Ústavní soud, Brno, TZ 47/2015
IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky GRANDHOTEL PUPP Karlovy Vary, akciová společnost, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Stěžovatelka se před obecnými soudy neúspěšně domáhala proti České republice – Ministerstvu financí zaplacení částky 20 500 000 Kč se úrokem z prodlení z titulu náhrady škody podle ustanovení § 420 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Tvrdila, že nesprávným postupem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci byl do privatizace zahrnut i majetek zatížený restitučními nároky, jenž musel být následně vydán restituentce, v důsledku čehož došlo ke snížení hodnoty jí vlastněného majetku. Zároveň jí tím měla být způsobena škoda ve výši přesahující 20 mil. Kč, jež odpovídala částce, kterou stěžovatelka nemohla získat prodejem hotelu Atlantic, resp. kterou musela vrátit. Řízení vyvrcholilo podáním ústavní stížnosti.
Ústavní soud se obdobnou situací zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3035/12 ze dne 5. 3. 2014, kdy v tehdy projednávané věci na základě privatizačního projektu byly do akciové společnosti vloženy určité nemovitosti, které však již dříve na základě zákona č. 172/1991 Sb. nabyla do vlastnictví obec. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka za nemovitost žádné prostředky nevynaložila a že vydáním nemovitosti nebyla stěžovatelka uvržena do nějakých zásadních existenčních problémů, přičemž uzavřel, že za daných okolností nebyl ani přes absenci kompenzace zásah do majetkových práv společnosti nepřiměřený. Kritéria tam uvedená lze vztáhnout i na nyní projednávaný případ.
Stěžovatelka svůj majetek včetně hotelu Atlantic získala od státu na základě rozhodnutí ministryně obchodu a cestovního ruchu České republiky ze dne 20. 12. 1990, když byl celý majetek státního podniku vložen do jejího základního kapitálu. Na získání nemovitosti tudíž nevynaložila žádné prostředky. Zejména s ohledem na tato specifika nabytí hotelu Atlantic do vlastnictví stěžovatelky má Ústavní soud za to, že v dané věci nebyla narušena spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem na restituci majetku a imperativem ochrany základního práva jednotlivce na ochranu majetku. Od doby vznesení restitučního nároku (výzva k vydání hotelu byla učiněna dne 22. 9. 1991, restituční žaloba byla podána dne 31. 3. 1992) přitom nemohla být stěžovatelka v dobré víře, že může s nemovitostí nakládat jako s vlastní nebo ji zhodnotit prodejem (kupní smlouva, kterou byl převeden hotel Atlantic na společnost ATLAS IMMOBILIA, s. r. o., byla uzavřena dne 27. 12. 1995, tedy ještě v průběhu restitučního řízení). Poznámka o vzneseném nároku byla v privatizačním projektu uvedena, takže o něm byla informována jak společnost samotná, tak nabyvatelé akcií. Vydáním nemovitosti navíc stěžovatelka nebyla uvržena do žádných existenčních problémů, což ani netvrdila.
Ústavní soud uzavřel, že jestliže stěžovatelka jako akciová společnost za popsaných okolností pozbyla nemovitost, kterou předtím získala od státu v důsledku vložení majetku státního podniku do jejího základního kapitálu, a tato ztráta jí nebyla nijak kompenzována, jedná se o přiměřený zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či majetkových práv dle čl. 1 Dodatkového protokolu, a nikoliv o jejich porušení. Obecné soudy tedy v dané věci neměly povinnost dovodit právo na kompenzaci z ustanovení o náhradě škody.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3247/13 je dostupný 
zde (261 KB, PDF).
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu