Plénum Ústavního soudu usnesením odmítlo ústavní stížnost Davida Ratha proti postupu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel namítal, že napadeným usnesení sněmovny a jejím postupem při jednání o přípustnosti trestního stíhání stěžovatele, bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, stejně jako čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

 

Rozhodování Poslanecké sněmovny o přípustnosti stíhání poslance podle čl. 27 odst. 5 Ústavy není podle Ústavního soudu rozhodováním o vině a trestu ve smyslu čl. 90 věty druhé Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny, neboť tato pravomoc je svěřena výlučně soudům (moci soudní) a veřejná žaloba je svěřena státnímu zastupitelství (čl. 80 Ústavy, moc výkonná). Zároveň rozhodování o přípustnosti trestního stíhání poslance není rozhodováním v disciplinárním řízení dle § 13 až § 18 zákona č. 90/1995 Sb., v jehož ustanovení § 14 odst. 3 je připuštěno zastoupení poslance advokátem. Rozhodování Poslanecké sněmovny o přípustnosti stíhání poslance má charakter rozhodování o odebrání procesní imunity, tedy odebrání ústavně přípustné výjimky ze zákona, na základě čehož je dosaženo rovnosti před zákonem, kdy poslanec teprve v průběhu trestního stíhání uplatňuje veškerá zákonem a ústavním pořádkem přiznaná procesní práva, včetně práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny).

 

Ústavní soud považuje za meritum předložené problematiky to, co stěžovatel shrnul do jedné věty bez jakékoliv ústavněprávní argumentace, když uvedl, že „poslanec v řízení o přípustnosti jeho (trestního) stíhání nevykonává svůj mandát, ale vystupuje jako osoba dotčená takovým řízením.“ Toto klíčové východisko stěžovatele však Ústavní soud považuje za mylné. Pro hodnocení opodstatněnosti ústavní stížnosti bylo podstatné, zda „právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení,“ ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny dopadá i na rozhodování Poslanecké sněmovny podle čl. 27 odst. 5 Ústavy. Ústavní soud dospěl k negativnímu závěru.

 

Stěžovatel podal dne 15. října 2012 další ústavní stížnost proti zajištění nemovitostí a peněžních prostředků jako náhradní hodnoty výnosu z trestné činnosti stěžovatele (sp. zn. III. ÚS 3947/12, soudce zpravodaj Vladimír Kůrka). Stejné datum podání má nová ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze, který rozhodl, že u stěžovatele i nadále trvají vazební důvody (I. ÚS 3946/12, soudkyně zpravodajka Ivana Janů).

 

Soudkyní zpravodajskou byla Ivana Janů a plné znění usnesení ze dne 16. října 2012 sp. zn. Pl. ÚS 21/12 je k dispozici  zde (137 KB, PDF).

 

Jana Pelcová, tisková mluvčí