Ústavní soud, Brno, TZ 8/2017
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádný proces.
V právě projednávané věci obecné soudy uložily stěžovatelce coby směnečnému ručiteli povinnost k zaplacení částky 1 700 632 Kč s příslušenstvím, směnečné odměny a náhrady nákladů řízení vlastníkovi směnky (v tomto řízení vedlejší účastník). Předmětnou blankosměnku vystavil již zemřelý druh stěžovatelky, který se zavázal vedlejšímu účastníkovi zaplatit směnečnou sumu, kterou podle dohody o vyplnění směnky sjednané ve smlouvě o půjčce byl oprávněn vyplnit vedlejší účastník, což učinil doplněním směnečné sumy a datem splatnosti směnky, přičemž stěžovatelka se svým podpisem na této směnce zavázala jako směnečný rukojmí. Stěžovatelka, která v průběhu soudního řízení marně namítala, že žádnou směnku nepodepsala a o půjčce nevěděla, v ústavní stížnosti mimo jiné obecným soudům vytkla, že postupovaly formalisticky, když – vycházejíce z toho, že se nemohou zabývat tzv. kauzálními námitkami stěžovatelky jakožto směnečného ručitele, který neprokázal, ani netvrdil svou účast na mimosměnečném vztahu – nezkoumaly, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze jednání vedlejšího účastníka považovat za zneužití (směnečného) práva. Stěžovatelka dále poukázala na to, že původní údajná půjčka zajištěná směnkou činila 310 000 Kč, zatímco směnečný peníz zní na částku 1 700 632 Kč, a že obecné soudy měly přihlédnout k jejímu tvrzení o rozporu s dobrými mravy, resp. se s ním vypořádat. Vedlejší účastník dle stěžovatelky záměrně nechal směnkou zajištěný dluh narůstat do maximální možné výše.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že obecné soudy jsou povinny při své rozhodovací činnosti (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) hledat taková interpretační a aplikační východiska, která zabrání zneužívání práv v důsledku nepřiměřené aplikace směnečných institutů v neprospěch účastníka směnečného vztahu – spotřebitele. Tvrdila-li tedy v řízení stěžovatelka, že vedlejší účastník zneužil „směnečné přísnosti“, a v této souvislosti uplatnila konkrétní námitky, jež by současně bylo možno kvalifikovat jako tzv. námitky kauzální, bylo povinností obecných soudů se jimi zabývat. V tomto konkrétním případě sice šlo o smluvní vztah mezi fyzickými osobami, avšak postavení smluvních stran v něm bylo fakticky odlišné, resp. nerovné. Půjčku totiž vedlejší účastník poskytl v přímé souvislosti s podnikatelskou činností společnosti Ekonomické stavby s. r. o., ve které sám působil jako jednatel, kdy tato firma měla být dodavatelem rodinného domu na pozemku, na jehož zapůjčení byla půjčka (účelově) poskytnuta, přičemž tuto činnost, při níž docházelo k opakovanému používání směnek, vedlejší účastník vykonával (dle všeho) častěji. Proto bylo třeba zkoumat, zda směnka nebyla nástrojem k tomu, aby „kryla“ jednání vedlejšího účastníka proti dobrým mravům v rámci mimosměnečného vztahu.
Ze strany krajského soudu a vrchního soudu tak došlo k porušení práva na soudní ochranu, neboť se soudy řádně nezabývaly stěžovatelkou uplatněnými tzv. kauzálními námitkami a téhož porušení se v řízení o dovolání dopustil i Nejvyšší soud, pokud stěžovatelce neposkytl ochranu, ačkoliv k tomu měl zákonem vymezený prostor.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1293/16 je dostupný 
zde (205 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu