozhodnutí stížnost.

Pouhý den poté byl stěžovatel v rámci výslechu na policii zadržen a byl podán návrh na jeho vzetí do vazby s odůvodněním, že má stěžovatel rezervovanou zpáteční letenku do Kostariky, se kterou nemá Česká republika smlouvu o vzájemné spolupráci v trestních věcech. Tomuto návrhu Okresní soud v Ostravě vyhověl, rozhodovala o něm jiná samosoudkyně. V odůvodnění zdůraznil rozsah trestné činnosti a hrozbu uložení nepodmíněného trestu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla Krajským soudem v Ostravě 9. 3. 2017 zamítnuta. Následně zaslal stěžovatel státnímu zastupitelství žádost o nahrazení vazby slibem, které nebylo vyhověno, a byla postoupena okresnímu soudu (stejné samosoudkyni). Okresní soud 5. 4. 2017 po vazebním zasedání návrh zamítl ústavní stížností napadeným usnesením, neboť při něm nezazněly žádné nové argumenty oproti předchozímu rozhodování. Stížnost stěžovatele krajský soud zamítl ústavní stížností napadeným usnesením, důvody pro tzv. útěkovou vazbu navíc zesílil opatřením dalšího důkazu – protokolu o vyhodnocení telefonního hovoru, v němž stěžovatel hovoří s dosud nezjištěnou osobou o zřízení účtu v Litvě. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v jeho případě nebyly naplněny zákonné podmínky vazby a nemohou tedy být naplněny ani podmínky pro její pokračování. Již pouhá skutečnost, že dva dny předtím, než byl stěžovatel vzat do vazby, bylo rozhodnuto týmž okresním soudem o zamítnutí návrhu na uložení zákazu vycestovat, svědčí dle stěžovatele o ústavně neakceptovatelné svévoli. Stěžovatel zároveň doplnil, že již byl 1. 8. 2017 na základě kauce z vazby propuštěn, má však i nadále zájem na vyhovění ústavní stížnosti, v jejímž by mu byla vrácena poskytnutá peněžní záruka.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Ústavní soud považuje rozhodování o stěžovatelově vazbě za rozporné s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany právní jistoty v soudním řízení.

Státní zástupce nepodal proti zamítavému rozhodnutí o uložení zákazu vycestování stížnost, čímž mohl legitimním způsobem prosadit svůj názor na nesprávnost rozhodnutí okresního soudu, resp. jednoho jeho soudce. Lze-li rozhodnutí soudu zvrátit pouze v souladu s procesními předpisy uplatněným opravným prostředkem, je porušením principu právní jistoty, jestliže se státní zástupce pokusí závěry soudů obejít kupříkladu podáním fakticky totožného návrhu jinému soudci (resp. soudu). Soudní závěry, které nebyly zpochybněny prostřednictvím opravných prostředků, jako tomu bylo v tomto případě, musí respektovat všechny orgány veřejné moci, zvláště pak ty, které mocensky jednají přímo v řízení, v němž byly tyto závěry vysloveny. Soudkyně, která rozhodovala o vzetí stěžovatele do vazby, se v podstatě vůbec nezabývala o dva dny starším podrobně odůvodněným rozhodnutím svého předchůdce a pouze konstatovala zamítnutí návrhu státního zástupce pro nedostatek důkazů. Takové odůvodnění nesplňuje požadavky na ústavně konformní rozhodování v rámci jednoho trestního řízení.

Předmět řízení o vzetí do vazby a řízení o uložení zákazu vycestování je rozdílný. Nejde o zcela totožné soudní rozhodování. Podle Ústavního soudu nelze připustit, aby bez důkladného odůvodnění dva dny po zamítnutí uložení jednoznačně mírnějšího zásahu do základních práv byl proveden zásah daleko výraznější, plnící stejný účel (omezení pohybu obviněné osoby); zvláště tehdy, podmiňuje-li sám zákon výslovně aplikaci tzv. útěkové vazby nemožností využití prostředků mírnějších (srov. § 67 trestního řádu). Řízení o vzetí do vazby a řízení o uložení zákazu vycestování se tak ve svém výsledku liší mírou intenzity zásahu do základních práv a svobod; není-li proto z hlediska principu proporcionality shledán důvod pro mírnější zásah formou omezení svobody pohybu podle čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, nelze vzápětí (během dvou dnů) bez náležitého odůvodnění změny názoru obecného soudu zbavit obviněného osobní svobody vzetím do vazby podle čl. 8 odst. 5 Listiny, aniž by to bylo přesvědčivě odůvodněno.

Přestože vzetí stěžovatele do vazby opřely obecné soudy o jeho prokázaný úmysl vycestovat do Kostariky na konkrétní zájezd (soudy to označily za „zajištění pobytu v zahraničí“), což však nebyl dle předchozího rozhodnutí okresního soudu důvod pro zákaz vycestování, a o výpovědi neznámé osoby, zaznamenané toliko v úředních záznamech, nedokázaly ani po několika měsících vysvětlit, z jakého důvodu trvá nebezpečí vycestování po „propadnutí“ zájezdu (a tedy ztrátě vybudovaného zázemí), z jakého důvodu nepostačuje v takové chvíli uložení zákazu vycestování, a především nijak neposílily důkazní situaci ohledně dvou v podstatě nepřezkoumatelných úředních záznamů. Takový postup je v rozporu s doktrínou tzv. zesílených důvodů, která je založena na požadavku, aby v případě vzetí do vazby na základě ne zcela úplně či dostatečně zjištěného skutkového stavu orgány činné v trestním řízení důkazní situaci při trvajícím podezření podložily dalšími důkazy ve prospěch pokračování ve vazebním stíhání.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1811/17 je dostupný PDF zde (275 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu