Ústavní soud, Brno, TZ 58/2015
Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Vlasta Formánková) zamítlo jako nedůvodný návrh Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.
Napadeným ustanovením vzniká daňové osobě povinnost uhradit pokutu, nepodá-li daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, pokud takovou povinnost měla a nesplnila ji ve stanovené lhůtě a toto zpoždění je delší než pět dnů. Městský soud v Praze přerušil řízení o žalobě, kterou se žalobce bránil proti uloženým pokutám za opožděná daňová přiznání, a věc předložil k rozhodnutí Ústavnímu soudu, neboť dospěl k závěru, že předmětné ustanovení zasahuje do základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a také narušuje ústavní právo rovnosti subjektů v jejich právech podle čl. 1 Listiny.
Ve vztahu k zákonům upravujícím hospodářské otázky (daně, veřejné podpory, regulace hospodářské činnosti) se Ústavní soud již v minulosti vyslovil pro zachování maximální míry zdrženlivosti. Z ústavního principu dělby moci a vymezení zákonodárné moci plyne pro zákonodárce relativně široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní tak, aby byl zajištěn účel daně nebo poplatku, kterým je v prvé řadě zabezpečení příjmů státního rozpočtu. Přestože je tato míra rozhodování státu v zásadě velmi široká, není neomezená, protože je při ukládání daní a poplatků třeba přihlížet k ochraně vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny, a tato úvaha se vztahuje i na prováděný přezkum ústavnosti právní úpravy pokuty za pozdní podání daňového přiznání či nepodání daňového přiznání.
Ústavní soud při posuzování otázky, zda k zásahu do základního práva vlastnit majetek došlo v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny, provedl tzv. test proporcionality, sestávající z posouzení, zda se tak stalo na základě zákona a v jeho mezích, zda opatření sleduje legitimní cíl jeho omezení, a pokud ano, zda je toto opatření k dosažení cíle vhodné a zda tohoto cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, a nakonec, zda zájem na dosažení tohoto cíle v rámci určitého právního vztahu převáží nad dotčeným základním právem. Napadené ustanovení v testu proporcionality beze zbytku obstálo.
Poukaz navrhovatele na nález sp. zn. Pl. ÚS 12/03 (ve kterém Ústavní soud uvedl, že pokuta uložená ve stavebním řízení může za určitých okolností představovat zásah do základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to v případě, pokud zasahuje do majetkových poměrů se značnou intenzitou), není přiléhavý. V nyní posuzovaném případě je pokuta za opožděné tvrzení daně ukládána v souvislosti s nesplněním řádného podání daňového přiznání, přičemž její výše je odvozena od výše placené daně, narůstá v čase v závislosti na délce prodlení s učiněním daňového tvrzení a má stanovenu minimální a maximální hranici pro případ, že daňové tvrzení není podáno vůbec, a to ani po stanovené lhůtě. Pokuta tedy vzniká přímo ze zákona (ex lege) ve stanovené výši odvozené od daně, daňového odpočtu nebo daňové ztráty, která je předmětem opožděného či nepodaného daňového tvrzení. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani tvrzením navrhovatele, že byl porušen princip rovnosti daňových subjektů a to z důvodu, že pokuta za opožděné tvrzení daně je navázána na výši daně, která je předmětem tvrzení. Je namístě zdůraznit, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Naopak rovný a nediskriminační přístup k daňovým subjektům jako pokuty vznikající ex lege právě umožňuje eliminaci libovůle při rozhodovací činnosti správce daně, činí pokutu předvídatelnou a dopředu určitelnou a předchází možnému korupčnímu jednání, čímž prvek relativní rovnosti daňových subjektů posiluje.
Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/14 je dostupný 
zde (400 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu