Ústavní soud při rekapitulaci dosavadních rozhodnutí na téma tzv. slovenských důchodů připomněl, že jejich motivem bylo nalezení spravedlivého zacházení s občany, kteří byli de facto poškozeni na výši důchodů v důsledku rozdělení federace a na základě přijaté mezinárodní smlouvy mezi oběma nástupnickými státy. Aniž by totiž tito občané v průběhu svého života migrovali, mezinárodní smlouva je vystavila situaci, kdy měli pobírat důchod z druhého státu se všemi riziky, které z tohoto modelu mohou plynout (rozdílná úroveň ekonomik obou států a z toho plynoucí výše výpočtu důchodu, rozdíly v měnových kurzech atd.). Osoby dotčené těmito pravidly mohly nepochybně považovat takovou právní situaci za nespravedlivou a cítily se legitimně poškozeny na svých právech. Ústavní soud proto ve své judikatuře vytvořil pravidlo, podle něhož je třeba vyplácet tzv. vyrovnávací či dorovnávací příspěvek do výše, která by byla přiznána občanu České republiky, pokud by veškeré doby jeho účasti na důchodovém pojištění byly považovány za doby české.

 

Ústavní soud však zdůraznil, že je stále třeba mít na zřeteli i původní účel, který předmětné mezinárodní smlouvy sledovaly a jímž bylo nejen určení státu příslušného k přiznání důchodových dávek, ale rovněž i spravedlivé rozložení zátěže státních rozpočtů či veřejných fondů, z nichž je v tom kterém nástupnickém státě důchod vyplácen.

 

Ústavní soud proto přisvědčil názoru, že výklad, podle něhož v případě někdejších zaměstnavatelů s celofederální působností je třeba přihlížet toliko k sídlu ústředí (jež ve většině takových případů bylo umístěno v Praze jako hlavním městě někdejší federace), by narušil dosavadní stabilitu zvoleného systému a navíc vedl k nezamýšlenému zatížení veřejných rozpočtů v ČR. Takový výklad by vedl k závěrům, že rovněž všichni slovenští občané pracující naopak celý svůj produktivní život na Slovensku, avšak pro zaměstnavatele, jehož ústředním sídlem byla do 31. 12. 1992 Česká republika, což je právě i nyní posuzovaný případ ČSD, mají nárok na výplatu důchodu od českého nositele důchodového pojištění.

 

Ústavní soud připustil, že jeho dosavadní judikatura mohla v tomto směru vyvolávat nejasnosti (např. nález sp. zn. III. ÚS 939/10  ze dne 3. 8. 2010), avšak odkázal na to, že ve svém pozdějším a významnějším plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/12  ze dne 31. 1. 2012 již Ústavní soud aproboval požadavek toliko dorovnání důchodu na výši, jakou by stěžovatel dostával, pokud by všechny jeho doby pojištění byly započitatelné podle českých předpisů, a naopak nepožadoval, že by k výplatě důchodu za všechny doby důchodového zabezpečení do 31. 12. 1992 měl být příslušná jen ČSSZ.

 

Navíc, v případě stěžovatelky Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelce je vyplácen starobní důchod na základě převzetí příslušnosti, a to ve výši českého důchodu, tj. ve výši jakou by pobírala, pokud by všechny doby důchodového pojištění byly počítány výlučně dle českých předpisů (prostý součet vyplácených důchodů od českého a slovenského nositele pojištění by byl nominálně asi o třetinu nižší). Navíc jí byl zpětně vyplacen i rozdíl ve výších důchodů za období, kdy jí vznikl na starobní důchod nárok.

 

Ústavní stížnost proto zamítl. Nález byl veden pod sp. zn. II. ÚS 2524/10 a jeho plné znění je k dispozici  zde (240 KB, PDF). Soudkyní zpravodajkou byla Dagmar Lastovecká.

 

 

 

 

 

 

Tomáš Langášek