Ústavní soud, Brno, TZ 49/2017
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky MARKÍZA - SLOVAKIA, spol. s r. o. a zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Olomouci změnil ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Krajského soudu v Brně a zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření spočívajícího v povinnosti společnosti SATT a. s. (v tomto řízení vedlejší účastník) zdržet se kabelového přenosu vysílání programů MARKÍZA a Doma, zpřístupňování jeho kabelové sítě za tímto účelem třetím osobám a inzerce či reklamy na přenos těchto programů na webových stránkách. Odvolací soud vyšel z toho, že ke dni 30. 11. 2015 byla na žádost vedlejšího účastníka zrušena jeho registrace k provozování převzatého vysílání prostřednictvím kabelových systémů. V době podání návrhu na nařízení předběžného opatření tak vedlejší účastník již nebyl provozovatelem převzatého vysílání, a nelze mu proto ani uložit povinnost v souvislosti s jeho šířením.
Obecné soudy jsou o návrzích na nařízení předběžného opatření povinny dbát požadavků § 75c odst. 2 občanského soudního řádu, tedy rozhodnout bezodkladně, pouze v případech, kdy není nebezpečí z prodlení (což je situace výjimečná), může být o návrhu rozhodnuto s určitým časovým odstupem, i tak ovšem nejpozději do 7 dnů poté, co byl návrh podán. Aby předběžné opatření splnilo svůj účel, musí být „rychlé“ a svým způsobem i nečekané. Povinnost urgentního projednání se proto vztahuje nejen na soudy nalézací, ale přiměřeně i na soudy odvolací. Odvolací soud v projednávané věci časovému aspektu spravedlivého procesu nedostál, neboť o odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o nařízení předběžného opatření rozhodl více než 4 měsíce poté, co mu byla věc předložena (byť v rámci tohoto období byl spis na několik týdnů vrácen nalézacímu soudu k vydání opravného usnesení), navíc změnil rozhodnutí soudu nalézacího, a na rozdíl od něj návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.
Zejména je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že odvolací soud nedodržel ústavní požadavky na rozhodovací činnost co do posouzení věci jako takové. Je nutné označit jako chybný přístup, že určité osobě nelze uložit povinnost týkající se šíření vysílání jen proto, že není držitelem platné registrace, bez ohledu na to, zda vysílání skutečně šíří a zda v právních vztazích vůči svým zákazníkům a obchodním partnerům porušuje zákon. Odvolací soud tedy podle Ústavního soudu zamítl nesprávně (excesivně) návrh na nařízení předběžného opatření bez toho, aby jakýmkoli způsobem zkoumal skutkový stav – aniž by se jím blíže zabýval nebo jej dokonce hodnotil sám Ústavní soud, neboť taková role mu nepřísluší, z tvrzení účastníků se podává, že vedlejší účastník vysílání předmětných programů svým jménem aktivně nabízí a zpřístupňuje koncovým uživatelům. Svoji obranu vedlejší účastník zakládá na tom, že tak činí nikoli jako provozovatel (držitel registrace), ale toliko z pozice vlastníka kabelové sítě, kterou pronajímá třetím osobám – vlastním provozovatelům, konkrétně společnostem Telly CE s. r. o. a KOSKA HOLDINGS Ltd. se sídlem na Kypru.
Na odvolacím soudu nyní bude, aby o odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o předběžném opatření rozhodl znovu a při respektu k výše uvedeným vodítkům, tedy bezodkladně nebo s nejvyšším urychlením, a se zřetelem k tomu, že nelze vycházet jen z okolnosti, zda je vedlejší účastník držitelem platné registrace ve smyslu § 2 odst. 1 písm. h) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, nýbrž je určující jeho skutečné jednání a vystupování v právních vztazích.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 736/17 je dostupný 
zde (206 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu